„V životě jsem neslyšel stereo,“ říká producent Joel Dorn, který prodělal v sedmi letech příušnice a bezmála ohluchl na pravé ucho. Přesto ho tento handicap neodradil od jasné představy stát se producentem. Narodil se v roce 1942 ve Philadelphii. Již od roku a půl poslouchal nahrávky Ala Johnsona, kterého jeho matka milovala. Malému Joelovi se nelíbila na deskách jen hudba, ale také jejich obaly. „Kdykoliv jsem slyšel nějakou desku, nepředstavoval jsem si lidi ve studiu. Nahrávky vyvolávaly v mých představách obrazy.“ Některá nejlepší alba z jeho produkce, jako například debut Bette Midler The Divine Miss M, First Take Roberty Flack, nebo Fiyo on the Bayou od Neville Brothers jsou velmi svěží a obrazově imaginativní.
Album Bette Midler je nostalgické, Flackové album vyvolává představu tiché bouře, a Neville Brothers vnášejí do středního proudu obraz živelného New Orleansu. Když bylo Dornovi čtrnáct, posílal v dopisech šéfovi Atlantic Records Nesuhi Ertegunovi své nápady na desky. Později, když už působil jako DJ rozhlasové stanice WHAT-FM ve Philadelphii, se mu podařilo svými pořady zvýšit prodeje jazzové produkce Atlanticu ve městě. Toho si samozřejmě povšiml Ertegun, který projevil zájem seznámit se s devatenáctiletým DJ osobně. „Řekl jsem mu, že bych chtěl pracovat pro Atlantic, protože vydává mojí nejoblíbenější hudbu. Netrvalo ani rok, a dostal jsem svoji první příležitost – nahrávání s flétnistou Hubertem Lawsem. A tak vzniklo album The Laws of Jazz, které mi otevřelo dveře k dalším produkcím, a nakonec ke stálému zaměstnání,“ vzpomíná Dorn. Během dalších let produkoval Dorn pro Atlantic alba Hanka Crawforda, Davida „Fathead“ Newmana, Yusefa Lateefa, Lese McCanna, Eddie Harrise nebo Dona Bradena . V roce 1975 od Atlanticu odešel na volnou nohu. V 70. letech sice vydělal spoustu peněz, ale od počátku osmdesátých se mu nedařilo sehnat práci: „Nebyl jsem módní, nebo to, co jsem dělal, nebylo populární. Točil jsem v té době velmi abstraktní desky.“ Od roku 1986 připravoval opět pro Atlantic kompilace a reedice starších alb. Obnovil většinu katalogu sublabelu Muse a připravil k vydání kolekci nevydaných nahrávek Ike a Tiny Turnerových. Jeho práce pro Rhino/ Atlantic zahrnuje pozoruhodnou kompilaci Johna Coltranea Heavyweight Champion nebo výběry z nahrávek Yusefa Lateefa, Charlese Minguse, Keith Jarretta a Mose Allisona. „Nemám hudební vzdělání, neumím zahrát ani na kazoo. Nerozumím nahrávacím technologiím, ani nevím nic o hudbě, a navíc jsem nahluchlý. Já umělci nic nedávám, ale umím vyzdvihnout to zajímavé, co v něm je. Rád pracuji s originálními osobnostmi na počátku jejich kariéry, ještě předtím než ztratí nevinnost.“ V průběhu 90. letech se Dorn zaměřil především na vydávání kompilací a reedic na své vlastní značce 32Jazz, která je v Americe velmi populární.
