J. Koransky, Down Beat, květen 2002
„Už jako tenista tancoval Yannick Noah na kurtech, dneska tancuje doopravdy.“
V. Sicnasy, ředitelka Nice Jazz Festivalu ODSTRČENÝ PŘÍBUZNÝ
Nutno přiznat, že program letošního „jazzového“ festivalu v Nice, připravený již po druhé dlouholetou uměleckou vedoucí pařížského Jazz klubu Méridien Viviane Sicnasy , dovedl rádobyjazzový eklekticismus i na můj vkus příliš daleko. Myslím, že už dnes nikoho – natožpak čtenáře Harmonie – není nutné přesvědčovat, že své místo na jazzovém festivalu mají takové pokrevně spřízněné styly jako soul, funky nebo world music. A v tomto směru není letošnímu programu v Nice co vyčítat. Tematické večery mezi 20. a 27. červencem byly postupně zasvěceny právě zmíněným žánrům a dostalo se i na blues, elektro-jazz a vokální hudbu. Již letmý pohled na plakáty festivalu však naznačil, že jazz se letos v Nice stal nakonec příliš odstrčeným příbuzným. Ani při nejlepší vůli jsem v bohatém programu nenapočítal víc než deset jazzových vystoupení z šedesáti, nemluvě o zařazení „renomovaného tenisty a muže s velkým srdcem“ Yannicka Noaha, které již nelze komentovat jinak než výstižným francouzským „n'importe quoi…“. Vysvětlení organizátorky, že Janík Nožka tancoval již na kurtech a že „jí nepřísluší měnit název festivalu“ podobnou demagogii ospravedlní jen těžko. Tato filozofie totiž ve svých důsledcích dělá medvědí službu nejen jazzu – o ten již přece zjevně dávno nejde – ale i samotnému festivalu, jehož publikum by alespoň v zemi Descartově mělo mít kromě zábavy i právo na elementární programovou logiku. Ani z příslovečně nenáročného a nevyhraněného místního publika snad není nutné dělat hlupáky.
TABULE O MNOHA ŽÁNRECH
Ale zpátky k festivalu a jeho programu, který natěšeným milovníkům letního hudebního farniente naštěstí namísto jazzu nabídl dost dobré muziky na to, aby na amfiteátr v Cimiez definitivně nezanevřeli. A protože se štastnému autorovi těchto řádků podařilo zachytit jen polovinu z osmidenního hudebního maratónu, sluší se nejdříve zmínit ty, na které se z časových důvodů bohužel nedostalo. Naneštěstí právě první tři dny festivalu nabídly velmi lákavý výběr soudobé funkové, soulové a hiphopové produkce, od veteránů jako je George Clinton (jako vždy na sebe nechal čekat, ale údajně to stálo za to), přes zasloužilé průkopníky jako jsou britští US3 (tak kde je ta pochodeň hoši?), současné americké soulové hvězdy Bilala a Michaela Franti až po nejaktuálnější protagonisty modního elektrojazzového french touch . Ten reprezentovali oba Ludovikové, St.Germain a Llorca, jejich rockovější, ale neméně slavní generační kolegové Air, jazzovou kulturou vybavená dj-ská trojice Troublemakers z Marseille (autoři nedostižného albového debutu Doubts and Convictions !), DJ Cam a hip-hopová partička Saian Supa Crew. Ale nechyběli ani jejich slavní nu-jazzoví souputníci ze Severu – trumpetista Nils Petter Molvaer a vlivný klávesista Bugge Wesseltoft . Vzhledem ke zřejmé kvalitě tohoto výběru ani není třeba hořekovat nad tím, že během prvních tří večerů festivalu jako obligátní jazzové alibi posloužili pouze Mingus Big Band a skupina saxofonisty Kennyho Garretta.
Méně již lituji své dobrovolné neúčasti na závěrečném večeru věnovanému (po předchozí páteční poctě zpěvačkám) jak jinak než zpěvu. Musím přiznat, že místo I Muvrini , Susheely Raman nebo Javanottiho jsem dal raději přednost důkladnému prozkoumání bandolského růžového vína.
Ale rozhodně jsem z Nice neodjel bez pozitivních hudebních zážitků. Na prvním místě musím uvést africké zpěváky Youssou N'Doura , Lokua Kanzu a Angélique Kidjo . Posledně jmenovaná sice měla, stejně jako její americký kolega Dr. John , nevděčnou úlohu zahajovat koncert krátce po sedmé, zhostila se jí však se suverénností a bezprostředností jí vlastní – kdyby nebyla oblečená, chtělo by se říci „jak jí pánbůh stvořil,“ přesněji řečeno pěvecky obdařil. Nemohu si pomoci, ale v porovnání s požehnanou a nakažlivou přímočarostí této beninské Arethy působily vokalízy hlavní jazzové hvězdy večera Dee Dee Bridgewater i její snaživé kolegyně Anne Ducros, jako dobře míněné, ale víceméně sterilní pokusy o evokaci ztraceného jazzového věku. Jako balzám na mé uši a duši působil i v podstatě folkový projev zairského zpěváka Lokuy Kanzy , zatímco Youssou N'Dour svůj neméně odzbrojující vokál opíral o bohaté rytmické vzorce vyšívané vynikající doprovodnou skupinou.
IT DON'T MEAN A THING…
Zato Joe Zawinul bez ohledu na nepochybné instrumentální kvality svých spoluhráčů (Manolo Badrena – perc, Amit Chatterjee – g, voc, Paco Serry – ds, Etienne M'Bappe – bg) svůj titul world-jazzového patriarchy obhájil jen doslova v hodině dvanácté. A to i přesto, že mu k sedmdesátinám (narozeninové turné jeho Syndikátu dorazí 8. října i do Prahy) přišlo popřát zjevně natěšené a pozorné publikum, v němž nechyběl ani adoptovaný Nicois , sám velký Mahavishnu McLaughlin s celou rodinkou. První půlhodinu totiž přísný Vídeňák ostentativně dolaďoval selhávající odposlechy, takže se jeho syndikovaná mašinka rozjela na plné obrátky až ve druhé polovině koncertu. Ani potom jsem se nemohl zbavit dlouholetého pocitu, že bez opravdové sólistické protiváhy typu Waynea Shortera jeho hudba chřadne jako Narcis zahleděný do vlastní dokonalosti.
Příjemným objevem pro mě byla v jazzu pevně zakotvená world music ve Francii usídleného argentinského perkusionisty Minino Garay a jeho Los Tambores del Sur . Garay se jazzu nevyhýbá, na festivalu vystoupil i jako regulérní člen skupiny Dee Dee Bridgewater, ale do své vlastní hudby se sympatickou a nakažlivou vervou destiluje i exotičtější ingredience počínaje bossa novou a tangem a Jimi Hendrixem konče. Podobných fúzí dnes vzniká habaděj, ale málokdy je výsledkem opravdová jazzová fiesta jako v tomto případě. Popovější fúzi předvedlo brazilské Trio Mocotó i „rhytm'n bluesový“ projekt Davea Stewarta , který si pro tuto příležitost přizval funkového zpěváka Garyho „Madbone“ Coopera (P-Funk) a přesvědčivou raperku Joanne Shaw Taylor. Mezi autentičtějšími bluesmany nechyběla ani nová francouzská hvězda harmonikář Jean-Jacques Milteau, Little Milton a neúnavný festivalový miláček B. B. King . Ale protože při souběžných koncertech na třech pódiích člověk nemůže být všude, vybral jsem si starého dobrého croonera Dr. Johna, a nelitoval jsem. Flegmatický noční pták z New Orleans sice trochu mžoural do mladého večera, ale jeho funkové bluesování a jazzování bylo jako vždy pod spolehlivou ochranou temných, leč přátelských sil z missisipských bažin. Jak by řekl klasik: když to nefunkuje, je to k ničemu. Takoví už se nerodí… Nebo že by? Zpěvák a kytarista Popa Chubby (vl. Jménem Ted Horowitz) sice vypadá jako otrlý předměstský závozník nebo řezník ne zrovna košer, nicméně ve svém rodném Bronxu se kupodivu místo rapového siláctví vyučil poctivému bluesovému řemeslu a ještě přidal pár nápadů. Jeho ztepilý zjev naznačuje, že v tátově cukrárně strávil víc času než bylo zdrávo, ale konkurenti z vyhlášenějších bluesových základen by se měli mít na pozoru. Po jeho poslechu totiž nikdo nemůže pochybovat, že „i bílí hoši můžou dostat blues“ (viz jeho CD How'd A White Boy Get The Blues , Dixiefrog/Night and Day, 2000).
VÍNO, ŽENY, ZPĚV
No a zbytek už byl samý mejdan. Totiž, nemluvím o vynikajících barmanských službách tiskového koutku, ani o přísně střeženém a ještě štědřeji zásobené „vesničce pro sponzory“, kde vybraní VIP spokojeně ignorují kakofonii akordů ze tří od sebe nepříliš vzdálených pódií. Nýbrž o tématických večerech „Teuf“ (Mejdan) a „První dámy“. Párty a dobrá nálada naštěstí provázely celý festival, ať už za to může hudba, vlídní a nenároční domorodci či turisté (po 11. září a zavedení eura vzácnější), kouzlo středomořských večerů nebo voňavé stánky s lahůdkami místní a neworleanské kuchyně. Při poslechu tenisového playboye mně osobně do tance opravdu moc nebylo, zato nečekaný comeback „nestárnoucích“ diskotékových královen Sister Sledge ve mně kromě dojatých vzpomínek na Nile Rodgerse a Věc Makropulos vyvolal víc než shovívavé zakroucení kyčlí pod pohoršeným pohledem mé popově nevzdělané first lady. První dámy – od Dee Dee, Anne Ducros a Angélique Kidjo , přes Laponku Mari Boine , operní odpadlici Juliu Migenes až po ex-Incognito vokalistku Maysu – se v duchu nepřekonatelného trháku sester Sledgových We Are Family! nechaly ve VIP vesničce hezky vyfotit do rodinného alba, zatímco v přilehlém parku jiná věčně zelená múza Marianne Faithfull místo bigbítu, který jí tak sluší, promrhávala svůj fatální hlas na oltáři nejapného kabaretního repertoáru. Ještě, že se tyhle rodinné srazy konají jen jednou za rok, říkám si myšlenkami již na cestě k bandolskému rosé. „Příště mě jen tak nedostanou,“ budu se v duchu zaříkávat až do první zimní vzpomínky na Milesovu letní blýskanici, doktorovo zemité gumbo a opojnou vůni levandule.
