Americký pianista Jason Moran se v Praze objevil v roce 2011 jako člen skupiny Charlese Lloyda. Letos přijede poprvé jako sólista a představí se hned se dvěma projekty. Ve Velkém sále Lucerny odehraje 2. listopadu svůj sólový klavírní recitál, na který v tentýž večer naváže zábavnou a přitom na hudbě postavenou show Fats Waller Dance Party (obojí v rámci festivalu Struny podzimu). S Jasonem Moranem jsme hovořili o obou těchto podobách jeho hráčského umění, ale také o výtvarných instalacích, o hiphopu a – vzhledem k datu koncertu – také o smrti. V žádném případě však nešlo o pochmurný rozhovor. Bylo jasné, že Moran přemýšlí nejen o hudbě, že má svůj život krátce po čtyřicítce srovnaný a že přesně ví, čeho chce dosáhnout.
V Praze vystoupíte mimo jiné s programem Fats Waller Dance Party. Jak se vyvíjel váš vztah k Fatsu Wallerovi, kterému jste ostatně věnoval i své poslední album All Rise? K osobě Fatse Wallera mě přivedli jednak prarodiče, kteří mi vyprávěli o něm a o jeho hudbě. Druhým důležitým zdrojem byl pianista Thelonious Monk. Ten totiž nahrál jednu Wallerovu skladbu, která pro mne byla tím nejúžasnějším ze všeho, co natočil. Vyzařovala z ní zvláštní radost, zněla úplně jinak než všechno ostatní, co jsem jako malý od Monka znal. Když jsem dospěl, došlo mi, že ne všemu z Wallerova odkazu jsem dříve rozuměl. V jeho životě a tvorbě se totiž propojilo několik schopností. Za prvé byl skvělým bavičem. Za druhé byl výborným skladatelem. Za třetí dokázal těžit z odkazu svého učitele, velkého harlemského pianisty Jamese P. Johnsona. A za čtvrté to byl výjimečný pianista. Opravdu, ale opravdu výjimečný! To vše se v něm tedy spojovalo a on s tím uměl pracovat. Díky tomu ve 30. a 40. letech minulého století okouzloval publikum. Když jsem si to všechno naplno uvědomil, začal jsem vážně přemýšlet, co pro mne jako pro současného umělce tyto jednotlivé aspekty hudby znamenají a jak bych je mohl sám rozvíjet.
Předpokládám tedy, že vás Waller neinspiruje pouze jako pianista a skladatel, ale také jako bavič. Ostatně tento aspekt jste zmínil jako první. Pokud máte na mysli konkrétně koncert Fats Waller Dance Party, pak opravdu ano. Hodně se snažím inspirovat se Wallerem-bavičem. On byl totiž zvláštní typ baviče, takový dnes už nenajdete. Současné popové hvězdy v Americe umí zpravidla jen jednu věc, nejsou tak univerzální. A nikdo z nich není tak velký pianista! Součástí našeho představení je tanec, zpěv, já si nasazuji masku Fatse Wallera. Snažím se to pojmout opravdu jako party, jako velkou oslavu. Fats Waller uměl lidi skutečně pobavit, bylo jim s ním dobře, a to v době, kdy Amerika prožívala těžkou dobu.
Představení Fats Waller Dance Party bude v Praze předcházet váš sólový klavírní koncert. Daří se vám i během sólového vystoupení uplatnit prvky bavičství, nebo jde v tomto případě o vážnou záležitost? Tak to si nejsem úplně jistý, nakolik to bude vážné (smích). Sólové koncerty představují zajímavou disciplínu pro každého pianistu, ať hraje vážnou hudbu, jazz nebo blues. Jakmile sedíte za klavírem a máte před sebou posluchače, musíte s nimi nějak komunikovat. Sledovat, jak reagují, vycítit, jak vaši hudbu prožívají. A na sólových koncertech je krásné právě to, že reakci publika vnímáte velmi dobře. To, jak publikum na vaši hudbu reaguje, do značné míry ovlivní stavbu celého koncertu. Při sólovém vystoupení je pro mne proto důležité nejen to, kde se zrovna nacházím, ale také, jaké publikum mám před sebou. Doufám tedy, že si v Praze všichni společně užijeme zábavný večer. Určitý prvek zábavy totiž najdeme v každém druhu veřejné komunikace – v novinách, v televizi… Vždyť i špatné zprávy představují určitý druh mediální zábavy, protože to je přesně to, co lidé v televizi nebo na internetu vyhledávají. Když budu podobně obecně uvažovat o hudbě, i u zdánlivě vážného koncertu najdu prvky „zábavního průmyslu“. Vždyť součástí koncertu je scéna, osvětlení, zvuk. Já se ale přece jen snažím jít víc do hloubky a nepředvádět jen to, jak dovedu hrát, ale pokouším se vtáhnout do hry i publikum, abychom mohli komunikovat navzájem.
V jaké rovině tato komunikace probíhá? Díváte se na publikum, když hrajete? Oči mám během koncertu zavřené (smích). Po letech hraní jsem s nástrojem natolik sžitý, že zavírám oči, abych mohl piano ještě více vnímat a opravdu naplno se poslouchat. Je to pro mne ten nejlepší způsob, jak se soustředit a předvést mimořádný výkon. Nevím přesně, jak to bude probíhat v Praze, je to myslím mé první sólové vystoupení u vás. Ale předpokládám, že opět zafunguje komunikace, o níž jsem mluvil. Zavírám tedy oči, abych se mohl koncentrovat, a doufám, že mi v tom posluchači pomohou.
Hrajete pravidelně také se svým triem The Bandwagon a působíte v dalších sestavách. V čem je pro vás právě sólový koncert výjimečný, pokud jde o techniku hry? Hraní v triu je konverzace tří hráčů. Tří lidí, kteří v jeden moment diskutují o téže věci. S basistou Tarusem Mateenem a bubeníkem Nasheetem Waitsem konverzujeme o písni. Navzájem se posloucháme a současně všichni hovoříme. Zabere to nějakou dobu, než se takové schopnosti člověk naučí. Když hrajete sám, musíte naslouchat především tomu, jak souzníte s nástrojem. Zjišťujete, co všechno vám piano dovolí. Každý nástroj je totiž jiný. Když hraji, pokouším se zjistit, jaké otázky mi nástroj klade. „Osobnost“ piana je totiž minimálně stejně důležitá jako osobnost pianisty.
Když takto vnímáte „osobnost“ piana, vyžadujete při koncertech konkrétní značku nástroje? Jsem zvyklý pracovat s klavíry Steinway, přátelím se s nimi už řadu let. V programu Fats Waller Dance Party hraji zpravidla nejprve na křídlo Steinway a potom přejdu k pianu Rhodes, tedy k elektrickému klavíru ze 70. let. Každý sál je však jiný, každé piano je jiné a já se musím přizpůsobit. Doufám, že v konečném důsledku to mé hudbě pomáhá.
Vaše hra je velmi rytmická, využíváte v ní prvky hiphopu. Je to ve vašem případě spontánní záležitost, nebo o tomto přístupu ke hře vědomě přemýšlíte? Ano, přemýšlím. Říká se, že jsou dvě školy hry na klavír. Jedna je velmi rytmická a tu druhou můžeme nazvat – i když to možná není nejlepší termín – baladickou. Já se hlásím k té první, rytmické, kterou představují hráči jako Thelonious Monk, Duke Ellington, Fats Waller nebo James P. Johnson, tedy lidé, kteří si uvědomovali, že klavír je i bicí nástroj. Já jsem v 80. letech vyrůstal na hiphopu, dodnes jej sleduji a jeho rytmus mám v krvi. Je to ve mně, nedokážu se toho zbavit. Když budu poslouchat Dvořáka, budu v jeho skladbách slyšet hiphopové prvky. Stejně tak slyším něco z hiphopu v hudbě Beethovenově nebo Ravelově. A to nemluvím o Monkovi… Nemohu se toho tedy zbavit, a jakmile začnu hrát, snažím se toho využít. Když poslouchám nějakou skladbu, hned mě napadne, která pasáž by se dala použít jako sampl, zopakovat v jiném kontextu. Je mi blízký způsob, jakým s jednotlivými fragmenty pracují rappeři, a rád jej využívám při komponování.
Hiphop ale není postavený jen na rytmu a groovech, ale do značné míry také na textech. Vy skládáte a hrajete instrumentální hudbu. Honí se vám hlavou příběhy, které byste svou hudbou rád sděloval, nebo své skladby berete jako abstraktní vyjádření? Texty písní jsou někdy jasné, ale jindy jsou mlhavé a mají nám dodat jen nějaký pocit. Jako by to byly texty beze slov, zpěvák vlastně nepoužívá slova, ale jen slabiky. O něco podobného se snažím, když hraju. Chci, aby mé hudbě porozuměl i člověk, který neumí anglicky. Právě to je podle mě velká výhoda instrumentální hudby, že se může šířit po celém světě, různými zeměmi a kulturami a nepotřebuje překlad. Stačí zaposlouchat se do zvuku. Snažím se tedy hrát takto univerzálně, smutně i radostně. Něco podobného můžeme vnímat v lidové hudbě celého světa – ten jas, když se zpívá o radosti, a temnotu, když jde o píseň smutnou. To jsou prvky, které se s růzností kultur nemění. Lidé jsou stále lidmi a některé věci jsou součástí naší přirozenosti. Snažím se tedy používat tento univerzální způsob vyprávění příběhů.
Inspirujete se také výtvarným uměním, například obrazy Egona Schieleho nebo Jeana-Michela Basquiata, a sám se zabýváte prostorovými instalacemi. Má podle vás hra na klavír s výtvarným uměním něco společného? Myslím, že první, čeho se zde můžete chytit, je aspekt vyprávění, opět tedy příběh. Hodně spolupracuji s umělcem Glennem Ligonem, se kterým chodím do muzea moderního umění, kde diskutujeme o vystavených dílech. Hodně si přitom všímáme rozměrů děl – obrazů, soch, instalací. Když hovoříme o pianu, také pracujeme s kvantitou – se silou zvuku apod. U vizuálního umění i u hudby tedy najdeme podobné strukturální záležitosti a to mi pomáhá při komponování hudby i při vytváření instalací. Snažím se tedy pracovat nejen se zvukem, ale i s pojmem prostoru mimo hudbu. Klavír je skvělý nástroj, díky němuž můžete mnohým věcem porozumět, ale já se při své práci snažím jít ještě dál.
Vraťme se k vašim koncertům. Míváte repertoár připravený dopředu, nebo při jeho výběru improvizujete? Mé sólové koncerty jsou do značné míry improvizované a právě to mě na nich baví. Je to výzva, uvědomit si v daný moment, co vše mohu hrát. Na začátku mám možná představu o několika konkrétních skladbách, které chci zahrát, ale jinak se to mění. Při koncertě Fats Waller Dance Party přehraju většinou celé album All Rise, které jsme vydali u Blue Note Records. Vycházíme tedy z tohoto materiálu a k tomu přidáváme několik dalších skladeb.
Za All Rise jste byl nominován na Grammy. Jak moc to pro vás bylo důležité? Vlastně ani nevím. Dnes je obtížné věnovat se hudbě a pro mne je pochopitelně čest, že si toho alba někdo všiml a ocenil je. Jenže člověk musí jít dál, nominací to nekončí. Tím největším oceněním je pro mne možnost cestovat po světě a bavit svou hudbou lidi. To totiž probíhá neustále, zatímco ceny se udělují jednou ročně. Grammy tím pádem pro mne nejsou až tak důležité. Natočit desku věnovanou Fatsu Wallerovi, to pro mne byla vášeň. A komise, která uděluje Grammy, možná vůbec neví, jak mohou Wallerovy skladby rezonovat u dnešního publika.
Dáváte obecně přednost konceptuálním albům, jako je All Rise, nebo běžným řadovým nahrávkám? Mám na svém kontě několik tematických desek. Album Same Mother bylo poctou blues. CD Black Stars vzniklo ve spolupráci se Samem Riversem a šlo na něm o svobodu vyjádřenou skrze avantgardní hudbu. All Rise pochopitelně vypovídá o Wallerovi. A měl jsem i další tematické projekty. Moje osobní historie tedy dokládá, že mám rád konceptuální díla. Ale na druhou stranu velmi rád poslouchám nahrávky, které žádný koncept nespojuje. Myslím tedy, že další album, které natočím, konceptuální nebude.
Letos vám bylo čtyřicet. Vnímáte to jako důležitý bod v lidském životě? Mám pocit, že ano. Fats Waller zemřel ve čtyřiceti. A mně v poslední době odešlo několik blízkých lidí – někdo mladší, někdo starší, ale zarazilo mě, kolik jich bylo ve věku krátce po čtyřicítce. Člověk si tedy začíná uvědomovat svou křehkost, pomalu se začíná blížit stáří. Ale zároveň cítím, že mám nejvíc příležitostí a možností, co jsem kdy ve své kariéře měl. Snažím se proto své nápady realizovat co nejrychleji. Vnímám to jako dekádu velkého úsilí.
Jaké jsou tedy vaše plány do příštích čtyřiceti let? Byl bych velmi šťastný, kdyby z mých dětí vyrostli dobří lidé. Mám dva kluky, dvojčata, je jim teď osm. Se svou ženou se snažíme, aby z nich opravdu byli dobří lidé. A pokud jde o mou práci, snažím se co nejvíce pomáhat svým studentům. Myslím si totiž, že Amerika umění nutně potřebuje. A já se chci snažit o to, aby mladí lidé v celé naší obrovské zemi, i v těch nejzapadlejších místech, měli přístup k dobré hudbě, literatuře, divadlu… To je ovšem cíl pro celý lidský život. Lidé v Americe hodně přemýšlejí o svých problémech a já jsem přesvědčený, že umění a orientace v něm jim v tom mohou velmi pomoci. Snažím se na tuto myšlenku zaměřit při své práci v Kennedyho Centru. Možná se tomu nebudu věnovat celých dalších čtyřicet let, ale budu se snažit.
