Americký bubeník Jim Black (1967) patří k nejvyhledávanějším umělcům newyorské downtownové scény. Rodáka ze Seattlu si od 90. let „půjčovali“ John Zorn, Dave Douglas, Uri Caine, Steve Coleman a v poslední dekádě se začal věnovat i autorským projektům. Na festivalu v rakouském Saalfeldenu představil Black nejen nové triové CD Somatic (Winter & Winter, 2011), ale v evropské premiéře také triovou sestavu s dvěma podstatně mladšími kolegy – ostříleným kontrabasistou Thomasem Morganem (Paul Motian, John Abercrombie, Steve Coleman) a nováčkem, jednadvacetiletým rakouským klavíristou Eliasem Stemesederem.
Jako bubeník fungujete v několika diametrálně odlišných seskupeních – AlasNoAxis, Pachora, nyní jste na festivalu v Saalfeldenu představil nové Jim Black Trio a superskupinu Endangered Blood. Kolik platforem potřebujete pro své umělecké vyjádření? Máte pravdu, každá z těchto formací je úplně jiná a před zformováním tria jsem chvíli přemýšlel, zda skutečně potřebuji další kapelu. Thomase a Eliase jsem poznal prostřednictvím jiných seskupení, ale do společného tria jsem nešel až do chvíle, dokud mi nebylo jasné, že tato kapela se bude lišit od mých dosavadních, že prostě přidá novou barvu a příchuť do toho, co dělám jinde. V žádném případě jsem se nechtěl opakovat, protože nepotřebuji několik skupin s podobným výstupem. Samozřejmě, pečeť individuálních vkladů v jednotlivých formacích zůstává – vezměte si AlasNoAxis a Pachoru, ve kterých se setkáváme s Chrisem Speedem a Skúlim Sverrissonem. Mám zkušenost, že pokud se v rámci stejného personálního obsazení změní skladatel, mění se celý hudební koncept. Pozoruji to na Chrisových kompozicích, jejichž výsledný tvar reflektuje více jeho preference. Ale nejde jen o muzikanty, spíše o potřebu vyjádřit se tak, jak to nedokáže udělat nikdo jiný, jen vy sám. Nyní totiž hraji nejen ve zmíněných formacích, ale i v kapelách se Stevem Colemanem, Tomaszem Stańkem, Peterem Evansem, dokonce s Lee Konitzem, což už vypadá zcela schizofrenně (smích ). Místy mám dojem, že je toho už přespříliš, ale nakonec si řeknu, že je to výborné, protože se přede mnou jako improvizátorem rozprostírá množství různorodých platforem a do každé z nich mohu vstupovat osobitým způsobem.
Když hraji jeden den s Lee Konitzem a druhý zase s Timem Bernem, nestane se ze mě najednou jiný člověk, nepotřebuji si dokonce ani měnit uspořádání bicí soupravy. Jen nahlížím na hudbu z jiného úhlu. Otázka spíše zní, nakolik mám „velké“ a otevřené uši na vnímání toho, co se děje kolem. Vašemu růstu napomáhá každá nová kapela, každá nová situace, v níž se ocitnete, každý odehraný koncert. Těmito situacemi si rozšiřujete soupis svých dovedností, které pak můžete využít při různých příležitostech. Pak dokážete reagovat téměř na jakýkoliv podnět od těch nejrozmanitějších partnerů.
Takže jednou hrajete s legendami Lee Konitzem a Tomaszem Stańkem a další večer improvizuje s vašimi vrstevníky? Ani si neumíte představit, kam až dokážu zajít! Už nějakou dobu hraju s mexickou kapelou Banda Sinaloense De Los Muertos a to je totální úlet v porovnání s čímkoliv, co jsem kdy dělal (smích ). Ke každé kapele však přistupuji stejně, v každé hraji se stejným nasazením. Týden v New Yorku pak může vypadat například takto: hraní se Stańkovým kvartetem, další den s Pachorou, pak projekt s Chrisem Potterem a Davem Binneyem a víkend završím s tou mexickou bandou! Těžko popisovat tu různorodost chutí. A to jsem ještě vynechal Endangered Blood, Steva Colemana nebo Uri Cainea.
Vypadá to, že jste v současnosti nejvytíženějším bubeníkem newyorské downtownové scény. Pravda je, že už nemohu vstupovat do nových kapel, protože na to v současnosti nemám kapacitu. Stejně zvládnout všechny zkoušky, koncerty a turné vyžaduje nadlidské úsilí. Hraji téměř každodenně a většina z těchto vystoupení je vyhrocených jak emocionálně, tak hudebně. Například hraní u Stańka s Chrisem Potterem a Craigem Tabornem. Oba, Potter i Taborn, spolu hrávají už dávno, ale právě ve Stańkově kapele se staví k hudbě mnohem radikálněji než v Potterově kapele Underground. Navzdory jistému ukotvení v baladičnosti tomu ti dva dávají neskutečnou energii, což Tomasze Stańka velmi těší a inspiruje.
Před několika lety jste se spolu s Chrisem Speedem věnovali studiu balkánské hudby, sudých meter, polyrytmického jazyka. Co vám to dalo? Impulsem byl náš společný přítel muzikolog a vynikající altsaxofonista Matt Darriau, který spolu s Bradem Shepikem vede Paradox Trio. Půjčoval Chrisovi nahrávky s bulharským a tureckým folklórem, kterému jsme oba okamžitě propadli. Snažili jsme se nějaké věci zahrát, napodobovat přístup k rytmickým strukturám, avšak zpočátku to i v pomalých tempech šlo velmi těžko. Samozřejmě jsem si kvůli tomu nekupoval darbouku (smích ). Nakonec na autentických nahrávkách nebyly žádné perkuse, většinou tam zněly taneční věci se smyčci a zpěvem. Přemýšleli jsme, jak bychom mohli použít tyto věci do naší hudby. Nechtěli jsme mít z Pachory pouliční bulharský band, šlo nám o kořeny, filozofii, esenci této hudby. Nechtěli jsme imitovat ani fúzovat, snažili jsme se o upřímné přetavení vlivů, které nám pozměnily nazírání na hudbu a přestavěly náš hudební svět od základů. Je to něco podobného, jako když vás poblázní swing a vy se rozhodnete hrát tuto hudbu po svém s využitím swingového jazyka. I my jsme s východoevropskou hudbou chtěli naložit po svém.
Jak jste se dostal k bicím nástrojům? Bylo to velmi jednoduché; už jako dítě jsem bouchal na vše, co jsem doma našel. Můj otec stále vzpomíná, jak jsem vynášel kuchyňské náčiní, které bylo pro malého bubeníka ideální, do obýváku. Fascinovalo mne vše, co vydávalo hlučnější zvuk, a na různých krabicích jsem „jamoval“ do nahrávek Jacksons 5, The 5th Dimension, Counta Basieho, Bennyho Goodmana s Genem Krupem a různých swingových desek. Bicí jsem vždy vnímal jako zábavu. Jako teenager jsem procházel rockovými kapelami a vše probíhalo velmi spontánně, i mé kontakty s jazzem. Ve čtrnácti letech jsem se seznámil s Chrisem Speedem, začali jsme hrát po okolí Seattlu a říkali si: „Waw, to je fantastické, kromě toho, že nás to baví, dokážeme vydělat i nějaké peníze!“ A to se, myslím, nezměnilo dodnes. Děláme totéž, akorát že nahráváme alba a cestujeme po světě. Hraní v různých seskupeních mě strašně baví a to, že si hraním dokážu vydělat peníze, vnímám jako příjemný bonus. I když bych se někdy rád vrátil do svých teenagerských časů, které byly oproti současnosti bezstarostné a klidnější.
Přemýšlel jste tehdy nad tím, že byste jako bubeník zboural bariéry konvenčního hraní a mohl interaktivně reagovat na hru svých spoluhráčů? Bubeníci to mají v jistém smyslu jednodušší než hráči na jiné nástroje, protože jejich způsob hraní a funkce v kapele jsou víceméně jasně stanoveny. Není mnoho inovací, které můžete jako bubeník udělat, aby zůstala zachována vaše role rytmické kostry. Jako teenager jsem hrál hudbu jiných skladatelů a nepřemýšlel nad tím, že se jako bubeník mohu stejně tvořivě zapojit do chodu kapely. Technika není to nejdůležitější a nemyslím si, že bych potřeboval rozvíjet své schopnosti na hranici ekvilibristiky. Samozřejmě, stále cvičím, neustále na sobě pracuji, avšak nejde o rozvíjení techniky, ale spíše myšlení. Pokud se při hře přestanete zabývat technikou, nesmírně vás to osvobodí a k hudbě budete přistupovat úplně jinak. Každý hráč může dojít do stadia, ve kterém chce hrát vlastní hudbu osobitým způsobem, a neexistuje přesný návod, jak v takovém případě postupovat. Moje aktuální trio je ukázka toho, jak může fungovat spojení tří improvizátorů. Při komponování nemám speciální vizi; píšu skladby, které se mohou v jistých parametrech podobat něčemu, co již bylo kdysi napsáno. Avšak na každém koncertě jim vdechneme punc originality. S Thomasem a Eliasem se teprve „oťukáváme“, dnes to bylo naše páté společné vystoupení.
Autorské projekty bubeníků většinou demonstrují zejména rytmické dovednosti. Vaše trio však staví na komunikaci rovnocenných hlasů, na budování společné struktury. Nepřistupuji k hudbě jako bubeník, ani ji tak neposlouchám. Stejně nedokážu z celého spektra odfiltrovat jen rytmickou složku a soustředit se primárně na ni. Určitě bylo v jazzových dějinách množství fantastických hudebníků, jejichž postupy by se vyplatilo analyzovat, avšak mými prvními lekcemi harmonie byla fusion alba 70. let, zejména Heavy Weather od Weather Report. Nesmírně mě fascinoval zvukový prostor, který dokázali Zawinul a Shorter stvořit. Jejich písně mě unášely kamsi pryč. Samozřejmě jsem vnímal vynikajícího bubeníka Alexe Acuñu, ale neposlouchal jsem to album dokola kvůli němu. Hlavním důvodem byla samotná atmosféra, přístup k melodii a způsob myšlení. Právě této atmosféry se snažíme v triu dosáhnout. Zkuste poslouchat, jakým způsobem vede Elias melodii. Je to úžasné, právě on vytváří základ naší esence. Trio sice funguje pod mým jménem, hraje moje skladby, ale je to z velké míry jeho zásluha. Jsem nesmírně rád, že jsem našel mladého klavíristu, který vnímá hudbu podobným způsobem, je neskutečně kreativní, má vlastní nápady, které nás posouvají dál. Bezpochyby je fantastické pracovat s lidmi jako Stańko, Konitz nebo Dave Liebman, kteří jsou podstatně starší než já. Stejně vzrušující je však komunikovat s Eliasem, který je téměř dvakrát mladší než já.
Proč vydáváte své projekty, podobně jako například Uri Caine, na německé značce Winter & Winter? Stefana Wintera jsem potkal ještě za fungování labelu JMT. Vydával na něm Tim Berne, s jehož kapelou Bloodcount jsme nahráli několik alb. Později, když Stefan prodal firmu Polygramu a rozjel Winter & Winter, nahrával jsem s Uri Cainem, Davem Douglasem a Stefan mi nabídl vydávání mých desek. Tehdy jsem založil AlasNoAxis, což byla zpočátku téměř rocková kapela, která z jeho katalogu poněkud vyčnívala. Ale myslím, že se mu líbila. Vždy jsem chtěl přicházet s vlastní hudbou, ne s replikami či tribute bandy. V tomto mě Stefan podporoval, a to byl i jeden z důvodů, proč jsem mu zůstal věrný. Stále si dává záležet na každé nahrávce, například co se týče výběru studia a komfortu pro hudebníky. U velkých společností jste nuceni dělat kompromisy. Stefan se nikdy nemíchal do dramaturgie nebo produkce alba. Dává mi svobodnou ruku a důvěřuje mi. Naše spolupráce je založena na přátelském vztahu a to je pro mě z lidského hlediska nesmírně důležité.
Nahrávky Winter & Winter jsou kromě vynikajícího zvuku pověstné nádherným a precizním řešením bookletů. Myslíte? (smích ) Popravdě zpočátku jsem jim nepřipisoval žádný zvláštní význam, až postupně jsem zjistil, že lidem se ty graficky detailně vypracované knížky líbí. Začal jsem se na to dívat i z pozice vydavatele, protože vím, že to má pro Stefana velký význam.
Dostávají se nahrávky takového evropského vydavatelství na americký trh? V posledních letech skončilo téměř 80 % amerických obchodů s nosiči a celkově začíná být problém dostat nahrávky fyzicky k posluchači. Vydavatelé se proto zaměřují na přidanou hodnotu k nahrávce, jako jsou originální booklety, nebo se vracejí k lisování LP desek. I poslední desku Somatic jsme nahráli živě na dvoustopý analog bez jakýchkoliv dodatečných úprav, abychom co nejvěrohodnějším způsobem zachytili současný stav tria. Právě zvuková kvalita pásů nás přesvědčila, abychom vydali i LP. Tento nápad jsem nijak zvlášť neprosazoval, ale Stefanovi se myšlenka okamžitě zalíbila. Nevím, jestli pro nás bude Somatic milníkem; to uvidíme snad za deset let.
Chystáte se album prezentovat na turné? Momentálně mají přednost jiné věci: americká série koncertů s Pachorou, evropské turné s kapelou Azul portugalského kontrabasisty Carlose Bica a také s Endangered Blood. K triu se dostanu až příští rok a od dubna budeme koncertovat v Evropě.
