Jazz Q: Martin Kratochvíl – el. piano, piano, syntezátory, Luboš Andršt, František Francl – kytary, Vladimír Padrůněk, Přemysl Faukner, Vítek Musil – baskytara, Michal Vrbovec, Václav Šírl, Libor Laun, Jaromír Helešic, Pavel Trnavský, Pavol Kozma – bicí, Joan Duggan, Jana Koubková, Oskar Petr, Peter Flyn a další – zpěv. Hosté: Vladimír Mišík, Lešek Semelka, Jiří Tomek, Alexander Čihař, Jan Hrubý, Lenka Filipová, Michael Kocáb, Michal Gera, Juraj Griglák, Ondřej Hejma, Jan Martinec, C&K Vocal a další. Nahráno: 1973 – 1991 (reedice a bonusy), Praha, Ostrava. Vydáno: 2007. TT: 411:17. 8 CD Supraphon SU 5872 – 2.
Okázalý 8 CD box Jazz Q Martina Kratochvíla zahrnuje (skoro) vše, co tito průkopníci české fusion nahráli mezi lety 1973 až 1991. Najdeme zde tedy v remasterované verzi alba Pozorovatelna , Symbiosis , Jazz Q 1974 – 1975 Live , Elegie , Zvěsti , Hodokvas , Hvězdoň a také množství bonusů. Ve většině případů jde o nahrávky, které se kdysi prodávaly v mnohatisícových nákladech a dodnes jsou v mnoha domácnostech obehrávány na vinylových deskách; některé z nich vyšly již v 90. letech na CD v reedicích, jiné už ale dnes těžko seženete.
Je to zvláštní pocit slyšet po tolika letech materiál alb, která jsme tak dlouho neslyšeli, rozhodně ne v tak krystalicky čistém zvuku, přičemž se skřípáním LP desek jsme ztratili z dohledu i kontext doby, ve které vznikala. Nastupující šeď normalizace ryze rockovým kapelám nepřála, a možná i proto se jazz, jazzrock, případně blues stal únikovým žánrem mnoha skvělých rockových muzikantů. Na druhé straně mnozí mladí jazzmani cítili, že free jazz je spíše slepá ulička a pošilhávali po fúzi s rockem. Jedním z nich byl Martin Kratochvíl , který v letech 1967 – 1968 pobýval v Británii a učaroval mu tam Hendrix, Doors nebo jazzrockový Davis. Pozdější studium na Berklee (1977) mu zkušenosti jenom prohloubilo a už nebylo cesty zpět – pianista, který dřív poslouchal Colemana, Aylera nebo Taylora, se začal věnovat naplno jazzrockové fúzi. Je však třeba si uvědomit, že i období do roku 1973 (kde tenhle komplet začíná) provázelo hledání. Vždyť Jazz Q vznikl už roku 1964 a postupně hledal svou tvář mezi hard bopem, free jazzem až k jazz rocku. Je škoda, že nás Supraphon o toto prvotní dobrodružství připravil (minimálně tu mohla být deska Coniunctio , 1971, kde hrál s Jazz Q ještě Stivín a Blue Effect).
Jinak je ale z dokumentárního hlediska vše v pořádku. Pozorovatelna (1974) symbolizuje rozchod s free jazzem a jednu z nejosobitějších desek formace, především proto, jak kreativně dokázala využít západní vzory a vyhnout se zbytečnému kopírování (i když třeba bluesrockové téma v polovině Klobásových hodů zní jako Davisovo Right Off ). Již elektrifikovaná kapela s Lubošem Andrštem tu zachází s efekty velice střídmě a kousky jako Pori 72 či Trifid ani po letech nenudí. Přidané bonusy (například Burtonovo Walter L .) dokazují, že kapela měla k jazzové improvizaci mnohem víc chuti, než se pak stačilo projevit na LP.
Symbiosis a 1974 – 1975 Live ukazují paralelní, vokálně bluesrockovou tvář skupiny, již významně ovlivněnou kytaristou Františkem Franclem a jeho anglickou manželkou, zpěvačkou Joan Duggan . Především syrový live záznam z Lucerny 1975 (s převzatými skladbami Edgara Wintera, Petera Greena nebo Stevie Wondera) působí jako skvělý sociální dokument o době, kdy Jazz Q vlastně suplovalo roli zakazovaných rockových formací.
Na zlomové LP Elegie (1977) se Kratochvíl vrátil k ryze instrumentální tvorbě a poprvé výrazněji uplatnil syntezátor moog. Jsou zde patrné mnohé vlivy, mimo jiné španělské a etno motivy (geniální Toledo ) a celek zní vlastně jako velice kompaktní koncert. Snímek srší neotřelými kompozičními nápady a jejich koncentrace na tak malé ploše zní i dnes neuvěřitelně! Elegie lze považovat za nejlepší album Jazz Q a snad i klíčové v evropském kontextu té doby.
Bohužel se to nedá tvrdit o Zvěstech (1979) či Hodokvasu (1980), prodávaných tehdy v obrovských nákladech, nicméně ilustrujících spíše Kratochvílovo ohromení možnostmi nových syntezátorů než střídmou práci se zvukem. Útěchou může být, že tuhle daň technologickému pokroku si tehdy splatil kdekdo (vzpomeňme na Hancocka ve stejné době). Kratochvíl stále častěji skládal pro film, a tak i podněty pro řadová alba přicházely spíše ze studia než z živé pódiové interakce. Tento trend vyvrcholil Hvězdoněm (1984), jehož (mnohdy kýčovité) melodie zazněly i v různých dokumentech.
Po těchto syntetických plochách přijde vhod obohacení o lidský zpěv. Některé kusy na bonusovém CD (například s Kocábem či Hejmou) působí spíš jako kuriozity než nezapomenutelné zážitky, naopak expresivní výrazivo Jany Koubkové sedí k Jazz Q (1984 – 1985) bezpochyby nejlíp. Dosud nevydaná Kratochvílova Good Bye! (1989) se strhujícím slappingem Juraje Grigláka pak prozrazuje, kam by se asi vyvíjela pianistova dráha, pokud by se vlivem okolností nestal vlastně vrcholovým manažerem.
Některé kousky zní dnes spíše úsměvně a jsou silně poplatné dobovým trendům, mnoho ale působí neobyčejně současně (ba si přímo říká o remix!). Mohli bychom se přít o to, co tady ještě chybí (například Lucemburská zahrada z roku 1973, některé skladby z pověstných Jazzrockových dílen I a II, přimlouval bych se i za ryze „počítačové“ duo IQ Kratochvíla s Borisem Urbánkem a tak dále) či vytýkat drobné chyby v bookletu. I tak jde pořád o jeden z nejvýznamnějších reedičních jazzových počinů posledních let a lze se jen těšit na další, Supraphon má v archivu podobných skvostů mnoho.
Body: 5 z 6
