V Rudolfinu se 8. 10. konal koncert, jehož dramaturgie je ojedinělým hrdým pokusem představit během jednoho večera kompletní muzikantskou „stáj“ jednoho vydavatele – Animal Music, zvukově ozvláštněnou hostováním Pražské komorní filharmonie řízené Leošem Svárovským a závěrem s vystoupením zahraniční „star“: polské jazzové zpěvačky Agy Zaryan.
Vertigo Quintet s hostující cellistkou a zpěvačkou Dorotou Barovou zvolil skladby z repertoáru mimo svá tři dosavadní alba – Barové Moje serduszko a Nahoru Marcela Bárty, zde tenorsaxofonisty. Trio kytaristy Libora Šmoldase předvedlo z alba On The Playground (2007) kompozice Christopher's Dance a společně s filharmonií Lydian Blues . Kvarteto kytaristy Davida Dorůžky se švédskou zpěvačkou Josefinou Lindstrand hrálo skladby z nahrávky Silently Dawning (2008) November , The Things That Never Can a v Pohádce zpěvačku doprovodily smyčce s akustickou kytarou.
Varhaník Ondřej Pivec přivedl americkou sestavu ze snímku Overseason (2008), v níž nicméně nemocného kytaristu Jakea Langleye nahradil Petr Zelenka a zvukově trubkou a křídlovkou obohatil 
Miroslav Hloucal . Zahráli titulní Overseason , Beautiful Smile a pro vyznění s filharmonií Pivec zvolil svoji Never Ending Story . Trio klavíristky Beaty Hlavenkové s basistou Rastislavem Uhríkem a bubeníkem Pavlem Zbořilem se představilo s vokálem Lenky Dusilové : jejich první titul pro Animal Music se teprve připravuje.
Po přestávce představil kytarista Petr Zelenka na místo mezinárodní kvartetní sestavy z čerstvé novinky Memory Flash (2008) svou českou kapelu s Marcelem Bártou , basistou Jaromírem Honzákem a bubeníkem Tomášem Hobzekem , která jeho místy příliš „cool“ výrazu dodala živočišnosti a zahrála jeho kompozice Memory Flash a Infiltration . Honzákovo kvarteto přizvalo na oplátku Marcela Bártu, z alba A Question To All Your Answers (2008) zahrálo titulní skladbu, z předchozí Present Past (2003, Indies Records) Za horami a pro souznění s filharmonií The Blues Of String Hanging In The Wind .
Prezentace kapel potvrdila, co jest známo, že osobité cesty Vertigo Quinteta, Dorůžky a Honzáka dnes představují to nejplodnější a nejzajímavější, co vzniká na domácí scéně. Zatímco Dorůžka se ubírá směrem k univerzálnímu pojetí hudby, Honzák je v jazzové víře usazen bytostněji, hudba je barevnější, má vícero odstínů. Filharmonie sehrála důležitou úlohu až v doprovodu Zaryanové, jazzový repertoár zvukově, byť perfektní barvou, leč nevynalézavým aranžmá, nijak neozvláštnila. Bratrsky propojené sestavy Šmoldase a Pivce představují nejmladší generaci objevující pozapomenuté kořeny současného funku, přestože si je vědoma nezbytí epigonství. Vycházet z odkazu jazzové moderny je určitě smysluplnější, než začínat rovnou u módních derivátů. Beata Hlavenková je bezpochyby výrazný talent, měla by svůj hráčský a kompoziční um odhalit triovým albem.
Aga Zaryan je další vynikající zpěvačka zrozená ze zdravého lůna polského jazzu. Na scéně září deset let, spolupracuje také s Davidem Dorůžkou. V jejím triu hraje na bicí Lukasz Żyta, na kontrabas Michał Barański, na klavír Michał Tokaj, a zde je perkusně posílil Daniel Šoltis. Jazzmani se smyčci a harfou Pražské komorní filharmonie stvořili decentní doprovod s občasnými sóly piána a basy. Zaryan představila blok devíti songů vzniklých Tokajovým zhudebněním básní autorů, kteří je napsali v atmosféře Varšavského protinacistického povstání na podzim 1944. Soubor má název Krása umírá (Umiera piękno ), který nutí k zamyšlení, zda-li hrůzy dvacátého století neznetvořily lidskou potřebu krásy jako potravy duše navždy. Dá se mluvit o tematickém šansonu oděném do jazzového oparu zdůrazňujícím intimitu niterných sdělení. Je to citová poloha polským skladatelům blízká, neboť si v genech přenášejí dávku historické tísně bojů o existenci. Ke skutečnému ocenění Agy Zaryan coby jazzové zpěvačky dojdeme až poslechem jejích desek (My Lullaby , Picking Up the Pieces ) nebo na koncertech.
Nahuštěný program nedává šance předvést se dostatečně uvolněně, což pro jazzovou hudbu, v níž improvizace sehrává důležitou úlohu, je nevhodně „umravňující“. Dle scénáře „dvě-tři skladby a konec“, zásadně bez přídavků, ať si publikum tleská jak chce, a už je zase na scéně moderátor, aby nás seznámil s další kapitolou historie budovy, což považoval za podstatné. O Rudolfinu je známo, že pro sound jazzové hudby není nejvhodnějším prostředím, přesto se zde konají koncerty stále častěji. Je v tom také zřejmá snaha přivést k jazzu publikum nejen zdomácnělé v klubech. Sál byl slušně zaplněný, takže tento účel to zřejmě splnilo. Pro publikum „všedního“ jazzového života však není taková koncepce nejlákavější.
