Po dvou letech se vrátilo do pražského Jazz Docku experimentální trio Now vs. Now: vystoupilo zde 6. prosince v rámci festivalu Českého rozhlasu Jazz. V jeho čele stojí americký pianista a klávesista Jason Lindner, jehož jméno je však v poslední době skloňováno především v souvislosti s albem Blackstar. Čtyřiatřicetiletý hudebník však stojí za pozornost nejen díky spolupráci s Davidem Bowiem. Je to právě Lindner, kdo se soustavně věnuje propojování jazzu a elektroniky, za což byl oceněn prestižním Jazz Journalists Association Jazz Awards a hned několika cenami časopisu Down Beat.
Zajímala by mě vaše nejranější hudební vzpomínka… Pamatuji si, že mě babička nutila hrát na klavír písně jejím sousedům. Bydlela v přízemí domu, kde jsem žil s maminkou a sestrou. To mi byly tak dva, možná tři roky, hrál jsem jen podle sluchu. Později, ve čtyřech letech, bylo mou vysněnou metou naučit se znělku ze Star Wars oběma rukama. Hrál jsem ji tak často, že jsem mámu přiváděl k šílenství (smích). Během dětství jsem měl ještě krátké pletky s dalšími nástroji, včetně trombonu, saxofonu, kytary, kontrabasu a bicích.
Žádnému z nich jste nezůstal věrný? Vždy jsem byl přitahován k basovým partům, ale ty si teď hraji na syntezátoru. Rád bych se však zlepšil ve hře na bicí.
Babička byla také muzikantka, nebo jen hudební fanynka? Skoro vůbec hudbu neposlouchala, ale v těch dávných dobách – protože teď už jsem sám stár (smích) – bylo běžné mít doma klavír. Její manžel, tedy můj dědeček, který zemřel, když jsem byl ještě malý, miloval jazz a blues. Měl nahrávky Franka Sinatry, Etty James a dalších zpěváků. To byla rodina mojí maminky, má italská strana.
Z otcovy strany se nicméně o muzikálnosti pochybovat nedá, tatínek je také profesionální hudebník, že? Ano. Klavírista, zpěvák a učitel. Jeho rodina má německo-polské kořeny. Bylo mi řečeno, že právě z jeho polské strany bylo v rodině více hudebníků, vím třeba o jednom houslistovi. Táta byl hercem a už v dětství jezdil na turné s muzikály a pracoval v newyorských divadlech.
To on vás naučil hrát na klavír, dával vám lekce? Nepamatuji si, ale nemyslím si to. Chtěl, abych se vzdělával i v jiných činnostech a měl vedle muziky více možností.
Vysnil jste si jako dítě kariéru hudebníka? Ne, prostě jsem hrál muziku, takže jsem to jako sen nebral. Pokud tedy není všechno v životě jen snem. Ale mým vysněným zaměstnáním byl automobilový závodník.
To bych nečekala. Stále vás auta drží? Je to pořád můj sen! Italská auta, německá. A neměli bychom zapomínat ani na pana Forda.
Vzpomenete si na první skladbu, kterou jste složil? Jednu z nich si vybavuji. U někoho jsem bral hodiny klavíru a výměnou za to jsem mu uklízel byt. V tu dobu jsem napsal kousek „Hluboko pod kobercem“.
Zmínil jste dědečkovu sbírku desek, co vás ale od znělky Star Wars přetáhlo k jazzu? Domnívám se, že to, co mi otevřelo dveře do světa jazzu, byla opravdu dědova sbírka. A také desky, které vlastnil otec, i když ten měl asi jen čtyři jazzové nahrávky. Když jsem je slyšel, cítil jsem, že je to hudba, na kterou jsem čekal. Svoboda. Moji rodiče se hodně snažili, aby mě dostali na alternativní uměleckou školu Rudolfa Steinera, tedy waldorfskou školu. Chodil jsem tam celých devět let předtím, než jsem šel na Fiorello H. LaGuardia High School of Music & Art and Performing Arts. Budova LaGuardia byla ještě dost nová, když jsem ji začal navštěvovat, dokonce ještě probíhaly stavební práce. Bylo to velmi umělecké prostředí, ostatně byla to jediná specializovaná veřejná umělecká škola v New Yorku. Jazzové oddělení vedl slavný americký jazzový pedagog Justin DiCioccio, byl úžasný. Mnoho amerických muzikantů u něj studovalo, třeba Marcus Miller. Studovali jsme dějiny jazzu, byli v big bandech a tak podobně. Úroveň byla vysoká.
Vy jste ale nezačínal hrát v klubech zrovna jako jazzman, prý jste působil v afrokubánských kapelách. V New Yorku je obrovská latino komunita. Je součástí zdejší kultury, její hudba je tak všudypřítomná. Jeden z hudebníků ze střední školy získal angažmá na tři noci v týdnu v kubánské restauraci, kde se scházeli všechny latino celebrity a gangsteři. Zeptal se mě, zda s ním nechci vystupovat na piano. Všichni jsme dřeli a hodně se kvůli těm koncertům učili, tím jsem do té muziky pronikl. Samozřejmě, byl to dobrý kšeft, ale také se z práce stala vášeň a velká část mého hudebního slovníku. Poté jsem hrál s několika dalšími latino kapelami a vždy jsem se snažil držet krok s nejlepšími hráči té scény.
Nepůsobíte zcela extrovertně, bylo či dokonce je pro vás náročné bavit lidi na pódiu, kde je na vás upřena pozornost? Abych pravdu řekl… vždy si užívám hraní pro publikum, ale jsem rád, že nejsem třeba zpěvák. Mohu se tak zcela soustředit na nástroj a poddat se mu.
Kdy vám cestu zkřížila elektronická hudba? Vlastně byla v mém životě přítomna odjakživa. Táta hrával na Moog syntezátor, a v době, kdy to bylo populární, měl také Yamaha DX7 syntezátor. Tak jsem si je zkoušel. V současnosti nejvíce využívám syntezátory Prophet 6 a 12 od syntezátorové legendy David Smith Instruments. To on vyrobil v sedmdesátých letech Prophet V. Byl současníkem Roberta Mooga i Toma Oberheima. Je úžasné, že stále aktivně tyto instrumenty staví, pro muzikanty je to přímo požehnání. Většina ostatních tvůrců původních syntezátorů už zemřela.
Máte na kontě značně prestižní spolupráce, třeba také s americkou hudebnicí Meshell Ndegeocello. Ta také produkovala první album vašeho projektu Now vs. Now. Co jste si ze společné práce odnesl? To je dobrá otázka. Album spíše koprodukovala, dělali jsme na něm dohromady. Nesmírně nám pomohla. A právě díky této zkušenosti jsem se naučil sám produkovat, za což jsem opravdu vděčný. V tu dobu jsme si byli blízcí, hodně jsme spolu hráli, působil jsem u ní čtyři roky. Dokonce jednou zaskakovala za basistu Now vs. Now Andreu Panagiotise. Od té doby jsem sám produkoval třeba nadcházející afro-beatovou desku Henryho Colea nebo album Dromomania New York Gypsy All Stars. Miluju producentskou práci!
Také jste spojen se jménem Avishai Cohen – a to jak s basistou, tak trumpetistou…Když se Avishai – basista – přestěhoval do New Yorku, oba jsme byli ve stejném vysokoškolském hudebním programu, hodně jsme spolu hráli a pařili, vzniklo velice pevné přátelství. Hrál jsem v jeho první kapele spolu s bubeníkem Jeffem Ballardem. Také jsem hrál s Cohenem – trumpetistou, je to taktéž skvělý přítel. A dokonce i s jeho sestrou, klarinetistkou a saxofonistkou Anat.
Nelze nezmínit také podstatnou událost minulého roku, album Blackstar Davida Bowieho, na kterém participujete coby člen Donny McCaslin Group. Zájem o jednotlivé muzikanty z Blackstar se zdá být enormní, pociťujete to? Uvidíme, jaký to bude mít dopad. Na tento rok chystám hned dvě nová alba, jedno z nich bude s Now vs Now. Co mi účast na Blackstar nepochybně přinesla, je pevné místo v hudebním průmyslu a hudební historii. Ale tou hlavní hodnotou toho celého je nezměrná inspirace a nové poznatky. Moci tvořit a pracovat s jedním z největších umělců všech dob.
Dobrodružství s Bowiem vlastně částečně pokračuje. Skladby z Blackstar hrajete právě s Donnym McCaslinem naživo, v říjnu vyšlo McCaslinovo album Beyond Now, na kterém také hrajete. A prý jste to byl vy, kdo navrhl, aby se na desce ocitla úprava Bowieho písně Warszawa. Je pravda, že to byl můj návrh, ale bylo to Donnyho rozhodnutí ji na desku opravdu dát. Původní nahrávka Warszawy Davida s Brianem Enem je – ostatně jako všechna jejich společná tvorba – jednoduše kouzelná. Říkal jsem si, že bychom tu píseň mohli dobře ztvárnit, a stala se nakonec projevem úcty, kterou k němu chováme.
