Už třicet čtyři let mají jazzové dny v Bratislavě. Jsou takové dobře vychované Husákovo dítě. Naštěstí nepoznamenané komunismem – vždyť už za hluboké totality tým BJD propojoval Slovensko s jazzovým světem a dovážel největší hvězdy žánru. V započaté činnosti pokračují i nadále s nemenší vervou a úspěšností. Svědčí o tom ostatně našlapané sály po všechny tři dny trvání festivalu, bouřlivá atmosféra a všeobecný jazzový kvas v areálu Parku kultury a oddechu.
Ale po pořádku. Bratislavské jazzové dny (letos 24. – 26. 10.) mají snahu oslovit publikum napříč generacemi, návštěvníka ne typicky jazzového, ale vnímavého. Třídenní festival nabízí solidní dramaturgii s hudbou spíše lehce stravitelnou, ale umělecky kvalitní a zábavnou pro širokou vrstvu posluchačů.
Tato charakteristika je jak vystřižená z nějakého PR textu, ovšem sedí docela přesně. Typicky jazzová kapela v letošním programu byla snad jen skupina Radka Tarišky s Ryanem Carniauxem na trubku, která mi – stejně jako celý sobotní program včetně jistě skvělé Karrin Allyson – bohužel ušla. Jazzové dny ovšem nabídly už od pátku nálož nejrůznějších fúzí. Fúze hýbou dneškem a hnuly i posluchači v nabitém sále bratislavského PKO, kterému mimochodem hrozí zkáza. Na břeh Dunaje si brousí zuby developeři a sice nevzhledná, ale přesto unikátní a použitelná budova je na odpis.
VE JMÉNU BASY
Páteční večer otevřeli slovenští Bukake a předznamenali tak náladu večera. První den měl být také tak trochu o baskytaře a dramaturgovi záměr vyšel beze zbytku. Jak Martin Gašpar z Bukake, tak maďarský baskytarista z folklórně-jazzrockového uskupení FSCO a především závěrečná svatá basistická trojice potěšili nejednoho příznivce hlubokých tónů, slapu či excelentních a nakažlivých groove. Bukake hrají vděčnou fusion rocku, jazzu a latiny, Gašpar s Buntajem spolu „zařezávají“ umně a tvoří jedno rytmické tělo. Aby ne, vždyť spolu už nějaký pátek hrají. Klávesista Juraj Tatár si nejen vkusně pohrává se zvukem, ale dokáže i vygradovat svoje sólo do intenzivního přívalu tónů, jimž nikdy nechybí sdělení. Výsledkem spolupráce prominentní slovenské rytmiky, jež se zdaleka nevěnuje jen fusion, je šťavnatý a zábavný hudební kříženec, řemeslně perfektně zpracovaný a předložený na stříbrném podnose.
V přívalu virtuózních unison pokračoval i maďarský etno big band FSCO (Free Style Chamber Orchestra). Po trochu rozpačitém začátku se rozjel především díky brilantnímu hráči na niněru do vyšších obrátek a publikum si zcela podmanil. FSCO by možná měl zůstat u inspirací maďarským folklórem a nepouštět se do pseudoimpresionistických konstrukcí, ve kterých se někteří posluchači občas ztrácí. Zato když rozjede niněrista ostináto a k němu se připojí celý les houslistů a rocková rytmika, začne celek fungovat. Efektní unisona a solidní sólistické výkony všech členů FSCO dostaly sál PKO před velkou přestavbou do varu.
ZLÍ A ZLEJŠÍ
Po přestávce se na chvíli poněkud změnila nejen hudební nálada, ale i zvuk. Kdyby zadní divácké řady nesmyslně nehlučely, měl by koncert kapely Bad Plus skoro až komorní atmosféru i díky krystalickému zvuku, jehož intenzita ani zdaleka nedosahovala hladiny v první polovině. Je třeba dodat, že ku prospěchu věci. Možná to byl pověstný klid před bouří, každopádně jazzový sound kapele Bad Plus seděl. Přestože hrají barevnou směsici rocku, klasiky, jazzu i folku, klubové niveau je pro ně, zdá se, nejvhodnější a soudě dle nahrávek jsou na něj i zvyklí. Kdo Bad Plus neznal, mohl být překvapen. Jeden příjemně, druhý naopak. Bad Plus rozdělují posluchače na nesmiřitelné tábory a je otázkou vkusu každého z nás, jestli na jejich hudební hru přistoupíme. Pokud ano, čeká nás zábava ve formě cover songů (třeba od Nirvany a dalších) i vtipných autorských kompozic (třeba ta o skokanovi na lyžích). Bad Plus obvykle hrají v triu, ale pro toto turné zvolili čtvrtý rozměr, zpěvačku Wendy Lewis , majitelku zajímavého hlasu, precizní intonace i rytmického cítění, i když nejazzového. Komu by její „nejazzovost“ ostatně vadila? Mozaika stylů v rukou „zlých a zlejších“ je natolik pestrá, že tradiční přístupy by v ní vůbec nevynikly.
Příchod očekávaného vrcholu večera se při přestavbě po Bad Plus patřičně protahoval a ve vzniklém pozitivním napětí stačilo třem protagonistům bandu S.M.V. Stanleymu (Clarkovi), Marcusi (Millerovi) a Victoru (Wootenovi) při příchodu jen s úsměvem zvednout ruku k pozdravu a sál byl jejich. Na pódiu najednou přibylo lidí a zároveň se znatelně zvýšila hladina zvuku, možná až přesmíru. All stars projekty jsou často trochu diskutabilní, efektní však jsou téměř vždy. Bavili se bezpochyby nejen basisti, zvláště Victor Wooten má dar nejen hudebnický, ale i showmanský. Jeho sólová konverzace se samplerem byla nesmírně poutavá a v propletených zvukových smyčkách se neztratil snad jen samotný Wooten. Každý z triumvirátu dostal svůj prostor, a mohl tak předvést své umění do posledního místečka obsazenému sálu.
Nedělní večer za předchozími naštěstí nezaostal ani o píď. Popjazzový stereotyp úspěšně narušilo tangové trio Triango Petra Breinera s jiskřivým houslistou Stano Palúchem . Všichni tři instrumentalisté předvedli obdivuhodné výkony, svým přístupným stylem však nejvíce bodoval samotný Breiner. Jeho sóla vyvolávala salvy zaslouženého potlesku. V kontextu vlastní autorské hudby funguje jeho klavírní koncept dokonale a neztrácí se ani v poutavých interpretacích děl Astora Piazzolly. V houslistovi Stano Palúchovi má slovenská hudba nový fenomén. Stano dokáže s citem a bez chyby interpretovat ty nejzapeklitější melodie, vypíchne podstatu téměř každého stylu a udělá hudbu z jakýchkoliv not, které mu někdo předhodí na pult.
Po komorním začátku s odezvou hodnou stadionu ve Wembley nastoupila německá popjazzová sestava Re: Jazz . Po krátké adaptační fázi dokázali všichni členové souboru, že německý chlad je velmi relativní pojem. Re: Jazz sice z jazzu čerpají jen okrajově a nic nového nepřináší, baví však s přehledem a zdravým sebevědomím. Hledal-li někdo na letošních BJD překvapení, kapela Re: Jazz by rozhodně byla vhodným kandidátem.
Nenáročnou, ale přesvědčivou hudbu Re: Jazz vystřídala po přestavbě poněkud méně přímočará fusion houslistky Karen Briggs a kapely Over Act bubeníka Jana Fabrického. Jazzrockové elementy se táhly celým festivalem jako červená nit, a v případě Over Act vypluly na povrch s mimořádnou intenzitou. Stejně tak i afroamerické vlivy v bicích a perkusích. Karen Briggs má možná zbytečně ambientní sound, její projev je však přesvědčivý, ač snad malinko odosobnělý. Kytarista Juraj Burián představuje podobně jako Jan Fabrický slovenskou instrumentální špičku a jejich spolupráce s ostatními členy kapely Over Act byla a je rovnocennou hudební konverzací. Prokomponované a pečlivě nazkoušené pásmo návštěvníky přesvědčilo podobně snadno, jako předcházející Re: Jazz.
VEČÍREK S LEGENDOU
Většina z nich ale asi přišla hlavně na závěrečnou hvězdu nedělního mimořádně dlouhého programu. Téměř dvouhodinová show legendy jazzu, popu i R&B Al Jarreaua luxusně zakončila víc než šestihodinový hudební maraton. Spekulace, zdali bude Jarreau hrát materiál z aktuální desky, rozptýlily hned první tóny. Pěvecká ikona zvolila jistotu kariérní retrospektivy, nikoli však v neprospěch věci. Rozepisovat se o kvalitách doprovodné kapely by bylo plýtváním slovy. Neuvěřitelná dynamika – u popových projektů tak ojedinělá – byla jedním z markantních rozlišovacích znaků od uniformity dnešní populární hudby. Pochopitelně vedle nenapodobitelného frázování samotného Jarreaua. Jeho vitalita a feeling jsou záviděníhodné a jistota a vkus, jež prýští jak ze sebevědomé hry kapely, tak z nevtíravého Jarreauova konferování vlastní show, jsou nedostižné. Psát o skálopevném groove rytmiky, dech beroucích výkonech sólistů či dokonalém témbru i pódiovém projevu vokalisty je asi zbytečné. Rozumí se to samo sebou. Al Jarreau své hity zpívá neopakovatelně a dokonalý doprovod si zaslouží víc než kdokoliv jiný.
V kontrastu k úvodním slovům o poněkud masovém zaměření dramaturgie letošní Bratislavské jazzové dny naznačily příjemný trend kradmého návratu od místy flagrantního popu minulých ročníků k jazzovým kořenům. Místo konání festivalu je, zdá se, do budoucna ohroženo, doufejme však, že ne kvalita předkládaného programu.
