Ten pohled má v sobě cosi magického. Stačí se jen rozhlédnout: kolem vás osm tisíc lidí usazených v půlkruhu dva tisíce let starého římského amfiteátru, nad vámi nebe bez mráčku, rudě zbarvené slunce zapadá za Rhônu a okolní vinice, a dole to zatím rozjíždí Wayne Shorter, Herbie Hancock nebo kdokoli významnější v současném jazzu. Jazz Ä Vienne v mých očích aspiruje na nejromantičtější akci svého druhu v Evropě.
To, že Vienne neznamená Vídeň, vědí jazzoví turisté již dávno. Přes rok vcelku nudné třicetitisícové městečko v kraji Côte de Rhône poblíž Lyonu se na celé dva červencové týdny proměňuje v přehlídku toho nejlepšího ze současného jazzu. Není tu sice moře a pláž jako u jižnějšího kolegy na Francouzské riviéře v Nice, rozhodně je ale na co se dívat. Pokud zrovna nezahálíte u lahvinky Beaujolais a neokukujete místní krásky, můžete obdivovat pozůstatky římských staveb po celém městě nebo si rovnou zajít do archeologického muzea. A to nemluvím o památkách v nedalekém Lyonu.
Jde tu ale hlavně o jazz. Od dob prvních ročníků Jazz Ä Vienne počátkem osmdesátých let, kdy se prý hudebníci převlékali v maringotce a spali i jedli po domácnostech několika spřízněných jazzových duší, se leccos změnilo. Festival nabízí profesionální zázemí i dramaturgii, zaměstnává kolem stovky lidí. Prakticky není v silách jednotlivce absorbovat všechny koncertní večery na hlavní scéně (většinou dvě až tři skupiny za solidních 28 Eur), po dvanácté vnímat jam session známějších francouzských muzikantů v „Club de minuit“, případně registrovat všechny ty mladší talenty a školní bigbandy z celého světa na vedlejších pódiích a ulicích. Co nabídl čtyřiadvacátý ročník věnovaný památce bubeníka Elvina Jonese?
V konkurenci starších evropských festivalů letos Jazz Ä Vienne obstál asi nejlépe. Na rozdíl od programově chudého minulého ročníku dramaturgie příjemně překvapila. Staronový ředitel a zakladatel akce Jean-Paul Boutellier (letos zastoupil v přípravách odvolaného Jacquese Launaye) pozval na hlavní scénu amfiteátru Théatre Antique neskromně velké množství hvězd. Možná až přespříliš. „Únavu z jazzu“ – ten euforický stav, jehož symptomy se mohou projevit na velkých jazzových festivalech – jsem zažil letos opět právě ve Vienne, a to přesto, že velkou část programové nabídky letních jazzových podniků dnes obecně opanují styly jako funky, blues či world music. Amfiteátr ve Vienne nikdy nehostil pouze čistě jazzové ansámbly (letos mimo jiné nu-jazz, gospel, funk, blues, McLaughlinovo Shakti) a je možná na pováženou, že letos dokonce začal rock'n'rollem (příznivci prominou: Chucka Berryho a Ike Turnera jsem taktně vynechal), nicméně „ryzího jazzu“ tu bylo i tak dost a dost.
NU-JAZZOVÉ HRÁTKY
Poctu padesáti letům rocku jsem si tedy vědomě nechal ujít. Druhý programový blok se stále módnější, ovšem tím méně říkající nálepkou nu-jazz jsem ale samozřejmě vynechat nemohl. Šlo o velmi slušný koncentrát tohoto taneční scénou ovlivněného žánru. E-jazzová párty obsáhla poměrně rozličné osobnosti. Francouzský saxofonista Julien Lourau zvukem (ovšem značně inovovaným) připomínal svou starší elektrickou desku Gambit . Syrový nu-jazz koření jazzrockem, reggae a etnickými prvky Afriky a Jižní Ameriky. V sólech se celkem zřetelně hlásí k Michaelu Breckerovi, nicméně svůj tenor deformuje příručním groove boxem do téměř kytarových poloh a hraje si s dozvuky. Vzájemně se doplňující skřípání (Bojan Z – Rhodes klávesy, Eric Lohrer – kytara) se místy stává poměrně nepřehledným, až psychedelickým.
Obligátní Erik Truffaz hrál stejný repertoár jako počátkem roku v Praze a Brně, tedy „Želvu“ (CD The Walk Of The Giant Turtle ), i když v trumpetistově domácím prostředí a několika tisícovkami lidí v hledišti působil koncert mnohem efektněji. Étericky uvedený kus Flamingos podle kolegy z Le Monde téměř evokoval Pink Floyd a experimentátor Patrick Muller dovedl svá perkusivní sóla na odkryté lamely Fenderu již téměř k dokonalosti. Kdy přijde živé album? Na tiskovce mi Truffaz sdělil, že mají materiál asi na dvacet živých CD, ale raději je nevydávají, neboť s žádnou live nahrávkou není s odstupem času spokojen.
Klávesista ze Severu Bugge Wesseltoft svým vystoupením rozptýlil mé rozpaky z jeho posledního, popověji laděného disku Film Ing . Duší stále jazzman, vypadá u svého dále se rozrůstajícího instrumentáře již zcela jako ze světa DJs. První skladbu Frik Wesseltoft odehrál, stejně jako na CD, zcela sám obsluhou několika mixů, laptopu a syntezátorů (především Prophet 5). Obměněná sestava jeho New Conception Of Jazz je nyní ještě tanečnější a elektroničtější než dřív. Osobně mi více vyhovovala autorova dřívější, méně „syntetická“ podoba při prezentaci předchozí nahrávky Moving . Příjemným osvěžením byl v severské sestavě tuniský zpěvák a hráč na oud Dhafer Youssef vycházející z tradice Sufi, který částečně připomněl jiný podobný etno-jazzový pokus, totiž Truffazovu desku Mantis. A třešnička na dortu? Společný jam Wesseltoftovy „Koncepce“ s Erikem Truffazem, hrajícím tentokrát bez e-efektů, přičemž výsledek neúprosně určovaly rovné beaty gramofonů Jonnase Lönny.
KYTAROVÁ PŘEDEHRA
Další večer se nesl v poklidnějším duchu. Blok s nálepkou „Guitar giants“ uvedli Bask a Alsasan – Sylvain Luc a Bireli LagrÉne oprášili svůj akustický projekt Duet . Brilantně technicky zvládnuté a neuvěřitelně procítěné vlastní kompozice doplnily v playlistu standardy od Reinhardta či Parkera a jako druhý přídavek překvapivě zazněl i Milesem Davisem kdysi tolik oblíbený pop song Time After Time . Nicméně já jsem už těšil na McLaughlinovu, letos znovu obživlou, Shakti . Tato world-jazzová reminescence roku 04 poněkud inovovala, alespoň co se týče dnes „nezbytného“ laptopu. Ten velkému Mahavishnovi nahrazuje nejen klasické kytarové efekty, ale slouží také ke spouštění meditativního intra, které by jinak vyžadovalo sitár nebo přinejmenším syntezátor. Shakti 04 má novější sound, zmiňovaný laptop ale nepůsobí nijak rušivě, je jen jakýmsi pomocníkem v nové době, v žádném případě nejde o nějaký e-jazz. Sestava je stejně slibná jako na čtyři roky starém záznamu z Bombaye: Zakir Hussain – tabla, V. Selvaganesh – perkuse, U. Shrinivas – mandolína, Shankar Mahadevan – zpěv.
Francouzský bubeník a leader André Ceccarelli ke své základní sestavě (např. s pianistou Baptistem Trotignonem ) zval různé hosty (opět Bireli LagrÉnea , saxofonistu Davida El Maleka ) a vytvořil tak asi první, klasicky jazzové soaré v úvodu festivalu. Příjemný bebop ovšem po čase působil trochu přízemně. To houslista Didier Lockwood vsadil na svěží, neotřelé provedení jazzových standardů (Impressions, Round About Midnight, Scrapple From The Apple a pochopitelně také skladby Stéphanea Grappelliho), na pódium přicházeli neustále noví hosté (s LagrÉnem si houslista střihnul gershwinovský přídavek I Got Rhythm ), ale nejvíce mě kupodivu okouzlily Lockwoodovy přesahy do vážné hudby – až minimalistické duo s ukrajinským klavíristou Dimitriem NaĘditchem a skoro operní výstup s mezzosopranistkou Caroline Casadesus .
Gospel zrovna není můj šálek kávy, takže před vystoupením pěti sester Brownových z Chicaga (věkovým průměrem třiceti let patří k nejmladším gospelovým seskupením, která letos křižují evropské festivaly) jsem dal přednost degustaci vynikajícího Côtes Rôties (pro změnu asi nejlepší víno oblasti). Podobným způsobem mi ušla dcera baptistického pastora z New Orleansu a kdysi objev Mahalie Jackson – Linda Hopkins. Spontánní osmdesátiletá dáma, která se již odpoledne při zkoušce podivovala nad tím, že v baru za pódiem nemusí za občerstvení nic platit.
„SUPERSAXES“
Absenci na gospelovém dýchánku mi plně vynahradil večer zasvěcený veskrze jazzovým baladám. Charles Lloyd se sice na tiskovce rozplakal při vzpomínce na zesnulého přítele a bubeníka Billyho Higginse , koncert však odehrál bez chybičky. Kvartet zahrnuje již dřívější saxofonistovu pianistku (např. z alba Lift Every Voice ) Geri Allen . Lloyd dostál své pověsti lyrika. Melancholický tenor měl hodně co říct, bohužel hlediště bylo v nevděčné, úvodní části večera poloprázdné. To se změnilo po přestávce. Joe Lovano a pětaosmdesátiletý Hank Jones sesbírali oblíbené balady a přijeli tento svůj balzám (zachycený na aktuálním CD I'm All For You – Ballad Songbook ) představit i do Vienne. Nevím, jestli je to publikem, ale balady tu působily mnohem přesvědčivěji než na zmiňované nahrávce. Škoda jen, že za bicími neseděl opět Paul Motian, ale „náhradník“ Dennis Mackrel, přičemž na kontrabas hrál samozřejmě George Mraz .
Miláčkem publika se nicméně stal přizvaný patnáctiletý(!) italský altkař Francesco Cafiso . Nebývalý talent objevený na jednom z italských festivalů Wyntonem Marsalisem má před sebou velmi slibnou kariéru. Po evropském turné s Marsalisovým Lincoln Center Orchestra v minulém roce a účinkování s Royem Hargrovem či Cassandrou Wilson letos získal ocenění od IJFO, které mimo jiné zahrnuje možnost hrát na festivalech sdružených v této organizaci. Na valících se kaskádách not v duu s Lovanem v přídavkové Ornitology bylo sice znát Francescovo dlouhé studium Parkerových improvizací, těžko ale v tomto věku hovořit o nějakém vlastním stylu. V každém případě je jeho hra strhující a na festivalech ji není záhodno vynechat!
FUNKY? FUNKY!
Funkový večírek byl pro mě příjemným překvapením, i když si na tuto muziku příliš nepotrpím. Nemyslím tím ani tak skvělou show Freda Wesleyho , který (stejně jako u nás na jaře) představoval hlavně svou aktuální desku Wuda Cuda Shuda . Zajímavější mi přišel otvírák večera Amp Fiddler, a pak hlavně funkový debut trumpetisty Roye Hargrova The RH Factor. Bývalý klávesista a zpěvák Prince či George Clintona Amp Fiddler natočil svou první sólovou desku Waltz Of A Ghetto Fly a vyrazil s ní na cesty. Jde o drsnější kombinaci funky, housu a R&B. Fiddler se efektně předvádí za syntezátory a clavinety, ale jeho osobitý černošský vokál taky stojí za to. Zřejmě instrumentálně nejzdařilejší byl ovšem Hargrovův The RH Factor, celkem desetičlenný. Texaský trumpetista si vloni splnil svůj dávný sen vytvořit album s aktuální příměsí soulu a hip-hopu. Koncert začal parafrází davisovských úvodů z konce osmdesátých let (citace z In A Silent Way ), která přešla rovnou do titulního tracku zmíněného Hargrovova alba Hard Groove. Někdejší „mladý lev“ také zpívá a rapuje, jazzová příchuť je tu ale pořád znatelná. Trumpetista pouze minimálně používal elektronických deformací a o „hargrovovský“ výraz, který známe z jeho klasicky jazzových alb, ve funkové přihrádce ani v nejmenším nepřišel.
ALL STARS
Ale zanechme funku, i když ne tak docela. Altsaxofonista Kenny Garrett po úvodním neo-bopu totiž také přechází k funkovým rytmům, zpívá soul-funkovým stylem, rapuje, hraje na klávesy a při rytmičtějších kusech z alba Happy People nutí obecenstvo k tanci a odezvě. Na tom by nebylo nic až tak špatného, jenom bych to nečekal před publikem, které mělo ten večer předplacený od dubna (později se nedaly sehnat lístky), a přišlo především na následující All Stars formaci Herbie Hancocka . Nový pianistův kvartet na rozdíl od předchozího akustického projektu (Directions In Music) sází výrazně na někdejší Davisovy spoluhráče Waynea Shortera a Davea Hollanda , za bicími sedí mladší Brian Blade . Hvězdné seskupení je na první poslech dost obtížně uchopitelné, zvláště když jde o zcela nové, shorterovsky laděné kompozice. Ale kdyby to vyšlo na CD, byla by to zcela jistě senzace. Ostatně koncert mi dost připomínal Shorterův výkon ve Vienne před třemi lety (v sestavě z Footprints live! , tedy Perez, Patitucci, Blade). Na starší slavné kusy došlo až v přídavcích – nejprve Cantaloupe Island (stejně mi ale tahle klasika do zbytku repertoáru moc nezapadala), a nakonec Shorterovy Footprints .
„Mysterious evening ,“ kroutil hlavou kytarista Kurt Rosenwinkel při pohledu na deštěm zkrápěné publikum následující večer. V sestavě svých starých známých (Brad Mehldau – piano, Larry Grenadier – kontrabas, Joshua Redman – tenor saxofon, Ali Jackson – bicí) měl v sólech hlavní slovo (bez větších elektronických exhibicí, prakticky s jedním efektem). Leaderův projev byl zřetelně lyrický, zpěvný, skoro „flétnový“. Osobně jsem se víc těšil na Brada Mehldaua, škoda jen, že pro sebe neměl takový prostor.
Je toho ještě hodně, co by stálo za zmínku – skupina saxofonisty Branforda Marsalise , bluesový večer s písničkářem na straně utlačovaných Otisem Taylorem („Nepotřebuji si vydělávat na Porsche „), harmonikář Jean-Jacques Milteau , Count Basie Orchestra s Clarkem Terry , Dee Dee Bridgewater s Davidem Sanchezem a mnoho dalších.
A to jsem ani nemluvil o méně známých projektech z „Club de minuit“, mimochodem velmi zajímavého místa k jazzovému objevování. Odtud kromě zmiňovaného patnáctiletého Itala stojí za zmínku multimediální performance Traslate francouzského kontrabasisty Michela Benity (hraje na Truffazově desce Mantis ). Benita svou e-jazzovou „improvizací pro kontrabas a sampler“ doprovázel Judith Darmon , autorku promítaných výjevů z velkoměstského života. Říká se tomu videoDJing. Hostem dua nemohl být nikdo jiný než právě Erik Truffaz .
A tak, když jsem naposledy testoval barmanské kvality místního press koutku, pohlížel znovu na Rhônu, na jazz tam vzadu na pódiu a náctileté fanynky v prvních řadách, musel jsem si postesknout: Proč u nás nic takového není?
