Colin Irwin
Ve filmu Buena Vista Social Club ho nepřehlédnete: kulaťoučký postarší pán, bílý vlas i vous. Projde se studiem, rozmáchlým pohybem zastaví dechaře nebo v rohu diskutuje s bubeníkem – všichni ho tu zkrátka respektují. Pak vám ale dojde, že tenhle projekt má přece pod palcem producent Nick Gold a kytarista Ry Cooder; takže proč se všichni co chvíli obracejí zrovna k němu? Je to jednoduché, protože jde o zvukového producenta a inženýra Jerry Boyse. Poslední léta Goldovu pravou ruku.
Boysův životopis se čte jako pohádka nebo ho lze vzít jako návod; logické zdůvodnění cesty rockového zvukaře z londýnského undergroundového klubu UFO, v němž v 60. letech začínali Pink Floyd , do západoafrického Niafunke, za kytaristou Ali Farka Tourem či za Rubenem Gonzalesem do Havany. Přesněji řečeno, jak se z rockera může stát vyznavač world music.
V sedmnácti nastoupil do studia Abbey Road, zrovna když tu Beatles točili svého Sgt. Peppera . „Bylo to poprvé, kdy bylo studio použito jako hudební nástroj a já obdivoval jejich fenomenální tvořivost, “ vzpomíná Boys na týdny strávené se slavnou čtveřicí. Pak ho čekal debut těžkotonážních bluesmanů Led Zeppelin , práce pro Rolling Stones a první setkání s drogovou psychedelií: při natáčení pinkfloydovského alba The Piper At The Gates Of Down nedal prý totiž Syd Barret bez madraxu ani ránu. Pink Floyd tehdy často vystupovali v klubu UFO, který vedl jejich producent Joe Boyd. Ten pak Boyse navedl na anglický folkrock, jehož stěžejním místem se stalo studio Sound Techniques, kam dvacetiletý, už zkušený zvukař nastoupil. S Boydem tu doslova vykouzlili dodnes nedostižné a stěžejní desky folkrockové historie – alba skupin Fairport Convention, Steeley Span, Sandy Denny Martinu Carthymu či Fotheringday měl v rukách snad každý současný obdivovatel world music. „S Boydem jsem se definitivně dostal k hudbě s etnickým podtónem ,“ říká věhlasný zvukař.
Joe Boyd disponoval vlastní značkou Hannibal; jednou z prvních, která vedle anglického folkrocku začala na trh uvádět exotickou hudbu: bulharské ženské sbory či Mártu Sebestyén s Muzsikásem. Bigbítu se ale tahle činorodá dvojice nevzdala – spolupracovali s holandskými Focus, Level 42, R.E.M i 10 000 Maniacs. Pak se vydali poprvé na Kubu, aby tu natočili album trumpetisty Jesúse Alemanyho a otevřeli tak dveře, kterými se za čas prohnala Buena Vista jako tornádo. Jerry Boys se navíc do kubánské hudby doslova zamiloval. „Když jsem poprvé přijel na Kubu, pracovali jsme ve spartánských podmínkách. Člověk si s sebou musel vézt i toaletní papír.“
Nick Gold tehdy dokončoval mnohokrát oceněné album Ali Farka Toureho a Ry Coodera , Talking Timbuktu a chystal se rovněž vyrazit na Ostrov svobody. A protože Hannibalu začal docházet dech, Joe Boyd mu navrhl, aby si vzal sebou Boyse. „Chtěl natočit album s Juanem de Marcosem a velkou kapelou, aby tam zněly klasické hity ze 40. a 50. let. Zároveň doufal, že s Cooderem připraví společnou desku s africkými a kubánskými muzikanty. Malijci ale nedorazili a tak vlastně z 'nouze' vznikla Buena Vista Social Club. Byli jsme hotoví za pár týdnů a já se do té práce úplně ponořil, aniž bych jen tušil, co z toho vzejde. Pořád tomu ale něco scházelo. A pak jsme na to přišli: mužský zpěv. A Juan povídá, o někom bych věděl a po pár hodinách se vrátil s Ibrahimem Fererem, který za rohem čistil boty.“
Gold s Boysem neodolali ani pianistovi Rubenu Gonzálesovi a tak spatřilo světlo světa jeho skvělé album Introducing . „Co mne okouzlovalo, byl fakt, že všichni tihle chlápci byli virtuálně odříznuti od reality a jakékoliv moderní hudby. Zněli naprosto autenticky a představovali ryzí kus 30. a 40. let. Oni nestrávili poslední léta posloucháním soulu či rocku a zkoušením znovu vytvořit to, co tu už existovalo. Ne, oni prostě hráli způsobem, jakým hráli vždycky.“
Z Kuby se Jerry Boys vydal do africké Guineje-Bissau. Doprovázel anglickou novinářku Lucy Duran, pracující pro rádio BBC. A zanedlouho se ocitl u řeky Niger, v pouštní vesnici Niafunke , kam se s Goldem vypravil natočit stejnojmenné fantastické album Ali Farka Toureho . To prý byl Boysův dosud největší zážitek: všude kolem Sahara, provizorní studio v opuštěné stodole, místo elektriky generátory. Z té hudby je to všechno cítit.
Zatím poslední velkou nahrávkou Jerryho Boyse je nové album legendární senegalské kapely Orchestra Baobab Specialist In All Styles , horký kandidát na deku roku 2002. Část vznikala u Youssou N'Doura v Dakaru, zbytek v Boysově severolondýnském studiu Livingstone – povinné zastávce každého vnímavého obdivovatele hudby, jak říká Colin Irwin.
„S Nickem Goldem pracuji rád. On natáčí hudbu, kterou obdivuje, aniž by dělal kompromisy, a to se mi líbí. Já se mu snažím pomoct v tom, že v muzikantech nevidím modly. Spousta lidí se jim bojí říct, že něco nedělají dobře. S tím problémy nemám, prostě když je to sólo dlouhé, ustřihnu ho.“
Jerry Boys patří do staré školy a nástup moderních nahrávacích technologií ho částečně zaskočil; ale nevzdal to. „Pro technika najednou nebyla práce. Jeden dva lidi dnes bez problémů natočí dobře znějící desku, aniž by k tomu potřebovali dobré muzikanty, což mně přijde nudné a nezajímavé. Rád poslouchám, jak lidé ve studiu hrají, chci cítit lidského ducha a emoce. Toužím natáčet muziku s lidmi, kteří se potí, rozčilují a radují, a ne s mašinami.“
Ono se řekne zvukový inženýr, ale kde by třeba jenom Nick Gold s Joe Boydem byli, kdyby neměli v zádech Jerryho Boyse – kapacitu, cítící navíc hudbu coby poslání, pro které je ochotný kodrcat se pouští dva dny v džípu a bez servítků uzemnit velkého Ali Farka Toureho nebo protančit noc se členy Orchestra Baobab.
