Na českém trhu je dnes jistá řádka alb, na nichž naši jazzmeni střední i mladší generace hrají se svými zahraničními kolegy. Jde přitom většinou o nahrávky komornějšího rázu, jejichž pořízení neklade tak velké finanční nároky. Nové album Make You Wanna Hala je však snímek bigbandového charakteru, na němž je jeho leader obklopen jen americkými hudebníky. Navíc bylo nahráno v městě, které je považováno za kolébku jazzu – v New Orleansu – a přitom není nikterak „tradicionalistické“, ale představuje spíše soudobější, kousavější alternativu k důstojné swingové bigbandové koncepci.
Autorem i realizátorem tohoto konceptu je přitom hudebník, který se ve funkci nominálního bandleadera objevil vlastně poprvé. Jeho rodinné jméno je ovšem pevně zakotveno v našich jazzových análech: Jiří Hála (1959) je syn vlachovského trumpetisty, aranžéra a skladatele Vlastimila Hály, který se podílel i na hudbě ke klasickým filmovým muzikálům Starci na chmelu nebo Dáma na kolejích. Je to bratr pianisty a skladatele Jana Hály, spolušéfa jazzového podniku ARTA/AghARTA. Kamil Hála, jako následovník Karla Krautgartnera, dlouholetý šéf rozhlasového big bandu a tvůrce osobité školy českých bigbandových swingovek, je jeho strýc. Naopak, swingařský zpěvák Karel Hála s nimi má společné jen jméno a žádné rodinné afilace. Pro úplnost dodejme ještě, že jméno Hála významně figuruje i v historii jihočeské dechovky: ani tady nejde však o rodinné spříznění. Pro běžného posluchače může tedy jméno Hála zaznívat nejrůznějšími konotacemi. Proto jsem se na začátku našeho rozhovoru Jiřího Hály zeptal na jeho rané vlivy.
Vy jste podle všech předpokladů měl vyrůstat ve swingovém prostředí? Táta nám nechával velice volnou ruku. Já bych měl patřit k beatové generaci, ale kromě Beatles mě vlastně nikdy nezasáhla anglická scéna. Od sedmdesátých let mě vždycky vábily spíš americké rockové kapely s dechy, a často jsem se dostával k tomu, čemu se tehdy říkalo fusion: Weather Report, Herbie Hancock. Po té jazzové linii jsem ve svém zájmu občas kráčel i zpátky, k Charliemu Parkerovi nebo Johnu Coltraneovi. Ale nejvíc mě vždycky bavila muzika, kde byla jiskra toho zřetelnějšího napětí, jako třeba Blood, Sweat and Tears. I tady byly ovšem drobné rozdíly, třeba Chicago pro mě bylo už trochu moc pop. Hlavně tam ovšem musely vždycky být nějaké dechy.
A časem jste se začal hudbou živit… Hrál jsem pop music, třeba s Helenou Vondráčkovou a Michalem Davidem, ale ještě jsem byl 
zaměstnaný v Divadle Jiřího Wolkera. Na záskoky jsem chodil taky do orchestru Karla Vlacha. A pak jsme založili s Mirou Barabášem Šavle meče, což původně byli lidi z Kontrabandu a z divadla, na bubny s námi hrál Milan Peroutka z Olympicu. Původně jsme byli ryze instrumentální – vlivy Brecker Brothers, Lee Ritenour. Později jsme pozvali Ondřeje Konráda a přiblížili se trochu víc k blues. Ondřej mi začal nosit ty americké bluesové kapely s dechy, a i tím jsem přicházel pořád blíž k New Orleansu, až jsem tomu propadl úplně. Já jsem vlastně od začátku hodně poznamenaný muzikou, jaká se dělala tam. Měl jsem spoustu materiálu. V té době jsme s Ondřejem natočili naše jediné album Live in Reduta – už bychom měli natočit něco nového; materiálu máme dost.
Šavle meče je kapela, která má na naší scéně svůj profil i jméno… Problém je v tom, že je to deset lidí a každý se živí někde jinde, takže máme už asi dvanáct let vlastně jen jediný stabilní kšeft – každou poslední neděli v měsíci v Redutě. Tam se taky jakž takž vejdeme, jinde jsme na pódiu hrozně nacpaní. Občas nám vyjde nějaký festival, ale to je vlastně všechno. A přitom hrajeme vlastně jen za symbolické peníze. Když hrajeme jednou do měsíce, tak už s tím každý počítá a může si to dovolit, ale hrát třeba pětkrát do měsíce za pět set korun by prostě nešlo. Měli jsme jedno období, kdy jsme hráli poměrně dost: jenže jsme museli pořád brát záskoky, protože stálí členové se prostě nemohli uvolnit. Tak jsme hraní museli časem omezit.
Čím vás oslovilo zrovna New Orleans? Mě vždycky vábila muzika s funkovou špičkou, a ta má své sídlo v New Orleansu. Když jsem se tam potom dostal osobně, zjistil jsem, že jde asi o jediné místo na světě, kde bych chtěl žít. Dneska už je to taky dost turistická atrakce, ale dovedu si představit, že někdy v šedesátých letech město mohlo být ještě docela autentické. Do těch turisticky vyhlášených míst, jako třeba na Bourbon Street, už dneska skoro vůbec nechodím; vím o klubech, kde je ta atmosféra cítit daleko líp. Člověk tam nemusí nikam pospíchat: když má nějaký klub začínat v deset a přijdete v půl jedenácté, tak je pořád ještě času dost. Jezdí tam tramvaje, ale tak jednou za pětačtyřicet minut. Když vám ujede, tak si zkrátka počkáte, ale zase když vás řidič vidí i mezi stanicemi, tak vám prostě zastaví. Taková nálada mi vyhovuje.
Jak se vaše kontakty s neworleanskými muzikanty vyvíjely v praxi? Roku 1995 jsme založili Chicken Soup, což byl kvintet, saxofon, kytara, klávesy, basa, bicí. Už tehdy jsme hráli nějaké písničky Briana Seegera, prostě takový neworleánský funk. V roce 2003 jsem měl nějaké peníze a řekl 
jsem si, že se tam zajedu podívat. Připravil jsem se, udělal si itinerář, které kluby chci navštívit, našel jsem si je na mapě. Na místě jsem zjistil, že v jednom z nich hraje také Brian Seeger: zašel jsem za ním, řekl, že jsem z Prahy, že hrajeme jeho písničky, prohodili pár slov a zase se rozešli.
V roce 2005 na jaře jsem tam jel znova a to už jsme mluvili o tom, že by třeba někdy mohl přijet do Prahy. No a na konci srpna postihl New Orleans hurikán Katrina. S kamarádem Mírou Barabášem jsme chtěli městu nějak pomoct a podařilo se nám sehnat nějaké peníze z americké ambasády a společně s agenturou ECHO jsme dali dohromady koncert na Václavském náměstí: hrál tam big band Milana Svobody, Hot Line, Šavle meče, a J. J. Jirucha starší jako jediný od nás, kdo tenkrát v New Orleansu opravdu hrál. Ale sehnali jsme taky letenky, a tak mohl přijet i Brian Seeger se svou kapelou.
Tehdy už s ním hrála taky Casandra Faulconer na basu a hammondkář John Gros. Hráli tady asi týden po klubech, což byl úžasný zážitek. V roce 2006 Brian s Casandrou přijeli opět na týden a zase jsme hráli – s Milanem Potočkem a Romanem Víchou. Z Romana, který zná ty neworleanské groovy, se Brian úplně odvázal a říkal, že mu zařídí stipendium na UNU. V roce 2007 jsem tam letěl já a to už jsem si s nimi zahrál po klubech jako Maple Leaf Bar a DBA a na French Quarter Festivalu.
A loni, v dubnu 2008, mi zbyly nějaké peníze a řekl jsem si, že si musím splnit sen. Napsal jsem Brianovi o rozpočet, pronájem studia a honoráře hudebníků a propočet vycházel docela dobře. Muzikanty jsem měl v hlavě vybrané a naštěstí všichni měli volné termíny. Tak jsem začal psát skladby a aranžmá, už pro obsazení, na které jsem myslel. Sedm věcí jsem napsal sám, dvě přidal brácha, a k tomu jedna písnička Dunbars od Briana, kterou jsme tady hráli už s Chicken Soup a jedna je od Allena Touissanta, což je icona amerického R‘n‘B.Nakonec všechno vyšlo báječně; bubeník Johnny Vidacovich je v New Orleans úplná legenda, hrával se Scofieldem a Joe Samplem a mojí nejoblíbenější jazzovou kapelou Astral Project.
Točilo se kdy, kde a jak dlouho? V dubnu v New Orleans, mezi dvěma hlavními festivaly – French Quarter Festival a týden po něm Jazz Heritage. V tu dobu jsou všichni muzikanti ve městě a není problém dostat je do studia. Točili jsme tři dny, spíš dva a půl, protože třetí den bylo už jen takové nastavování a pročištění, abych si nahrávku mohl odvézt. Brian potom přijel v květnu do Prahy, v říjnu a v listopadu desku míchal v New Yorku. Všechno dohromady stálo asi tolik, jako kdyby se album nahrávalo u nás doma. Přitom má přece jenom jiný zvuk než naše big bandy. Zdá se mi průzračnější, vylehčenější, není v něm už tolik cítit to klasické dědictví swingových big bandů, které bylo charakteristické pro naši scénu.Tamní muzikanti v sobě mají přece jen trochu jinou tradici a prostředí, hrají prostě nějak jednodušeji a přímočařeji. Už jak se posadí a začnou hrát, zní trochu jinak než u nás. Zdá se mi, že při vší uvolněnosti je v nich víc přirozené disciplíny. Měli jsme původně v plánu ještě druhého bubeníka. Ale ten nemohl a tak jsme sehnali jiného, kterého jsem osobně neznal. Byl to George Sluppick, a hned od prvního setkání jsem věděl, že Brian vybral výborně. George přišel, posadil se, vybalil své party, a povídá: Hele, já tady od vás mám písničky – a začal mi je zpívat. Zpíval mi to flétnové téma a říká: „Tohle by třeba taky šlo na tři.“
U nás, když dostane muzikant part před sebe, hledá, kde by mohl nejlíp ukázat, co umí. Něco podobného jsem tam vůbec necítil.
Album je čerstvě venku, plánujete v podobném stylu pokračovat? Můžu šetřit na další (smích) . Ale pokud by něco vyšlo, deska by byla trochu jiná. Určitě počítám s Brianem, protože je úžasný nejen jako muzikant, producent, ale i člověk. Rád bych ho dostal někdy na Jazzovou dílnu – myslím, že by tady mohl předat nějaké zkušenosti. Je profesorem na University of New Orleans, kde taky učí třeba Elis Marsalis. Třeba ve zvuku ještě počítám s kontrabasem a určitě opět nějaké dechy, které jsou pro mě základ. Rád bych za mořem nahrával znovu, ale uvidíme.
