Hned úvodní večer (25. 4.) aktuálního, v pořadí šestého ročníku Jazz Festu Brno dokazoval, že atributy akce lokálního významu má tento festival dávno za sebou. Hlavní část programu začala v sále Semilasso dvojkoncertem kvarteta Jaromíra Honzáka a americké skupiny Keystone Sextet amerického trumpetisty Davea Douglase.
Záměr poukázat na aktuálnost jazzových trendů v celé své bohatosti vyšel letos organizátorům na výbornou, i když dramaturgie jednoho z večerů přinesla ne příliš kompaktní guláš v podobě zvukově uhlazeného francouzského kytaristy Sylvaina Luca a komerčně stravitelnější funkové a R&B úderky Deep0n Space vedené slovenským basistou Jurajem Griglákem.
První večer však ukázal mnohem jednolitěji sestavený koncertní program dvojice výrazných leaderů a jejich seskupení. Své konverzační partnery nachází v posledních letech kontrabasista Jaromír Honzák v sousedním Polsku. Inovovaná zvuková linie česko-polského Jaromír Honzák Quartetu (David Dorůžka – kytara, Michal Tokaj – piano, Jaromír Honzák – kontrabas, Lukasz Zyta – bicí) navazovala na Honzákovy předešlé mezinárodní sestavy, ve kterých dominoval polský saxofonista Piotr Baron.
Nesmírně vydařeným produktem této spolupráce bylo před čtyřmi lety album Present Past, oceněné tehdy jako nejlepší domácí jazzová nahrávka roku. Z někdejšího kvinteta zůstala leaderovi věrná konzistentně semknutá dvojice Tokaj – Zyta a redukovaná sestava přijala kytaristu Davida Dorůžku, který s Honzákem hudebně komunikuje od dob svých uměleckých začátků. Nový koncertní program kvarteta (jehož nahraný snímek mimochodem čeká na vydavatele) překvapil uvážeností a logickou výstavbou ve spleti jednotlivých hlasů. Především Dorůžka dokresloval lyrickým projevem enigmatický charakter zdánlivě introvertní komorní souhry. Honzákovy kompozice se vyznačují silným emotivním nábojem a přetavené do sofistikované komunikace členů kvarteta vyžadují maximální posluchačskou soustředěnost. Tu by pravděpodobně zvýraznilo méně okázalé, komornější klubové prostředí.
Pozornost českých, ale i početných zahraničních příznivců byla ovšem první večer upřená na výraznou osobnost, amerického trumpetistu, skladatele a kapelníka Davea Douglase a jeho Keystone Sextet (Dave Douglas – trubka, Marcus Strickland – tenorsaxofon, DJ Olive – gramofony, Adam Benjamin – Fender Rhodes, Brad Jones – kontrabas, Gene Lake – bicí). Umělec s mimořádným tvořivým potenciálem a nevídanými žánrovými přesahy překvapil na přelomu milénia nečekaným vítězstvím ve čtyřech důležitých kategoriích ankety Down Beat Critics Pool (jazzman roku 2000, trumpetista roku, skladatel roku v kategorii talentů a album roku Soul on Soul).
V prostorech brněnského klubu Semilasso Douglas neprezentoval aktuální kvintetní album Meaning and Mystery (2006), ale předchozí a aktualizovaný projekt Keystone (2005), který sváděl k paralelám především s jeho septetem Freak In z roku 2003. Právě tento hraniční Douglasův ansámbl vydatně reflektoval estetiku Milese Davise z jeho raného elektrického období přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Studiová nahrávka Keystone potvrzovala, že Douglas, navzdory respektování jazzové tradice, vynalézavě a důvtipně balancuje na pomezí avantgardy a postmoderny a posluchači mnohokrát jen tak mimochodem namíchává docela pulsující lektvar. Pódiová prezentace vnesla do ústředí projektu rozměr multimediálních přesahů. Snaha o hudební doprovod k němé filmové komedii Fatty & Mabel Adrift z roku 1916 polozapomenutého herce a režiséra Roscoe Arbucklea se však vydařila jen částečně. Precizně připravená zvuková a obrazová zkouška, která před koncertem nevykazovala žádné technické nedostatky, selhala „naostro“ kvůli problémům s videoprojekcí a samotné promítání nakonec proběhlo ve formě podstatně zmenšeného obrazu. Těm, kteří se nenechali rozptylovat filmovými sestřihy, předvedl Douglasův kolektiv ukázkově vyrovnanou komunikaci stojící na proměnlivé bázi funkově-taneční rytmiky a nehybných, zvukově rozlehlých plání.
Zvonivost Fender Rhodes Adama Benjamina, ale především pozoruhodně namíchané zvukové koláže DJ Olivea vytvářely bezbřehý prostor dvojici sólistů – Douglasově expresivní trubce a Stricklandovu živelnému tenorsaxofonu, který byl pro většinu přítomných překvapením večera. Invenční objevitelské putování svou svobodomyslností a zároveň komunikativností v rámci elektronické pulsace mohlo oslovit i v jazzové tradici ukotvené posluchače. Čistá energie hudebního jazyka v kombinaci s kreativními „mašinkami“ byla nejpřesvědčivějším důkazem životadárnosti trendů současného jazzu.
