Hraní sedm dnů v týdnu, někdy i dvanáct hodin denně. Repertoár od Bacha po Vlacha – vedle jazzových standardů například operní árie nebo německé odrhovačky. Malá kajuta sdílená s kolegou. A na druhou stranu skvělý muzikantský trénink a cestovatelské zážitky, které uvíznou v paměti na celý život.
Takto popisují své zkušenosti čeští hudebníci, kteří přijali angažmá na zaoceánských lodích. Zatímco zpěvák Laďa Kerndl se na první plavbu vydal na začátku 70. let a na mořích strávil 24 sezón, o dvě generace mladší klávesista a student skladby Jindřich Čížek je právě na své první plavbě – na lodi plné německých turistů se pohybuje kolem břehů Jižní Ameriky.
Laďa Kerndl projel na lodi 158 států a ostrovů. „Loď pojala 700 pasažérů a 350 členů posádky, která byla sestavena z 37 různých národností,“ vyjmenovává zpěvák s tím, že cestující byli z drtivé většiny Američané, „většinou starší ročníky“ . Pracovalo se bez volných dnů, zkoušky na večerní program s americkými umělci začínaly již dopoledne. „Každý den jsme hráli odpoledne na různých místech k poslechu i k tanci. Potom následoval kapitánský koktejl a hraní k čaji, poté večerní program, po něm ještě hudba k tanci a po půlnoci hraní v triu,“ vyjmenovává Kerndl, který při těchto nočních koncertech hrál na bicí a zpíval, dokud neodešel poslední host. Večerní galaprogram kapela většinou absolvovala ve složení trombon, trubka, tenorsaxofon, dva altsaxofony, kytara, basa, dvojice bicích a klávesy. Hrály se výhradně americké evergreeny a současná populární hudba.
V 80. letech se Laďa Kerndl na lodi potkal se saxofonistou Františkem Kopem , který na tuto svou zkušenost vzpomíná: „To, že hrajete sedm měsíců sedm hodin denně skoro bez pauzy, bylo pro mne v 25 letech dost náročné.“ Současně však dodává: „V roce 1984 byl pro mne tento zájezd obrovskou příležitostí navštívit mnoho krásných míst, na která už jsem se nikdy nepodíval, a také poznat nové lidi a zlepšit se v angličtině. Skvělí byli i mí kolegové v kapele, kteří mi hodně pomohli.“
Nový rok 2000 oslavil na lodi kytarista Adam Tvrdý . Měl možnost navštívit řadu ostrovů v Karibském moři, z nichž si oblíbil mexický ostrůvek Cozumel („Je prostě vynikající, na skútru ho objedete asi za hodinu. Výborné je tam potápění a díky mexické měně je tam trochu levněji než na jiných ostrovech.“) Poznal Portoriko, Jamajku i Dominiku, podíval se do New Yorku, Bostonu nebo Halifaxu a St. Johnu v Kanadě. Tvrdý popisuje o něco méně náročné pracovní dny než Kerndl nebo Kop: byly to tři až čtyři sety po 45 minutách denně a jeden den v týdnu bylo volno. Hrálo se v kvartetu (zpěv/klávesy, kytary, baskytara, bicí) nebo v triu (kytara, kontrabas, bicí).
PROSTĚ SHOW
Na lodi Dolphin IV., patřící společnosti Dolphin Cruise Line z Miami, účinkoval v sezóně 1994/1995 trumpetista Vladimír Smutný, tehdy student pražské konzervatoře. „První zprávu o tom, že na lodi rychle potřebují trumpetistu do showbandu, jsem myslím dostal od svého učitele ve škole. Musel jsem se tehdy rozhodnout během týdne,“ vzpomíná. V šestičlenném orchestru (piano, basa, bicí a tříčlenná dechová sekce; všichni ostatní muzikanti byli Slováci) hrál swing, jazzové standardy, calypso, reggae, latinu a – dodává – „hlavně doprovod ke kouzelníkům, zpěvákům a dalším umělcům v show“.
Baskytarista Martin Adamus se na loď Astoria v roce 2002 dostal díky konkurzu. Součástí dvouměsíčních příprav na vlastní angažmá bylo shánění smokingu a ostatního předepsaného oblečení, ale také náhradních strun a dalších náležitostí („Na lodi některé věci nekoupíte a v přístavech, například v Africe, také ne.“ ). Pět let střídal pobyt doma a v Hamburku s angažmá na lodi, s níž navštívil severské fjordy, Island, několikrát obeplul Anglii a zahrál si v Indii nebo v Africe. Jeho pracovní den začínal v 10:00 zkouškou, která se někdy protáhla až do druhé hodiny odpolední. „Kolem 16:00 byl čas na různé slavnostní koktejly a párty, kterých se účastnil i kapitán lodi. Zde se hrály jazzové standardy. Na lodi vychází každý den zpravodaj. Tam je vše předepsané včetně toho, jak se má člověk obléct. Večerní program začínal v 19:30 nebo ve 20:00. Do 21:45 se hrála taneční hudba, ve 22:00 začínal hlavní večerní program, něco na způsob Ein Kessel Buntes. Pak následovala taneční hudba do jedné v noci,“ popisuje baskytarista, který po nočním programu pravidelně navštěvoval fitness, aby zůstal „v pohodě a kondici“ . Volný den měl tehdy, když měli cestující program ve vnitrozemí.
Na „spoustu času“ na procházky po souši a také na utrácení během svých cest vzpomíná zpěvák Filip Gondolán : „Viděl jsem krásná místa, která bych jinak nikdy nepoznal. Nejtěžší bylo neutratit peníze, které jsem tam vydělával.“ Své působení na lodi vnímá také jako velkou školu: „Naučil jsem se šetrněji zacházet s hlasivkami.“
MUZIKANTSKÁ ŠKOLA
I trumpetista František Adamík , který hrál na lodi od května do srpna 2004 především pro německé cestující, si angažmá pochvaluje: „Skvěle jsem si zahrál s ostřílenými lodními muzikanty a získal jsem obrovskou praxi ve čtení not.“ Po osmi letech mu v paměti stále zůstává spousta zážitků z nejrůznějších míst: „Centra měst, památky, kostely – vždy se našel čas se někam podívat. Nezajímavější pro mne byly Špicberky, kde byl klid a panenská příroda: velryby, medvědi, tuleni, polární lišky, sobi. Uchvátil mě rybí trh v norském Bergenu a také devítimetrové vlny, když se na nás řítil na moři orkán. To jsem si myslel, že už je konec.“ Bouři na moři zažil i Martin Adamus: „Opravdu jsem myslel, že se domů už nikdy nevrátím, že všechno bylo zbytečné a že vše skončí. Ale nakonec to šťastně dopadlo, po několika hodinách jsem se ocitl zdárně na pevnině.“
Přímo z plavby přispěl do tohoto článku Jindřich Čížek. Na lodi Aida Cara pluje kolem Brazílie, Argentiny a Uruguaye, a tak měl možnost vidět například slavný karneval v Riu. „To je zážitek na celý život. Vidět průvody a tančící lidi na ulici, hromady odpadků a slyšet sambu. Atmosféra karnevalu je neskutečná a člověka úplně pohltí. Před tím jsme stihli i povinný výlet k soše Ježíše a na pláž Ipanema,“ líčí z lodi. Důvodem, proč na nabídku hraní na moři kývl, byly pro Čížka především peníze. Po muzikantské stránce si cení hlavně jedné nové zkušenosti, a sice hraní basového doprovodu na klávesy, což nikdy předtím nedělal.
Kapelu, jejímž je členem, tvoří dále bubeník, zpívající kytarista, zpěvačka a hráčka na saxofon a flétnu. „V repertoáru máme asi 200 písní, z toho polovina jsou tematické večery – Gala Abend: swingovky, rokenrol, oldies, disco. Druhá polovina repertoáru je leccos od country po Robbieho Williamse. Samozřejmě německé publikum si žádá i německé písně. To jsou otřesné věci, ale mají největší úspěch. Jinak to není něco, co by člověka nějak zásadně posunulo. Samozřejmě se může hodit, že mám naučené písničky, ale zkušenost je to pro mě především mimo hudbu,“ přiznává a doplňuje: „Jsem poprvé na lodi a všechno je pro mě nové, a tak to poznávám a dělám si na věci názory.“ Na otázku, co je pro něj momentálně nejnáročnější, odpovídá: „Vždycky jsem měl problémy s dodržováním pravidel. A věcí, které se nesmí nebo naopak musí, je tady vskutku požehnaně. Pocit nesvobody a také to, že je člověk většinu času zavřený v hromadě železa, kde nemá téměř žádné soukromí, na mě někdy dolehne. Chodím před spaním na příď a užívám si chvíli klidu a samoty.“
Pro Martina Adamuse představovala loď naopak velkou hudební školu: „Větší než státní konzervatoř. Čtete noty z listu jako noviny, naučíte se reagovat na danou situaci, co a jak zahrát. Objevíte v sobě velké možnosti a skryté rezervy. Někdy jedete na doraz, ale to k tomu patří. Tolik písní, jazzových standardů, písní ve stylu estrád, co jsem si zahrál. Ráno dostanete noty, večer hrajete. Vše musí vyjít na sto procent.“ Podobně tvrdí Vladimír Smutný: „Bylo to nejdůležitější angažmá v mém životě, praxe k nezaplacení. Program se často měnil, hráli jsme poměrně hodně, i za nepříznivého počasí na moři. Mí spoluhráči byli skvělí muzikanti, pro hru z listu, improvizaci a flexibilitu mi tato zkušenost dala opravdu hrozně moc. Nejtěžší bylo asi dlouhodobé odloučení od přítelkyně a rodiny. To byl také důvod, proč jsem po návratu domů nepřijal nabídku se do Karibiku vrátit na další angažmá, ale dokončil jsem školu.“
Jako negativum mnozí muzikanti zmiňují stísněné podmínky na lodi. „Vydržet s jedním člověkem čtyři měsíce v jedné malé kajutě je obrovská zkušenost. Ale já jsem měl štěstí, můj spolubydlící byl mlčenlivý a náramně tolerantní,“ říká František Adamík. „Zvyknout si na malou sdílenou kajutu bez okna prostě nejde, po nějaké době toho máte dost a musíte pryč,“ doplňuje Adam Tvrdý a přidává další frustrující detaily („Musí se dodržovat všechna pravidla a omezení. Hlavně člověk musí být vždy včas zpět na lodi, pokud jde ven.“ ), i když si prý raději nechává v hlavě dobré vzpomínky, mezi něž patří potápění, krásné pláže, příroda nebo zajímavá města. Vladimír Smutný vzpomíná na Bahamy a Miami, ale nejkrásnější momenty zažil v Key Westu: „Tam jsem se vždycky moc těšil, je to krásné město. A také jsme během týdenní odstávky lodi v doku navštívili národní park Everglades na Floridě.“
CENNÉ VZPOMÍNKY
Vedle hudebních a cestovatelských zážitků si muzikanti z lodí přivážejí do dalších let i telefonní čísla a adresy svých kolegů. „Potkal jsem spoustu lidí a s některými jsem dodnes v kontaktu. S basistou se hudebně potkáváme v klubech a občas vzpomínáme na pro nás krásné časy, kdy byl dolar 40 korun,“ s úsměvem podotýká Filip Gondolán. „Přátelství nějaká vznikla, se spoustou lidí si dodnes píšu, se saxofonistou jsem ještě asi patnáctkrát hrál v Brně v muzikálech, ale to je asi všechno,“ vypočítává František Adamík, „loď žije svým životem nezávislosti, svobody a rychlým zapomněním.“
„Některá přátelství trvají dodnes,“ přidává se Laďa Kerndl, „mí bývalí spoluhráči mě dokonce přiletěli několikrát navštívit, voláme si, skypujeme. Měl jsem i nabídky na další hudební spolupráci, ale ty se bohužel neuskutečnily, protože mé plány tehdy přerušila těžká nemoc.“ Kerndl své zážitky z dlouhých let na moři vylíčil v knize Moře, přístavy a lásky . Když má své vzpomínky shrnout do několika vět, říká: „Jsem šťastný, že jsem mohl vidět svět, naučil jsem se řeč, poznal jsem spoustu vynikajících a významných lidí (herce, zpěváky, americké astronauty), získal jsem zkušenost, jak se o sebe postarat, když jsem byl daleko od domova. Naučil jsem se zpívat přes 500 světových evergreenů. Byl to život nelehký, ale velmi pestrý a velmi rád na toto životní období vzpomínám.“
Celkově ve vzpomínkách muzikantů, kteří se na lodi plavili, ať už jednu sezónu, nebo několik let, převažují pozitivní momenty. „Když jste na palubě, je soumrak, západ slunce, jste sám, kolem jen moře – to je ten nejkrásnější pohled, jaký člověk může mít. Napadá vás spousta věcí, které chcete udělat, až přijedete domů. Očistíte se od zbytečností,“ shrnuje za všechny Martin Adamus.
