V Americe usazený padesátiletý klavírista francouzského původu Jean-Michel Pilc je v hudbě samouk. Přesto jej předchází pověst jednoho z nejvlivnějších pianistů současnosti a jeho koncert v rámci brněnského JazzFestu (27. 4.) byl opravdovou pastvou nejen pro uši, ale i pro oči těch šťastlivců, kteří v hudebním sále Městského divadla Brno seděli tak blízko, že mohli sledovat virtuózní tanec jeho prstů po klávesách. Pilc na Moravě vystoupil v triu s ruským kontrabasistou Borisem Kozlovem a s americkou bubenickou legendou Billym Hartem. Představovali nové album True Story, ale to nebylo až tak podstatné. Máte-li totiž možnost strávit s člověkem Pilcova formátu půlhodinu v šatně těsně po koncertě, zjistíte, že konkrétní názvy desek, pojmenování hudebních stylů a dokonce jména osob ztrácejí na významu. Vystudovaný matematik a fyzik Pilc se při rozhovoru dostává do oblastí takřka metafyzických.
Četl jsem, že jste poprvé podlehl kouzlu jazzu, když jste ve svých osmi letech slyšel desku Bixe Beiderbecka. Je to pravda? Ano, tak nějak to bylo. Možná mi bylo sedm, možná osm.
A co jste si z toho momentu konkrétně do života odnesl? Už je to hodně dlouho, více než 40 let, ale dobře si na to vzpomínám. Mí strýčkové tehdy pustili desku s Bixovou hudbou a já jsem měl pocit, jako bych vstoupil do úplně jiného vesmíru. Bylo to tak jiné než všechno, co jsem do té doby slyšel. A to jsem poslouchal docela dost hudby už předtím – klasiku, dokonce i nějaký jazz –, ale teď jsem si připadal, jako by mě vystřelili na jinou planetu.
Víte, přijde mi až neuvěřitelné, že někoho v tak raném věku jazz takto osloví… Já si myslím, že žádné obecné pravidlo neexistuje. Lidé mají tendence vymýšlet si různá pravidla. Ale někdo se přece zamiluje v patnácti a jiný v pětasedmdesáti. A stejně tak může někdo začít poslouchat jazz dříve a druhý později. Některé děti vyrůstají obklopeny jazzem odmalička. Například moje děti jsou velmi malé a já jim doma pouštím jazz i vážnou hudbu.
A vy sám jste se tedy jako dítě zamiloval do jazzu obecně nebo konkrétně do Beiderbeckovy hudby? Zamiloval jsem se do Beiderbecka. Jazz, to pro mě nikdy nic neznamenalo a ani dnes neznamená. Je to jen slovo a o slova v hudbě nejde. Co to je jazz? Něco z jazzu se mi líbí a něco nelíbí. Stejné je to s klasickou hudbou. Ale všechno jsou to jen slova. Já jsem se zamiloval do hry jednoho konkrétního člověka, Bixe Beiderbecka, a samozřejmě do muzikantů, kteří jej doprovázeli. Neoslovil mě tedy jen on, ale celá kapela, způsob, jak společně hráli.
To byl tedy zážitek z dětství. Kdy nastal ve vašem životě ten okamžik, kdy jste si řekl, že byste se hudbou mohl sám živit? Já jsem byl dobrý student, a tak jsem po škole logicky zamířil do kanceláře. Ve 22 letech jsem začal pracovat v jedné společnosti, ale současně jsem se seznámil s několika profesionálními hudebníky a uvědomil jsem si, že hudba je moje vášeň. Předtím jsem se muzice vždycky nějak věnoval – poslouchal jsem ji, improvizoval jsem na piano, hrál jsem klasickou hudbu, ale neuvědomoval jsem si do důsledků, jak důležitý bod v mém životě hudba zaujímá. Až jsem začal pracovat, uvědomil jsem si, že takto žít nechci. Trvalo mi ještě tři nebo čtyři roky, než jsem se začal muzice věnovat naplno, ale myslím si, že někde uvnitř jsem vždycky cítil, že to bude náplň mého života. Jen jsem potřeboval projít zkušeností běžného pracovního procesu, abych si to uvědomil naplno.
A co jste studoval? Přírodní vědy, konkrétně matematiku a fyziku, na polytechnice a potom ještě telekomunikace. Měl jsem rád především matematiku a mám ji rád pořád.
Říká se, že matematika a hudba spolu souvisejí a že matematici jsou často dobrými hudebníky. Myslíte si, že je to pravda? Víte, lidé říkají různé věci a často jsou to nesmysly. Je spousta vynikajících hudebníků, kteří nevědí o matematice vůbec nic. A spousta matematiků, kteří jsou špatnými muzikanty. Lidé vymýšlejí různé teorie, různé víry… Ale já nevěřím na nic. Hudba je prostě hudba. Já vím, že mě inspiruje, a nepotřebuji hledat vazby mezi ní a čímkoli jiným.
Nemáte formální hudební vzdělání. Co tedy pro vás jako hudebníka bylo tou největší školou? V mém hudebním vzdělávání byl nejdůležitější poslech desek velikánů jako Charlieho Parkera, Buda Powella, Bixe Beiderbecka, Louise Armstronga, Djanga Reinhardta a mohl bych ještě pokračovat. A vedle toho stojí vážná hudba: Mozart, Beethoven, Chopin, Brahms atd. To byla moje škola, sluchová škola, orální tradice, jak se říká.
Když jste se učil sluchem, jak hudbu komponujete? Píšete do not? Psát hudbu v notách, aniž byste ji cítili, to je totéž jako kreslit jen obrázky. Snažím se v první řadě poslouchat, cítit… Improvizuji například na piano, poslouchám a kousek té improvizace se mi zalíbí. Nebo se procházím, něco zaslechnu, vrátím se domů, vezmu si kousek papíru a zapíšu si to. Někdy s sebou nosím diktafon a nahrávám si momentální nápady. Ale vždycky to vychází zevnitř. Papír nebo počítač, to je až poslední krok.
Představujete si při komponování, jak skladbu sám hrajete, nebo myslíte hned na komunikaci mezi hudebníky v triu nebo jiném souboru? To bývá různé. Když mám opravdu inspiraci, zpravidla nepřemýšlím. Hudba ke mně přichází a já přestávám myslet. Nemám na to čas, jsem přijímač, který chytá hudbu. Možná při tom můj intelekt hraje nějakou roli, ale já si to neuvědomuji. Skládání je pak velmi citová záležitost. Ale na druhou stranu někdy konkrétní představu mám. Myslím například na své současné spoluhráče Borise Kozlova a Billyho Harta, a to mě inspiruje.
Vy během koncertu vypadáte, jako byste byl s pianem srostlý. Ale když jste tak zabraný do hudby, není náročné komunikovat se spoluhráči? Naopak, kdybych s nimi nekomunikoval, bylo by to náročnější. Během koncertu pro mne nic kolem neexistuje. Klavír neexistuje, já neexistuji, neexistuje nikdo z nás. Nemyslím na nějakého Jeana-Michela Pilce, Borise Kozlova nebo Billyho Harta. Všichni jsme součástí hudby a všechny otázky jsou irelevantní. Hudba nás obklopuje a já, piano, basa, bicí, všechno je jedním. Ve fyzice se tomu říká osmóza, prolínání. Já, Jean-Michel Pilc, tvořím součást většího celku.
A jakou roli v tom celku hraje publikum? Jakou roli…? No přece poslouchá. Publikum k nám vysílá vibrace, které mohou být velmi pozitivní jako dnes večer, ale někdy jsou i méně dobré. Jenže pro mě to nemá až tak velký význam. Když hraju, opravdu se ocitám na jiné planetě. A jestliže říkám, že já, Boris ani Billy neexistujeme, znamená to, že neexistují ani lidé v sále. Všichni, včetně publika, jsme součástí jiného světa, kam nás poslala hudba. Je neštěstí, že lidé mají potřebu o hudbě tolik mluvit, hledají koncepty, cíle, propočty. Pro mne je hudba pravý opak toho všeho. Hudba je dobrá tehdy, když toto všechno přestane existovat.
Takto to funguje na koncertě. Ale dají se takové momenty, kdy kromě hudby nic neexistuje, zakonzervovat na CD? Ale samozřejmě že dají. Když jsme natáčeli poslední album, hráli jsme asi hodinu a já jsem měl tentýž pocit. Hraní ve studiu mám rád a je to pro mě dokonce ještě jednodušší než na koncertě, zvlášť když máte dobrý klavír a k tomu perfektní zvuk. Něco takového na koncertech není vždycky samozřejmostí. Tam je navíc hluk, lidé vás fotografují… Ve studiu je pro mě snazší dostat se do kýženého stavu, ale nemám problém se do něj dostat ani na koncertě. Když se ocitnu na planetě Hudba, studio ani pódium neexistují.
Práce ve studiu i hraní na koncertě probíhají v konkrétním čase. Jaký je tedy pro vás optimální čas, abyste se do stavu, který popisujete, dostal? Někdy mi stačí hrát na klavír tři minuty a vrchovatě mě to naplní. Jindy potřebuji hodinu nebo dvě. A právě to je těžké na koncertech, kde vám pořadatel vnutí konkrétní čas, který se často rozchází s tím, co cítíte.
Řekl jste sice, že jazz je jen slovo, ale mě by zajímalo, jaká hudba kromě jazzu a klasiky vás inspiruje. Musím bohužel říct, že kromě jazzu a vážné hudby téměř nic neposlouchám. Hodně muzikantů například tvrdí, že je inspiruje rocková hudba, ale já ani nevím, jestli to říkají upřímně. Já nic takového říct nemůžu. Jednu dobu jsem sice rock poslouchal, ale jinak mě moderní hudba opravdu neoslovuje.
A co například africká hudba s jejími nepravidelnými rytmy…? Ale to samozřejmě. Já jsem hrál s mnoha africkými hudebníky a díky nim jsem objevil úžasné věci. Jenže já v těchto termínech opravdu nepřemýšlím. Nemluvil bych o afrických muzikantech, ale prostě jen o muzikantech. Když řeknete „africká hudba“, musím si vybavit konkrétního hráče, například Richarda Bonu. Hudbu vztahuji ke konkrétní osobě, a ne k oblasti. Neměli bychom zobecňovat. Lidstvo se tím věčným generalizováním zničí. Měli bychom se vrátit k osobnosti. Každý člověk je něco drahocenného a zajímavého sám o sobě.
S triem hrajete akustickou hudbu. Ovšem když jsem sledoval pohyb vašich prstů po klávesnici, měl jsem pocit, jako byste mimoděk napodoboval postupy známé spíše z hudby elektronické… Wayne Shorter řekl, že elektronická hudba je také akustická, protože ji vnímáme sluchem. Nástroj nebo prostředek není důležitý, pokud je hudba dobrá. Když poslouchám Joe Zawinula, nevnímám klávesy, na které hraje, ale Zawinula jako osobnost. Je to opět problém nálepek a škatulek, které mi nic neříkají. Kdybyste mi uvedl konkrétní jméno, odpovím, zda se mi líbí, jestli mě inspiruje, jestli jsem o něm vůbec slyšel… Ale když řeknete elektronická hudba, to mi opravdu neříká vůbec nic.
Hodně cestujete. A před časem jste řekl, že „rutina zabíjí umění a cestování zabíjí rutinu“. Daří se vám tedy cestováním proti rutině bojovat? Ano, to jsem opravdu řekl, ale mezitím jsem změnil názor. To se mi stává docela často. Cestování je také svým způsobem rutina. Rozhodující podle mě je, co se odehrává ve vaší hlavě. Můžete zůstat celý rok doma a zažívat obrovská dobrodružství.
Jak se tedy člověk může proti rutině bránit? „Člověk“, to je opět generalizace. Já nevím, jak se můžete bránit vy. Já jen vím, že sám se probouzím každé ráno s pocitem něčeho úplně nového. Říkám si: Co se asi přihodí? Co nového prožiju?
V roce 1994 jste se přestěhoval z Francie do Spojených států. Co vám život za oceánem dal? Dal mi možnost zažít nové zkušenosti. Strávil jsem celý život v Paříži a najednou jsem se ocitl v New Yorku v úplně jiném prostředí. Říkal jsem si: Je mi 34 let, celou dobu jsem žil ve Francii a najednou jsem v Americe. Co budu dělat? Vždyť jazyk, chování lidí, všechno bylo jiné. Tak jako je počítač třeba někdy restartovat, i mne ta zkušenost restartovala. Asi by to bylo podobné, kdybych se odstěhoval třeba do Brazílie. Ale New York byla logická volba, protože jsem jazzový hudebník.
Jste tedy dnes spokojený? Ale ano, koncert se povedl, tak jsem teď spokojený. Ale zítra se probudím a všechno začne úplně znovu. Jsem jako hrdina filmu Memento. Všechno se smaže, já si nic nebudu pamatovat a ráno začne nový den.
