John Scofield s albem Country For Old Men a Gregory Porter s deskou Take Me To The Alley, vítězové hlavních jazzových kategorií 59. ročníku cen Grammy (nejlepší instrumentální, respektive vokální jazzové album; Scofield navíc zvítězil v kategorii nejlepší improvizované jazzové sólo), podávají plastickou – ale pochopitelně neúplnou – zprávu o stavu současného posluchačsky přístupného jazzu.
Ono „posluchačsky přístupného“ je důležité, protože mezi nominované jakýchkoli obřích cen (i když jde o „vedlejší“ kategorie) se zpravidla nedostanou nejavantgardnější výboje mladých progresivních umělců. Přestože Grammy kalkulují také s objevy a občas někoho nového skutečně vygenerují (viz ostatně letošní nominaci zázračného dítěte, třináctiletého Joeyho Alexandera v kategorii jazzových sól), zpravidla se udělují do značné míry za zásluhy. Minimálně v tomto ohledu si pětašedesátiletý Scofield i o dvacet let mladší Porter ocenění zasluhují. A i když se oba pánové – každý z nich měl mimochodem dosud na svém kontě jeden gramofonek – od sebe výrazně liší (věkem, barvou pleti, osobní hudební historií i stylem pódiové prezentace), jejich vítězná alba přinášejí jednu společnou zprávu: odkaz hudební tradice je ve Spojených státech stále velmi živý a úspěch má ten, komu se podaří na tuto tradici osobitě navázat.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=f4V_uaxBVOw[/spvideo]
Gregory Porter, který se do profesionální hudební sféry dostal relativně pozdě (kolem čtyřicítky), ale poté jeho hvězda vyletěla vzhůru neuvěřitelnou rychlostí, čerpá ze soulu, R&B, z velkokapelového jazzu i z tradičního amerického popu, ale především z gospelu. V rozhovoru pro Harmonii před časem řekl: „Všechny žánry, kterým se věnuji, s podstatou gospelu souvisejí. Gospel jako základ této afroamerické hudební tradice na mne stále působí.“ Do tradiční hudební formy však zpěvák s čapkou vkládá svou osobitou interpretaci, kouzlo osobnosti a především silné písňové příběhy, které souvisejí s aktuální situací ve Spojených státech či s jejich nedávnými dějinami (někdejší obrovský hit 1960 What?) nebo s Porterovým osobním životem (na novém albu například pocta matce More Than A Woman). To vše obaleno do prvotřídního hudebního doprovodu vytváří přesně tu směs kvality a přístupnosti, na kterou americká hudební akademie často slyší.
Zcela jinak je přístupné Scofieldovo album „pro staré muže“. Uznávaný kytarista, který na rozdíl od Portera psal jazzovou historii už v uplynulých dekádách, tentokrát nevsadil na autorský repertoár, ale vybral notoricky známé melodie z okruhu americké country – tedy žánru, který lze vnímat jako bělošský pandán k původně afroamerickému jazzu. Sáhl po tradicionálu Red River Valley (u nás známém jako Červená řeka), po gospelu (nejen) z repertoáru Johnnyho Cashe Wayfaring Stranger, z 90. let si vypůjčil melodickou píseň Shanii Twain You’re Still The One a zuby si nevylámal ani na až příliš často upravované Jolene od Dolly Parton. Jde vlastně o něco podobného, jako když u nás Vilém Spilka přetavil do instrumentální jazzové podoby Honzu Nedvěda. Ani Scofield se originálům nevzdaluje nějak zvlášť odvážně, písně ponechává v takovém tvaru, aby je posluchač poznal, a současně aby si užil i improvizovaných sól (viz Grammy za sólo ve skladbě I’m So Lonesome I Could Cry).
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=b5n4RHL4JbY[/spvideo]
Ve třech jazzových kategoriích tak americká akademie ocenila dvě alba, která hledí do minulosti a konzervativní hudební inspiraci propojují s interpretačním mistrovstvím a osobním šarmem obou protagonistů. Lze si pochopitelně klást otázku, zda si alespoň jednu Grammy už konečně nezasloužil „sběratel neproměněných šancí“ Fred Hersch, letos nominovaný v obou „Scofieldových“ kategoriích. Podobně je na tom i Brad Mehldau. I on si ke svým předchozím nominacím letos přidal dvě neproměněné naděje. Mehldau se však může těšit alespoň z účasti na albu Wayna Shortera Alegría, které cenu získalo za rok 2004. Je to vlastně podobný případ, jako když se letos – právem – z ceny pro Gregoryho Portera raduje varhaník Ondřej Pivec. I jemu účinkování na ostře sledovaném albu jistě pomůže na další cestě ve slibně našlápnuté kariéře.
