Máme za sebou více než rok omezení během pandemie koronaviru. Z médií jsme bombardováni fakty ohledně počtu nemocných a zesnulých, ale mnohé společenské problémy se projevují až s časovým odstupem. Podle Národního ústavu duševního zdraví se v důsledku pandemie covid-19 s psychickým onemocněním potýká téměř každý třetí dospělý. Hudba je v tomto ohledu jeden z užitečných nástrojů, jak tomu čelit, ale jak jsou na tom samotní muzikanti? Pozvání k „virtuálnímu stolu“ přijalo hned několik jazzových umělců a umělkyň, jak z Česka, tak i ze zahraničí. Kromě toho i dva experti na duševní zdraví.
Zavřené kluby, zrušená turné a obrovský zásah do psychiky umělců. To byla první šoková fáze. „Když mi padly veškeré koncertní plány, podala jsem si přihlášku na European Jazz Master do Kodaně a vzali mě,“ říká slovenská zpěvačka Sisa Fehérová. Příběhů o zrušených koncertních plánech na jaře loňského roku bylo obrovské množství.
V podobné situaci se ocitla i klavíristka původem z Ostravska, Nikol Bóková. „V době, kdy se covid rozjel, tak mi mělo začít moje první velké turné. Říkala jsem si, že první koncert té sezóny s Brno Contemporary Orchestra všechno nakopne, ale první koncert byl zároveň poslední. Na druhou stranu, v tu dobu jsem pracovala na albu Unravel, na Cataplasm a dalších projektech, takže jsem první měsíce pandemie byla v zápřahu,“ říká Nikol a dodává: „V srpnu mi pak hrozně nečekaně zemřel táta. A s touto událostí jsem začala slyšet novou hudbu, kde se kromě tria objevila i horna a elektrická kytara. Oslovila jsem Michała Wierzgońe, Davida Dorůžku, Jaromíra Honzáka a Radka Baboráka, jestli se mnou natočí další desku. Takže jsem rovnou pokračovala v intenzivní tvorbě a konkrétně tato hudba mi moc pomohla vyrovnávat se se situací.“
Ze dne na den došlo k ochromení celé kulturní oblasti a v průběhu prvních měsíců pandemie bylo potřeba reagovat na finanční a zdravotní výzvy, ať už fyzické nebo psychické. „Určitě mě to ovlivnilo, ale já jsem celkem nestabilní člověk a měla jsem velké výkyvy nálad ještě před lockdownem. Na druhou stranu, teď si opravdu nemám na co stěžovat. Nemám peníze a přivydělávám si rozvozem jídla na kole, když si nemůžu vydělávat hudbou, ale beru to tak, jak to je,“ říká osobitá Sisa, která před lety působila ve ska-reggae formaci The Spankers, ale pěvecky neustále roste a dnes se věnuje i jazzu nebo minimalistickému popu. V tomto duchu se ponese další album ve spolupráci s Vladkem Miklášem. „Desku jsme napsali ještě před propuknutím epidemie, ale vydání se oddálilo kvůli mému odjezdu. Chlapci to zvládli nahrát beze mě, ale i kvůli tomu jsme měli s Vladkem menší spor, jak má vypadat finální podoba skladeb. Výsledek jsem tady trochu upravila s jedním švédským hudebníkem a producentem, kterého jsem v Kodani poznala. Vše by mělo brzy vyjít.“
Skočit z mostu? Raději do lesa.
Právě výzvy spojené s adaptací na novou situaci byly některými z témat, která jsme rozebírali se dvěma odborníky na psychologii v hudebním prostředí. Jakožto laik jsem si vybavil primárně pět fází reakce na změnu podle Elisabeth Kübler-Rossové.
„Je to jedno ze schémat, které by tvůrce měl umět použít, aby ho to nedonutilo skočit z mostu nebo aby nešel dělat něco úplně jiného. Například zedničina není dobré řešení, protože si muzikant musí šetřit ruce. Na druhou stranu, celý proces vypořádávání se s frustrací, dle svých možností a stupně odolnosti, může vést k restartu a posunu do nové tvůrčí polohy. Třeba i ve formě duchovního rozvoje na základě osobního prožitku,“ říká muzikoterapeut Lubomír Holzer.
Doplňuje jej muzikolog a psycholog Roman Mlejnek z Pražské konzervatoře: „Pokud se člověk vyrovnává s nějakou tragédií, například s úmrtím v rodině, tak víme, jak se to zpracovává a podle jakého schématu to mohou psychologové sledovat. Velmi nebezpečná byla vleklá omezení, kde neustálá nejistota vedla mnohdy ke chroničtějším problémům a úzkostným stavům, projevujícím se například zvýšenou spotřebou alkoholu.“
Už řadu let v rozhovorech s hudebníky, bez ohledu na žánr nebo původ, narážím na téma zvládání depresivních stavů a vlivu na kreativitu. „Někoho depresivní stavy dokážou skutečně nakopnout. Nedávné výzkumy ale dokazují, že to nemusí být úplně vhodné. Deprese není nositelem kreativity. Jsou to spíše znaky osobnosti, která má tendenci nad věcmi hloubat a přemítat. Odborně se tomu říká ruminace,“ vysvětluje Mlejnek.
Jakožto poloviční Jugoslávec jsem úzce spjatý s balkánským poloostrovem a dlouhodobě se zajímám o to, jak místní vnímají aktuální situaci. Mnozí umělci z Bělehradu třeba vtipkují, že za sebou mají jak roky války, tak i bombardování ze strany NATO, a proto jsou na podobné těžkosti dávno připraveni. „Všichni jsme se proto vrhli na kreativu. Já jsem nahrávala nové skladby a tento proces mi hodně pomohl, abych se necítila paralyzována,“ říká srbská zpěvačka Lena Kovačević.
Pro zlepšení psychiky a načerpání nové energie mnozí vyráží do přírody. „Na živé hraní se moc těším, počet koncertů ale eliminuju a rozhoduju se podle míry důležitosti a bezpečnosti. Bydlíme v tomto období mimo město, takže můžu denně chodit do lesa,“ říká Nikol Bóková, kterou doplňuje milovník Beskyd Lubomír Holzer. „Každý umělec by měl trávit čas v přírodě. Když se podíváme do historie na tvorbu Dvořáka, Janáčka, Smetany, tak všichni s těmi slovanskými kořeny pracovali a byla to pro ně velká inspirace. Kde chceme taky jinde hledat své kořeny? V teritoriu, kde jsme se narodili.“
Stagnující motivace
Umělci ve velkém potvrzují, že vznikl větší prostor cvičit a tvořit. Nicméně nemáme vždy motivaci využít volný čas efektivně. „I u mě je to mnohdy nahoru a dolů. Ale já mám paradoxně ohromnou motivaci. Odpadlo mi mnoho starostí, protože jsem dodělala bakaláře na HAMU. Můžu se soustředit na výuku ve dvou základních uměleckých školách. Hodně jsem tomu propadla a moc ráda se, kromě vlastního dopoledního cvičení, věnuju každé odpoledne dětem. Drží mě to psychicky nad vodou, protože děti jsou teď víceméně můj jediný sociální kontakt,“ říká saxofonistka Nela Dusová, která působí mimo jiné i v souboru Event Horizon klavíristky Kristiny Barty. I Kristina se věnuje výuce dětí a výzev při distanční výuce není málo: „Ať už si dají kamerku, jak chtějí, tak jim pořád vidím špatně na prsty. Normálně bych zakročila a za tu ruku bych to dítě vzala, ale tady to bohužel nejde,“ říká Kristina, kterou doplňuje bubeník Marek Urbánek: „U bicích je to opravdu tragédie. Když chceš, aby to dítě nějak hrálo, tak to opravdu nejde kvůli kvalitě přenosu. Studentům proto zadávám úkoly. Ti se natočí, pošlou mi to a další týden jim ukazuju své postřehy na jejich videa.“
Stejně jako školství, i kulturní svět se začal obdivuhodně rychle adaptovat na nepříjemnou situaci, a začaly se uplatňovat streamy, na které si ale nerada zvykala jak Nela, tak i srbská jazzová zpěvačka Lena Kovačević. „Má hudba stojí primárně na velmi intimních koncertech, kde dochází k blízkému kontaktu s publikem. Využití streamů beru jako užitečnou pomůcku v době pandemie, ale já jsem na to spoléhala jen nouzově, aby se to spojení s publikem aspoň trochu udrželo.“
Variace na restart a sčítání škod
I díky blížícímu se létu a rozvolňování mnozí konečně vidí světlo na konci tunelu. „Ozývá se kvantum hlasů, které volají po návratu zpět. Ale já se domnívám, že návrat do stejné situace už není možný. Byla by to stagnace a retardace. Musíme se změnit a hledat nové formy komunikace a prožívání. Rád vzpomínám, když jsme za minulého režimu s flétnistou Martinem Brunnerem na jazzových dílnách pozorovali, jak všichni drtí standardy, zatímco nás to vůbec nebavilo. My jsme se tehdy věnovali volné hudbě. Nezaměňovat s free jazzem,“ říká uznávaný muzikoterapeut a dlouholetý muzikant Lubomír Holzer a dodává: „Hudebník je většinou živ živým hraním. Přímá odezva je pořád nejvíc. Nedostatek pravidelných dávek pozitivní energie je frustrující a stresující.“
Výzkumy mapující dopady pandemie velice často pracují s fakty v rámci dospělé populace. Dopady na mládež se ale budou teprve projevovat, i proto, že mnohé těžkosti zůstávají za zavřenými dveřmi. Na druhou stranu, tyto podivné měsíce přinesly i mnohé obohacující zkušenosti. „Bála jsem se, že v rámci základního školství nebo konzervatoří bude hodně studentů odpadávat. Ale paradoxně v mém okolí jsou bojovníci. Až vykrystalizují škody na kultuře, tak si troufám tvrdit, že hudební školství bude v pohodě. Jestli mě něco opravdu překvapilo, tak je to fakt, že děti jsou neuvěřitelně soběstačné. O mnoho víc, než jsem byla zvyklá. Dříve nebyli schopni si z cloudu stáhnout noty a teď je situace dohnala k tomu, že se nemají na co vymlouvat,“ říká Nela a příklad z lektorské praxe přidává i muzikolog a psycholog Roman Mlejnek z Pražské konzervatoře: „Záleží na lektorovi, ale studenti si často chválí, že dělali něco úplně jiného. Na druhou stranu, velkou výzvou budou nové formy nebo trochu zapomenuté formy trémy, ať už před lidmi nebo před profesorem, ze kterých mají mnozí velkou obavu.“
Zkušený psycholog se ale soustřeďoval spíše na hledání pozitiv v záplavě negativních zpráv. Podobně to vnímá i Nikol Bóková. „Mám samozřejmě i momenty, kdy nepřemýšlím zrovna pozitivně, ale myslím, že je dobrá pomoc nebát se stavět si své vzdušné zámky. Věřit, snít a nebát se nových cest. Nesmírně obdivuju lidi, jejichž profese představují neustálý sociální kontakt a velké vypětí, jako třeba zdravotníci,“ říká a uzavírá náš rozhovor optimisticky: „Co mi vedle hudby a tvorby pomáhá, je sledovat, jak tento čas, pro člověka tak náročný, pomáhá přírodě. Třeba jako lidstvo jednou, s odstupem času, budeme moct říct, že naší Zemi pomohlo, jak se svět tenkrát zpomalil.“
