Ve věku 41 let včera zemřela po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Držitelka tří cen Anděl se věnovala moravské lidové hudbě stejně jako té klasické. S úctou připomínáme tuto muzikantku posledním velkým rozhovorem, který Harmonii poskytla v roce 2014.
Znalci moravské lidové hudby o Jitce Šuranské vědí od chvíle, kdy se spojila s multiinstrumentalistou a vizionářem Jiřím Plockem : v Hudecké úderce hráli tradiční hudbu z Moravy a Karpatského oblouku syrově a spontánně, jakoby od boku, z okamžitého popudu a neobyčejně jednoduše. Vystačili si pouze s hlasy, houslemi a mandolínou. Bezmála akustické album Písňobraní působilo v roce 2005, kdy v moravské lidové hudbě vrcholila folkrocková éra, jako zjevení. Po právu získalo cenu Anděl a o Hudeckou úderku projevily zájem prestižní zahraniční festivaly.
Jitka Šuranská se pak na čas objevila také v řadách folkrockové skupiny Docuku a v současnosti, vedle sólových koncertů, ji můžete vidět ve výjimečném dámském triu MDŽ neboli Muzikantky, dámy, ženy. Patří do něho ještě písničkářky Lucie Redlová a Beata Bocek . Nedávno Šuranská uvedla jiný odvážný projekt. Za doprovod si totiž zvolila elektrokrabičku loopstation, libovolně vrstvící v reálném čase vytvářené zvuky. „Představuji starobylé příběhy a obrazy zabalené do houslí, jakousi tradici v pohybu, aneb jak hudec k loopování došel,“ říká Šuranská.
Mezitím ale začala spolupracovat se slovenským triem Pacora , vedeném fenomenálním houslistou Stano Palúchem . S moldavským cimbalistou Marcelem Comendantem a kontrabasistou Róbertem Raganem si v kapele přirozeně, svobodně a bezprostředně přehazují z dlaně do dlaně jako horký brambor vlastní skladby a variace na jazzové standardy, až zapomenete, jestli od nich chcete slyšet swing, blues, šansonové kabaretiérství nebo moldavské a slovenské lidovky. V témže oparu výsostně intuitivního muzikantství vzniklo album Nězachoď slunéčko . Ukotvené je samozřejmě na Moravě, proznívají do něj ale i vlivy Balkánu, Blízkého východu, Karpat a osobní vklady hostů korigované, nebo naopak rozvířené producentem Palúchem.
V následujícím rozhovoru se dočtete o tvůrčích hádkách, které s Jitkou Šuranskou vedl Palúch ve studiu, samotný poslech nicméně odhalí, jak dobře vycítil, že její křehký, řekněme „starobylý“ přístup k lidové hudbě nelze ohýbat a násilně měnit. Těmi nezvykle zaranžovanými písničkami a zvláště Jitčiným křehce zemitým hlasem posluchače album doslova obejme upřímnou důvěrností. Ostatně, jak praví jedno moudré moravské přísloví, „co není od srdca, k srdcu, nejde k němu“.
Jste členkou zlínské filharmonie, držíte se not a zároveň hrajete lidovou hudbu svobodnou i v tom, že se dá pokaždé zahrát jinak. Netluče se to ve vás někdy? Když jsem se rozhodla hrát ve filharmonii, přijala jsem tím roli absolutního služebníka vyššího poslání – klasické hudby. Většina děl za to díky Bohu stojí, ale i tak není vždy jednoduché být v takto podřízené pozici. O to víc si po práci užívám jamování v hospodě, u cimbálu, kdekoli mezi lidovými muzikanty. Netluče se to. Filharmonie je víc práce, vlastní tvořivé hraní zase víc zábava.
Jak jste se vlastně k lidové hudbě dostala? Lidová hudba je odmalička součástí mého života. Doma se zpívalo, světle modrý zpívající trabant s naší rodinou často vesele uháněl krajinou. Do souboru Lúčka u nás v Kudlovicích spolu se mnou chodil dědeček, taťka a bráška. Babička a mamka nám chystaly kroje. Tohle v člověku prostě zůstane. Později přišly dva významné milníky v mém směrování – skvělá Cimbálová muzika Stanislava Gabriela, jejíž členkou jsem byla deset let, a setkání s Jirkou Plockem, který do mého čistě folklorního cítění přinesl nové inspirace a vlivy.
Když jste se s ním potkala, přešla jste postupně k hudecké hudbě vycházející ze spontánnosti a improvizace. Bylo to pro vás coby folkloristku snadné? Jiří přistupuje k moravské lidové hudbě přece jenom spíš pocitově než folkloristicky. Bylo to nové. A samozřejmě jsem se strašně bála hrát jen ve dvou. Bez ochranného štítu celé kapely, na který jsem byla zvyklá, jsem se před publikem cítila jako nahá. Ale právě intimnější fidlerský princip, který mi do života přinesl Jirka, mě přivedl k tomu, jak tradiční hudbu cítím dnes.
Zatímco jinde ve světě, a to jistě sama dobře znáte z festivalu v Rudolstadtu, přistupují k lidové hudbě ne jako k dané, vývojově víceméně uzavřené formě a nedrží se tradičních pravidel, u nás je tomu spíš naopak. Vychází to z podstaty té hudby, nebo spíš z konzervatismu muzikantů? Nepovažuji se za konzervativního hudebníka. Přesto u každé písně důkladně zvažuji, jaké prostředky použít. Být za každou cenu originální a chovat se u toho jako slon v porcelánu není žádné velké umění. Za problém nepovažuji ani tak konzervatismus jako spíše nevkus. Já sama tuto otázku velmi poctivě řeším a na místa, jako je Rudolstadt, se jezdím učit.
Používáním loopstationu jste nedávno možná někoho zaskočila, přece jenom od vás znají moravské písničky pouze v akustické podobě. Co vás k takovému rozhodnutí přivedlo? Ano, loopstation je určitě fascinující hračka pro každého muzikanta. Ale mě k němu přivedla spíše velmi pragmatická potřeba co nejrychleji tvořit. Tak moc jsem potřebovala hrát a zpívat, že už jsem nedokázala čekat na okamžik, kdy se mi podaří postavit fungující kapelu. S loopem jsem soběstačná, ale zároveň si moc užívám přirozeně přicházející spolupráce s dalšími muzikanty.
Dobře, to lze pochopit, ale několikrát jsme spolu hovořili o elektronice, o jejím napojení do moravské lidové hudby. Myslíte, že je něco takového vůbec možné? Mají pro to ty písně „dispozice“? Možné je všechno. A je jen otázkou vkusu a citlivosti, jestli to dobře dopadne. Na albu mám z elektronických nástrojů pouze baskytaru Petra Vavříka. Zní tam skvěle, tak tam je. A příště? Uvidíme.
Jak jste vybírala skladby na album? Hodně z nich patří spíš mezi neznámé a mapují celou Moravu. Prolézala jste sbírky, nebo zavzpomínala na mládí, co se zpívalo u vás doma? A je pravda, že jste se obrátila také na doktora Pavlištíka? Písně ke mně přišly samy. Některé ze vzpomínek, jiné ze sbírek. Když mi píseň začne hrát v hlavě a přijde nápad, vím, že je to ta moje. Když jsem ve zlínském muzeu potkala pana doktora Pavlištíka, svěřila jsem se mu, že si nejsem jistá, jestli dokážu rozpoznat hranici, za kterou bych při úpravách lidových písní neměla zajít. Odpověděl mi: Když to bude mít ducha, bude to správně. Takže na pana doktora a na to, co mi řekl, často myslím. Album má jediný koncept – pojďme sloužit těm písním. Pojďme jim dát, co potřebují, abychom podpořili jejich sdělení. Stylově jsem neměla žádný záměr. Vše se vylouplo jaksi samo, když jsme s producentem Stankem Palúchem všechny písně poslouchali a podle příběhu a atmosféry hledali hudební přístup. Některé písně dostaly bohatší kabát, jiné zůstaly velmi čisté.
Album vám produkoval Stano Palúch. To malinko nedává smysl, tedy pokud přistoupíme na lidové rčení o dvou kohoutech na jednom dvoře. Proč jste se rozhodla zrovna pro Stana? Však jsme se se Stanem aj pěkně pohádali! Tak, jak to má ve správném tvůrčím procesu probíhat. Ne moc, ale k věci. Stanko je ta nejlepší volba pro projekt, jaký jsem zamýšlela. Osobnost, která zná věci, které já neznám, dostatečně moderní a s rozhledem a zároveň člověk s hlubokými folklorními kořeny. Citlivý muzikant…mohla bych chválit dlouho. Volba to byla výborná.
Kvůli čemu jste se hádali? Tlačil vás k něčemu, o čem jste nebyla přesvědčená? Stanovi je opravdu těžké oponovat. Jednak je výškově větší než já (smích ) a hlavně je to opravdu velice šikovný muzikant, který prostě ví. Naše neshody se naštěstí týkaly maličkostí. V představě celku jsme byli zajedno.
Pacora do vašeho pojetí zanesla i jazz a funky. To je u vás docela novinka. Album jsem stylově nikterak neomezovala. Jedině snad v citlivosti vůči písním. Aby v nich zůstalo zachováno sdělení. A abychom jej ještě více podpořili a zvýraznili tím, jak k písním přistupujeme.
Takže jazzování spíš přirozeně vyplynulo ve studiu? Myslím, že volbou mého hlavního hosta – tria Pacora – jsem dopředu avizovala, že se jazzu nevyhýbám. Zvláště pokud jej hrají muzikanti, kteří cítí i tradiční hudbu.
Na albu slyšíme i velké množství nástrojů, které s moravskou lidovou hudbou nesouvisí. Duduk, gajdy, saxofon, kaval, tarogáto, citera. Citeristu Michala Müllera znám už dlouho. Věděla jsem, co na album přinese, a on beze zbytku naplnil mé představy. Marka Pastírika, který hraje na všechny dechové nástroje, jsem neznala. Přivedl ho Stano a já jsem absolutně nadšená.
Léta jste hrávala s cimbálovkou, na albu dominuje ale docela jiný cimbalista. Marcel Comendant připomíná občas nespoutaný živel. Je těžké stíhat jeho okamžité nápady? Když se člověk pustí do spolupráce s triem Pacora, musí být připraven na spoustu okamžitých nápadů nikoli jednoho, ale hned tří nespoutaných živlů. Poslouchala jsem, plakala jsem radostí z hudby. A v jedné písni mně tak změnili rytmus, že jsem se ji musela celou přeučit.
Mezi další hosty patří také Jiří Plocek s mandolínou nebo violoncellista Martin Bzirský. Bylo pro vás podstatné, že se jedná o vaše přátele a příležitostné spoluhráče na koncertech? Patřím k muzikantům, kteří věří, že aby fungovala spolupráce hudební, je zapotřebí i souhry osobní. Takže ano, všichni hosté na mém albu jsou jednak skvělí muzikanti a jednak osobnosti, se kterými se vždy velmi ráda vidím.
Vystupovala jste na mnoha významných zahraničních festivalech a potkala celou řadu výjimečných hudebníků, přesto se nemohu nezeptat: jak se vám nedávno hrálo před finskou skupinou Värttinä? Jak se mi hrálo? Moc dobře nakonec. Bála jsem se hrozně. Že publikum naladěné na Värttinä nebudu zajímat. Přeci jen sama holka s houslemi, před očekávanou show. No a byl to zatím můj nejsilnější koncert v řadě těch, které jsem sama odehrála. Publikum bylo fantastické. A Värttinä? Moc fajn banda, samozřejmě jsme se v zákulisí potkali a vzájemně si poděkovali za koncert. Jsou to sympaťáci.
Aktuálně hrajete v triu s Lucií Redlovou a Beatou Bocek pod názvem MDŽ a vůbec vás předtím bylo na pódiích víc vidět s ženami. Tím se nabízí otázka, proč jste se při natáčení alba spolehla výhradně na muže? Má to být nějaká genderově cílená otázka? Když se ptáte, musím se pousmát. Jedinou ženou v tvůrčím týmu je Magdalena Říčná, která vytvořila grafický návrh obalu a namalovala speciálně pro něj akvarel. To je pravda. Ovšem není to záměr, pro tentokrát to tak vyšlo. Není všem dnům a albům konec.
Na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou si podávají dveře zahraniční hudební osobnosti. Ostatně tam jste se potkala i s triem Pacora. Pokud by vám mohl dramaturg Michal Schmidt splnit přání, s kým byste si tam nejraději zahrála? Ano, mám svůj sen. Michal Schmidt totiž uskutečňuje na Folkových prázdninách nádherný princip. Účinkující, pokud mohou, zůstávají na festivalu více dnů, setkávají se a večer u ohně spolu jamují. Wolfgang Meyering uspořádal na Windros Folk festivalu v německém Schwerinu totéž, s tím rozdílem, že kromě vlastních koncertů a večerních jamů bylo úkolem nás účinkujících připravit hodinu a půl dlouhý společný koncert. Každý z nás přinesl dvě písně a tři dny se tmelil orchestr v mezinárodním složení. Radost, která vznikla ze společné práce, byla obrovská jak na straně nás muzikantů, tak na straně publika. Myslím, že ten projekt je hoden evropské pozornosti, a mým snem je uskutečnit ho i u nás v České republice.
Když se rozhlédnete kolem sebe, jak dnešní nejmladší generace podle vás vnímá lidovou hudbu? Občas si říkám, jestli mě mladá generace obecně nebude považovat za úplného exota, který ve století technologií vytahuje starobylé texty a nápěvy. Po koncertech naštěstí chodí pro moje cédéčko všechny generace posluchačů a to mě uklidňuje. A co se týče tradic v mém rodném kraji – tož to su klidná. Přijeďte na hody: uvidíte v kroji tančit celou vesnici!
