Elias Stemeseder – piano, Thomas Morgan – kontrabas, Jim Black – bicí. Nahráno: Avatar Studios, New York, 4/2011. Vydáno: 2011. TT: 51:29. 1 CD Winter & Winter 910 184-2.
O kdejakém klavírním triu se dnes dá snadno říci, že připomíná kapelu Brada Mehldaua. Má na současnou scénu prostě velký vliv. Jim Black (1967), vyhledávaný americký bubeník (viz rozhovor v č. 12/2011), používá na debutovém albu svého prvního klavírního tria obdobnou koncepci: komplikovaná záludná témata, jejichž dramatičnost je umocněna výraznou hrou bicích, neustále rozbíjejících jakýkoli pokus o pravidelný tep a také celkově podobný zvuk nahrávky, zejména mírně tlumeného klavíru. Spolu s bicími je postaven do popředí zvukového spektra. Hodně na sebe reagují a v podstatě sólují společně, zatímco kontrabas zůstává upozaděn. Sympatické je, že první samostatné bicí sólo přijde až přibližně po dvaceti minutách poslechu a dlouhé také zrovna není. Nic proti bubeníkům nebo dlouhým sólovým plochám, ale v odnoži zadumaného a složitého moderního jazzu, kde se toto trio pohybuje, jde v první řadě o interakci a atmosféru, ne o exhibiční virtuozitu.
Pozitivně je potřeba ohodnotit i míru použití bicích. Jde o kapelu, jejíž lídr je bubeník, ovšem takový, který chápe, že jeho nástroj (a případně i basa) by především měl sloužit celku. Vytváří „jazzové“ barvy šustěním na činely, ale také nezapomíná udávat rytmický puls, ač třeba nepravidelný. Vzpomeňme na desky Manu Katchého, ač jde o trochu jiný styl. U ECM vydal tři alba a není na nich snad jediné bicí nebo basové sólo.
Velmi zajímavá je hra teprve jednadvacetiletého rakouského pianisty Eliase Stemesedera . Opět cítíme velký vliv Mehldaua (podobně tvarované melodické linky, repetované tóny), ale také bychom mohli říci, že je prostě jen dobře informovaný o tom, co a jak se dnes na newyorské scéně hraje. Při poslechu člověka však podobná srovnání moc nenapadají. Všechny vlivy má v sobě nasáté natolik, že se staly opravdu jeho součástí, čímž dosahuje maximální přesvědčivosti a nedá se říci, že někoho kopíruje. Rovněž nasazení má ohromující, a to i ve studiu. Fráze jsou zajímavé především rytmicky nebo lépe řečeno tím, jak je v daný moment schopen zareagovat na nepravidelný puls Blackových bicích. Někdy je možné zaslechnout, jak si sólo nahlas zpívá, ale nikterak to neruší.
Kontrabasista Thomas Morgan je nejméně výrazným členem tria. Má to ovšem svůj účel. Příliš neexperimentuje a je to on, kdo posluchači pomáhá orientovat se ve struktuře skladby, zatímco se Black a Stemeseder pouštějí do kreativních improvizací. Pokud by šel více s nimi, hudba by už byla příliš free a ztrácela jasné kontury.
Debut Jim Black Tria zní velmi slibně a od dubna se můžeme těšit na jeho koncerty v Evropě.
Body: 3 z 6
