Jasmínovou revolucí, která na začátku letošního roku otřásla Tuniskem, se inspiroval pianista a skladatel Laurent Coq, když hledal název pro hnutí, které na jaře inicioval na francouzské jazzové scéně. Vznikla Révolution de Jazzmin, „jazzmínová“ revoluce.
Na jejím počátku byla soukromá korespondence. Coq, který léta působil v New Yorku, oslovil Sébastiena Vidala , dramaturga renomovaného pařížského klubu Duc des Lombards a také rozhlasové stanice TSF Jazz. „Nabídl jsem mu, že budu pro TSF připravovat pořad věnovaný současné newyorské scéně, kterou dobře znám a kterou rádia zatím spíše ignorují,“ vysvětluje pianista. Vidal požádal o dva pilotní pořady, ty dostal, avšak dále už nereagoval. Mezitím mu Coq nabídl do programu festivalu maltského kytaristu Sandra Zerafu, na jehož CD účinkuje. „Ani v tomto případě mi neodpověděl. A tak jsem mu napsal otevřený dopis, který jsem jako skrytou kopii poslal dalším hudebníkům a žurnalistům. V něm jsem mu mlčení vytkl a současně jsem kritizoval přístup, který TSF už několik let razí: upřednostňuje hudbu přístupnou širšímu publiku na úkor kreativnějších projektů. Vidal mi na tento dopis odpověděl, přičemž veškerá naše korespondence putovala i na adresy dalších zainteresovaných lidí.“ Tím se spustila lavina e-mailů od mnoha hudebníků a do diskuse velmi brzy zasáhl i Bruno Delport , ředitel TSF Jazz od roku 1999. Spor se točil především kolem prostoru, který média a promotéři poskytují mladým umělcům a progresivnějším hudebním formám.
Následovalo zřízení veřejně přístupného blogu (http://revolution-de-jazzmin.blogspot.com ). Zde se jen během jara 2011 objevilo více než 600 příspěvků. Hudebníci si stěžovali na to, co je aktuálně trápí, a tématu se postupně ujala i tištěná a internetová média – nejprve specializovaná, později i všeobecná (půl strany v Le Monde, několik článků a jedno velké téma o mladých muzikantech v levicovém týdeníku Politis).
Cílem „jazzmínové revoluce“ bylo reagovat na současnou „katastrofální situaci“ na francouzské jazzové scéně. „Hudebníci jsou čím dál hůře placeni, existuje stále méně míst, kde se dá hrát. Muzikanti jsou nuceni nabízet stále něco nového, tedy mít nové CD, i když se hudební nosiče už vůbec neprodávají. Navíc ze škol, jejichž počet roste, odchází v posledních letech čím dál více mladých jazzových muzikantů. Dochází k paradoxní situaci, že v době, kdy je na kulturu stále méně peněz, kdy zanikají kluby, vydavatelství a specializované časopisy, se vynořuje nová a velmi kreativní generace hudebníků. Jazzová scéna nikdy tak nevzkvétala jako dnes a přitom se potýká s překážkami, které je stále těžší překonat. Proto je důležité setkávat se a diskutovat o tom, jak podpořit tvůrčího ducha a udržet tuto hudbu při životě ,“ říká Laurent Coq .
Letos 15. května došlo ke schůzce iniciátorů hnutí v kanceláři Unie jazzových hudebníků, což je organizace, která vznikla před 20 lety, aby hájila místo francouzských hudebníků na festivalech. Zde vznikl nápad svolat „Jazzové generální stavy“. Zpočátku měly na společném provolání spolupracovat velké asociace jako FSJ (Federace jazzových scén), Afijma (asociace festivalů), Fneijma (federace škol jazzu a soudobé hudby), Grands Formats (velké soubory a bigbandy) a Allumés du Jazz (nezávislé labely). Avšak vzhledem k organizační náročnosti a k určitému odporu, který toto hnutí organizované zdola vyvolalo, se jeho iniciátoři nakonec rozhodli bez podpory zmíněných institucí obejít a text provolání zredigovali sami. Le Monde prohlášení odmítl zveřejnit „pro nedostatek místa“, ale deník Libération je do tří dnů publikoval (27. července).
Na prohlášení hudebníků okamžitě zareagoval francouzský ministr kultury Frédéric Mitterand , který ve svém komuniké z téhož dne (27. července) vyslovil současné jazzové scéně podporu a slíbil iniciátorům „revoluce“ schůzku, která se měla uskutečnit po uzávěrce tohoto čísla. „Zatím je to velmi vágní vyjádření, ale doufám, že budeme mít dost času se na toto setkání připravit. Musíme se setkat s dalšími hudebníky, producenty a dramaturgy a společně přemýšlet, jak věci zlepšit,“ uvedl v srpnu Coq. Sám zatím nedokáže odhadnout, jak budou tyto aktivity pokračovat. „Pozitivní je, že se znovu začalo mluvit o kultuře a konkrétně o jazzu. Ale trochu se obávám, že přes dobrou vůli vlády podpořit náš elán se problémy nevyřeší. Teď se toho moc neděje, ale v polovině října se bude konat třídenní kulatý stůl v rámci festivalu Tourcoing, kterého se budu účastnit. A doufám, že tam by se věci mohly opět trochu pohnout,“ uzavírá.
Coq v současné době chystá ještě další dvě aktivity. Spolu s několika dalšími hudebníky a novináři chce na podzim představit pařížské radnici projekt nového klubu, který by spravovala přímo asociace hudebníků. Kromě toho dokumentuje každodenní život francouzských jazzových hudebníků, novinářů a producentů. Měla by vzniknout internetová stránka s video dokumenty, jejichž cílem bude vykreslit „skutečný obraz“ jazzové scény – na rozdíl od obrazu, jaký o jazzu vytvářejí oficiální média a speciálně pak rádia typu TSF.
…A CO NA NI ŘÍKAJÍ ČEŠI
Oslovili jsme tři zástupce české scény, kontrabasistu, skladatele a pedagoga Jaromíra Honzáka, kytaristu a promotéra Viléma Spilku a rovněž kytaristu Davida Dorůžku, aby na informace o francouzské „jazzové revoluci“ reagovali.
Jaromír Honzák
Myslím, že situace jazzu u nás a ve Francii je hodně odlišná. Ve Francii jsou ti hudebníci, kteří mají štěstí, zvyklí na hýčkání ze strany státu formou stipendií a grantů, které u nás v takové míře neexistují, a nikdo z místních hudebníků by si na nic takového ani netroufl pomyslet. Některé jevy jsou ale obecné – školy produkující stále další a další kvalitní hudebníky, kteří hrají hudbu nacházející se na okraji posluchačského zájmu, a z toho vyplývající obtíže s jejich uplatněním. Tato situace může být krátkodobě stimulující, dlouhodobě však spíše demotivující. Naše jazzová scéna se zatím nachází na vzestupu, což je dáno kombinací vlivu nedávno vzniklých jazzových škol v Praze a v Brně, jazzového labelu Animal Music, který na pestrou nabídku reaguje, a jazzového klubu Jazzdock, který k jazzu po dvaceti letech přivedl zpět pražské posluchače. V našich poměrech se ovšem i při výčtu pozitiv pohybujeme v miniaturním světě na okraji společnosti a pozitiva těchto parametrů by zřejmě naše francouzské kolegy neuspokojila. Nicméně tato okrajovost jazzu podle mě má a vždycky měla i určitý očistný a ozdravující efekt, zejména v naší nemocné společnosti. Jiný umělecký žánr, stojící v centru pozornosti této společnosti, trpí jejími neduhy a spíše než o rozkvětu je na místě mluvit o úpadku. Mám samozřejmě na mysli český film, kde se každému amatérskému produktu dostává masmediálního oslavného hýkání. Obávám se, že i jazzu by mohla hrozit podobná zkáza, pokud bychom z něj udělali předmět přílišné pozornosti politiků, o což se zmíněné francouzské hnutí pokouší. V malém měřítku můžeme něco podobného vidět na Pražském hradě, kde se jazzu dostává pozornosti pana prezidenta. Otevřenost kreativním projektům a reálná reflexe jazzové scény nejsou výrazy vhodné pro popis toho, co se tam odehrává.
Jsem pro podporu kultury obecně, tedy i jazzu, pro vypracovaný systém grantů a tvůrčích stipendií, které umožní umělcům věnovat energii tvorbě a neplýtvat jí v honbě za živobytím, podporu kreativních projektů, zejména mezinárodních. Jsem pro emancipaci umělců jako lidí, kteří vytvářejí hodnoty potřebné pro společnost a emancipaci kultury obecně jako základů společnosti a nikoli jen třešničky na dortu. Jsem pro skončení uctívání ekonomů a účetních jako lidí, kteří mají řídit společnost, a pro navrácení vlády lidem s vizí, s úctou ke slušným lidem a s respektem ke kultuře. Nemůžeme oddělit marasmus jazzu od marasmu společnosti.
Vilém Spilka
Vzhledem k tomu, že se pohybuji mezi oběma světy (hudebník versus promotér), je pro mne obtížné zaujmout k tomuto problému jednoznačný postoj. Klíčovým slovem je podle mne balance – promotér/dramaturg by měl dávat prostor umělecky hodnotným projektům, ale zároveň by měl být schopen udržet životaschopnost akce tím, že nabídne i interprety, jejichž tvorba oslovuje širší publikum (a tím i některé sponzory). Pořádat výlučně vysoce hodnotné koncerty pro prázdné sály je stejně nesmyslné jako vybírat interprety čistě dle komerčního klíče. Zodpovědností dramaturga je pomoci na světlo kvalitní hudbě, ale zároveň nezahlušit její platformu (klub/festival) nedostatkem zájmu. Podbízivost je bohužel tématem dneška a promotéři (i muzikanti) se v ní předhánějí, respektive někteří z nich jsou k ní do určité míry tlačeni z výše uvedených důvodů. Zvláště dnes, kdy je kultura na chvostu zájmu společnosti a skutečně rapidně ubývá příležitostí a zároveň přibývá talentovaných hudebníků.
David Dorůžka
Laurenta Coqa i Sandra Zerafu dobře znám a o francouzské jazzové scéně mám celkem dobrý přehled. O té „revoluci“ jsem zaslechl něco už i předtím, myslím si, že to celé dost výstižně ilustruje francouzskou mentalitu – revolucemi a stávkami je Francie ostatně velmi pověstná. K bližšímu pochopení situace je asi dobré nahlédnout, jak ve Francii fungují jazzová média (nebo vlastně všechna média, která o jazzu nějak referují). Bylo by na delší text popsat, jak francouzská média o jazzu píší a jak je ta hudba prezentována, já jen můžu říct, že mi toto ve Francii vždycky přišlo poněkud nezdravé – jakoby záleželo daleko víc na tom, jak se o nějaké hudbě/hudebníkovi píše a jak se prezentuje, než jak ve skutečnosti hudebník hraje a hudba zní.
Samozřejmě tohle platí do určité míry všude, ve Francii je to ale trochu přehnané. Myslím, že Coq a lidi kolem něj byli proti tomuto přístupu vždy v opozici a to je dobře. Na druhou stranu jsem ke všem takto organizovaným revolucím trochu skeptický, možná neprávem, ale obzvlášť v českém prostředí, které se od toho francouzského velmi liší, si těžko dovedu představit, že by taková iniciativa mohla přinést nějaké výrazné a trvalé výsledky. Byl jsem už svědkem několika pokusů, ale většinou to vždy skončilo tak, že muzikanti nakonec chtěli spíš hrát, než vykonávat nějakou organizační nebo administrativní práci, která s podobnými aktivitami většinou souvisí, a od dělání revoluce brzy upustili. Ale uvidíme, třeba se tu jednou taky dočkáme něčeho podobného.
