Americký pianista Jason Moran se vrátil do Prahy s programem věnovaným Theloniu Monkovi. Jaké bylo jeho vystoupení na Strunách podzimu? Biografické zvěsti udávají, že počáteční vztah Jasona Morana (1975) k hip hopu byl narušen ve třinácti letech, když doma zaslechnul ´Round Midnight, skladbu, kterou napsal Thelonious Monk (1917–1982) v roce 1944, v období formování be bopu coby úvodní kapitoly označované pojmem moderní jazz.
Když v roce 2015 přijel už vyhlášený pianista Jason Moran zahrát na Struny podzimu, představil se dvěma programy: sólově a s tanečně koncipovaným programem úprav hudby Thomase Fats Wallera. Koncepčně zajímavě provedený sólový koncert odkazující na pianistův vřelý vztah k jazzové historii a hardbopovým pianistům od Theloniouse Monka až k Cecilu Taylorovi končil právě Monkovou skladbou ´Round Midnight. V nočním tanečním koncertu naopak posunul Wallera k současnému funky a soul jazzu – slyš album All Rise: A Joyful Elegy for Fats Waller (2014). Wallerovy skladby jsou skvělým dokladem swingu třicátých let, neboli jazzu, který byl primárně určen k tanci. Emotivní propojení s hard bopem Theloniouse Monka tu nicméně je – tento návrat bopu ke kořenům byl ve své době rovněž označován za „funky“ jazz.
Zrod originálu
Jazzoví modernisté další vývoj jazzu viděli jinak než swingaři, ale od čtyřicátých let trvalo nejméně tucet roků, než jejich hudbu obecenstvo přijalo. Thelonious Monk byl natolik originální, že jeho první nahrávky v roce 1941 publikum odrazovaly. Především šlo o asymetrické pojetí struktury, krátké melodické nápady se zvýrazněnou rytmizací a zřetelná emocionalita jeho hudby, odkazy na staré formy blues. Proto také mohl německý skladatel a publicista André Asriel ve své stati Jazz: Analysen und Aspekte (1966), citovat Monkův výrok „Uděláme něco, co nám nebudou moct ukrást, protože to nedokážou zahrát.“ Dnes je Monkova hudba právě kvůli své charakteristice přijímaná široce a s chutí.
Jason Moran koncepci pražského koncertu založil promyšleně na vynechání těch nejhranějších Monkových titulů (´Round Midnight, Bemsha Swing, Evidence, Epistophy, Straight, No Chaser atd.). Připravil šestidílnou svitu ze tří jiných Monkových standardů z jeho nejplodnějšího formotvorného období – Thelonious, úvodní skladba koncertu, Monk’s Mood a Off Minor, všechny tři prvně nahrané v různých obsazeních v roce 1947, a dále ze tří méně hraných, přesto melodicky i rytmicky nápaditých skladeb z padesátých let – Little Rootie Tootie (1952), v níž v orchestrální úpravě využíval s chutí i disonantní tóny žesťů, roztančené expresivní téma Friday the 13th (1953) a baladickou Crepuscule with Nellie (1957) – tu Monk hrával také s Johnem Coltranem.
Moran na pódium Divadla Archa přivedl okteto muzikantů, jehož hvězdné obsazení znalé posluchače rozradostnilo, neboť nebylo pořadateli v materiálech festivalu uváděno. Především to platí o žesťové sekci, kterou tvořili trumpetista Ralph Alessi, trombonista Andre Hayward a hráč na tubu Bob Stewart, o věhlasu bubeníka Nasheeta Waitse nemluvě. Což neznamená, že by za nimi hráčskými zdatnostmi zaostávali tenorsaxofonista Walter Smith III., altsaxofonista Immanuel Wilkins či basista Tarus Mateen – jeho baskytara zněla měkce jak kontrabas. Všichni hudbě přispěli skvělými osobitými sóly.
Lloydova škola
Moran patří k současným pozoruhodným jazzovým pianistům. V jeho hudbě je zřetelná úcta i znalost jazzové historie, což předvedl už se svým „wallerovským“ programem předloni. Avšak teprve to, jak dokáže na historický vývoj klavírní jazzové hry navázat, jak ji posunout přes časová údobí k současnosti, aniž by popřel či dekonstruoval původní předlohu, z něj dělá výjimečného muzikanta. Ostatně – vezmeme-li kteroukoliv podstatnou osobnost jazzové hudby, zjistíme, že zažitost, nikoli ignorance vývoje jazzu, je pro ni samozřejmostí. Myslím zároveň, že pro Morana v tomto ohledu byla skvělá škola po boku Charlese Lloyda – u obou vnímáme, jak i expresivní polohy freejazzové mohou být provázané s kořeny jazzu.
Moran dokázal v některých okamžicích až sem dovést Monkovu hudbu, který se ve své kariéře jinak na objevování freejazzových teritorií nepodílel. Moran vychází z podstatných rysů Monkovy hudby, z jeho melodiky a rytmického výrazu. Nástrojové obsazení simulující redukovaný big band jen napomáhá vyznění Monkových kompozic. Lze to posoudit srovnáváním s jeho originálními orchestrálními nahrávkami. Právě už skladby z roku 1947 jím byly nahrány v sextetu se třemi dechy (Indrees Sulieman na trubku, Danny Quebec West na altku a Billy Smith na tenora).
Jednotlivé skladby provázela stylizovaná vizualizace na plátně v pozadí nad kapelou. Byla převážně založena na opakovaných kolážovitých abstraktních impresích, jejichž místy příliš akcelerovaná klipovitost mimo rytmus hudby občas působila rušivě. Měla však i smysluplné, zdařilé okamžiky – nejsilnější bylo zachycené domlouvání Monka s muzikanty, jak hrát skladby Little Rootie Tootie a Crepuscule With Nellie. Povedenou interakcí hudby s obrazem byly stylizované záběry vysokého porostu, kdy perkuse a klavír ztvárnily v prologu skladby šustivý zvuk chůze v této vzrostlé houštině. Úkroky Morana do autentické minulosti jsou jeho koncertní specialitou: předloni v Lucerně pustil záznam archaického mississippského blues, zbožně se do něj zaposlouchal, aniž se přidal na klavír. Nebo pustil záznam repetitivního jednotvárného vokálního lamentu, k němuž se na klavír přidal improvizací téměř s ostýchavostí až v závěru.
Po přídavku na závěr koncertu se muzikanti přemístili do foyeru Divadla Archa, kde se s nadšeným publikem rozloučili v tradici neworleanských dechových kapel. Následně se Moranovi muzikanti vydali přes ulici do Černé labutě, kde se opět v rámci Strun podzimu konalo vystoupení česko-polského sexteta trumpetistky Štěpánky Balcarové se zpěvačkou Małgorzatou Hutek ve společném programu Life And Happiness of Julian Tuwim. Po jejich vystoupení došlo i na ohlášené jam session, jehož se z Moranovy kapely zúčastnili saxofonisté Immanuel Wilkins a Walter Smith III, bubeník Nasheet Waits i sám Jason Moran.
