První kamínek mozaiky, spíše tedy pořádný kámen, tvořilo těleso bigbandové s trendovým jménem www.bend.cz . Jeho lídr Kryštof Marek připravil pro festivalové vystoupení nový program, do jehož charakteru přirozeně vplul hlavní sólista téměř hodinového vystoupení, Tony Lakatos . Mnozí si možná vzpomenou na jeho osobitou hru v Quartetu Al Fostera v roce 1996, kdy s vynikajícím doprovodem monstrózního pianisty Davida Kikoskiho (a chvíli i George Mraze, který si přišel zajamovat Round Midnight ) Lakatos potvrzoval, že nejen ve Státech se rodí výborní saxofonisté. V jeho hře se i dnes snoubí vynikající technika, sonorní a přiměřeně agresivní tón, a neomylný rytmus. To vše spojené s patřičným sebevědomím definuje evropskou saxofonovou extratřídu. Se zvukem www.bendu.cz pod vitální pomyslnou taktovkou Kryštofa Marka se Lakatosův sound pojil velmi dobře a je škoda, že se v nabitém programu nedostalo na přídavek.
Kamínek číslo dvě, tentokrát velmi komorních rozměrů, obstaralo duo Karin Krog – Jacob Young . Duetní formát zpěv – kytara je dostatečně prověřen, a to že skvěle funguje, už dokázali třeba Joe Pass s Ellou Fitzgerald. Jejich legendární spolupráce je dodnes nedostižnou metou pro všechny epigony. Ani Karin Krog s Jacobem Youngem se nepodařilo této laťky dosáhnout, přestože vyzrálý vokál, interpretační sebevědomí a jistá intonace zpěvačky vysvětlovaly, proč koncem šedesátých let na sebe strhla zaslouženou pozornost i v USA. Jacob Young zřejmě neměl svůj den, neboť své harmonické úmysly ne vždy dokázal dotáhnout do úspěšného konce a jeho sólové výplně občas ztrácely rytmus. Celkově ale bylo vystoupení (ve kterém nechyběla ani tzv. vokalíza, tedy otextované a zpívané sólo významného instrumentalisty) vesměs složené z originálních interpretací prověřených standardů, příjemnou oázou klidu v poměrně intenzivním sobotním programu.
Norské duo záhy vystřídala tříčlenná mezinárodní formace složená z osobností balancujících na hraně žánrů. Prioritou všech tří protagonistů, tedy Jiřího Stivína , Ali Hauranda a Daniela Humaira , je zřejmě hudební komunikace bez ohledu na stylové škatulky, i když se povětšinou vyjadřují jazzovými vyjadřovacími prostředky. Alespoň z výběru repertoáru i jejich poměrně nespoutané hry se tak dalo soudit. Skladby Joachima Kühna nebo Dona Cherryho prostřídaly i opusy jednotlivých členů a dokonce i jedno standardové číslo. Stivínovo cirkusáctví se ve společnosti vynikajících hráčů tak nějak samo drželo na uzdě, a přestože se v jeho hře relativně často objevovala i repetitivní melodická klišé, v celku rozhodně nenudil. Ne nadarmo se říká, že emotivní hráči rostou s kvalitou svých spoluhráčů a kvalita především na straně bubeníka Daniela Humaira rozhodně nechybí. Sledovat jeho kreativní přístup ke hře na bicí bylo samo o sobě zážitkem. Humair má všeobecný umělecký talent a svými ilustracemi ozdobil třeba i Liebmanovu knihu o chromatickém přístupu k improvizaci. Svojí hrou jako by maloval pestré pozadí, na kterém se pohybovaly hlasy ostatních členů tria. Ali Haurand měl možná být spíše kytaristou, ale zřejmě mu osud přihrál basu, tak se s tím smířil. Technika mu skutečně nechybí, z jeho Polytonu bychom však možná někteří očekávali více basového fundamentu…
Dalším kamenem v programu byla přestávka. Pódiová perestrojka trvala bohužel více než hodinu a půl, návštěvníky koncertu však neodradila a ve 23.40 zazněl první a dlouho očekávaný groove kapely Marcuse Millera na Coltranovo téma Lonnie's Lament . Miller se chopil interpretace krásné melodie a až do konce své show dokazoval nejen vyzrálým přednesem témat, že hlavní hvězdou večera je on. Jeho dvorní zvukař o tom chtěl vehementně, ale celkem zbytečně přesvědčovat celý sál každou minutou, takže místní výkonný zvukový systém občas basou až zahltil. Kytarista Dean Brown či klávesista Bruce Flowers na to trochu doplatili a jejich sóla (v případě Browna mimořádně extrovertní) mírně zapadla. Naopak pronikavý zvuk trubky Patchese Stewarta často nekompromisně prořízl bezchybný groove rytmické dvojky Marcus Miller – Poogie Bell .
Millerova technika je neskutečná, ale povětšinou využívaná ku prospěchu hudby. Těžko domyslet, jak daleko by se ještě Miller mohl technicky posunout, kdyby se věnoval výhradně svému nástroji. I když ostatní nástroje a především producentská a skladatelská činnost ukrajují basistovi času, jeho instrumentální projev má ve světě jen málo konkurentů. Cítí se dobře jak v prstové technice, tak v hammeringu či slapu. Všechny tyto techniky také vkusně celý večer kombinoval, a to i v promyšlených introdukcích k některým tématům.
Repertoár kapely se pochopitelně přizpůsoboval charakteru show. Jestlipak poznáte tuhle? zněla Millerova otázka hned před druhou skladbou, Davisovým So What . Většina posluchačů pochopitelně poznala a vzápětí se nechala strhnout funkovou smrští na základě legendární modální jazzové harmonie. Mimozemské sólo s bottleneckem na akustické kytaře předvedl Dean Brown. Jeho taneční kreace připomínaly šamanskou extázi a do podobného tranzu přivedl i publikum. To se vzápětí dočkalo i beatlesovky Come Together a skvělého Millerova „hitu“ z období spolupráce s Milesem Davisem, Tutu . To, že v Millerovi nechala spolupráce s hlavním reprezentantem hudebního pokroku v jazzovém žánru (tedy Milesem Davisem) hlubokou stopu, bylo zřejmé i z jeho sporého uvádění jednotlivých skladeb. Miller se sice k publiku zády většinou neotáčel, spoluhráče také představil (dokonce několikrát), ale prim ve vyjadřování hrála hudba. Obrovský hudební tlak bandu dal publiku zapomenout na únavu z dlouhého večera a skvěle zakončil vyvedený hlavní festivalový večer.
