Jaroslav Šimíček – kontrabas, Radek Zapadlo – saxofony, Matej Benko – piano, Tomáš Hobzek – bicí. Nahráno 3/2009. Vydáno 2009. TT: 54:55. 1 CD Arta F10177 (distribuce 2HP Production).
Desku s příznačně zadumaným názvem Cesta domů otevírá jediná skladba Jiřího Šimíčka, První ples . Má – tak jako celá nahrávka – velmi sympatický, živý zvuk. Dominuje mu především saxofon Radka Zapadla , který výrazným způsobem vtiskuje charakteristický sound celému albu. Ústřední postavou je nicméně Jaroslav Šimíček (1962), basový allrounder české jazzové, bluesové i pop-rockové scény. Jeho The Way Home je hudebním výletem ke zdrojům, jež má jako muzikant pravděpodobně nejraději. Když si prohlédneme dlouhou řadu jeho dosavadních angažmá, je zjevné, že toto profilové CD je především pohledem do dobře ukryté intelektuální komory hudebníkova srdce, i jeho duše.
Melancholický podtón podtrhává vedle Zapadlova soundu a Šimíčkova autorského pera i velmi vřelý klavír Mateje Benka . Dojem, že „toto jsem už kdesi slyšel“, je však často na místě, i když se skupina nechává inspirovat vícero zdroji či styly. Melancholie je cítit i ve Valašských klobúcích , s jemně naznačenými moravskými motivy, umně skrytými v jazzových harmoniích (blýskne se opět sólující Benko). Závěrečný half time velmi vkusně vyplňuje bubeník Tomáš Hobzek .
Nejdelší kompozice, Ježek v kleci , má pomalý, takřka detektivní úvod, jenž skvěle evokuje dětský hlavolam. Ani tu se bohužel nemůžeme zbavit dojmu „déjà vu“, skladba ale zaujme svou atmosférou – pěkným basovým sólem leadera, originálním zvukem Zapadlova nástroje. A skvěle vyznívá i práce s dynamikou, která je navíc věrně zdokumentovaná záznamem. Titulní skladba v sobě nese nádech starších hudebních vzorů – můžeme dedukovat, že pro Šimíčka je Cesta domů i cestou ke zdrojům swingujícího, pulsujícího jazzu s odlehčeným, povznášejícím pocitem radosti (k němuž mimochodem výrazným dílem přispívá Benkův sólový vstup).
Upřímnost interpretace je charakteristická i pro Sirius . Evokuje silný osobní zážitek. I když jsou v písni opět slyšet cizí vzory, s jejím tématem jsem si dokázal nejlépe spojit „chlapecký“ grafický motiv z obalu desky – hliněné kuličky.
To, že vymyslet originální zvuk a námět je pro současného jazzmana mimořádně těžká úloha, mě napadlo při poslechu Delty ticha . Zda je, nebo není tato skladba dostatečně originální, však není důležité – hudebníkům se podařilo vytvořit velmi pěknou a věrnou atmosféru, a to je pravděpodobně to nejcennější – jejich snaha odmyslet si všechny existující vzory a poslouchat jen svůj vnitřní hlas je zde nejsilnější!
Šimíčkovo kvarteto hraje mimořádně kompaktně. Nikdo z jeho členů nemá tendenci dominovat, všichni se rovným dílem podílejí na hře, která je podřízená jejich společnému cíli a myšlence. Otázka kompoziční autentičnosti je pak otázkou „nadstavbovou“. Ale tento problém kupodivu netrápí jen Evropany – hovoří o něm už i špičkoví jazzmani z USA. Řešení otázky identity a originality je dnes příznačné pro všechny jazzové scény. Včetně té naší.
Body: 3 z 6
