Klavírista John Medeski tvoří třetinu uznávané postjazzové skupiny Medeski, Martin & Wood. Trojice, jejíž zkratka MMW poznamenala svět improvizované a přitom nadmíru poslouchatelné hudby posledních dvou dekád jako žádné jiné jazzové trio, 23. dubna odmění nejen své početné fanoušky na koncertě v pražské Meet Factory v rámci festivalu „Jazz 4 kontinentů“ pořádaném klubem Jazz Dock.
Dvacetileté výročí skupina neoslavila žádnými bombastickými ani pohřebními fanfárami. Po trochu do sebe zahleděné sérii Radiolarians (3 alba + DVD) na vlastní značce Indirecto Records vypustili na web nejprve virtuální, ale setsakra šťavnatou dvacítku singlů (20 ), o nichž John Medeski skromně hovoří jako o „B-sides“. Na fyzické nosiče pak vytiskli dvojalbum neméně substantivních záznamů koncertů ve společnosti kytaristy Johna Scofielda z roku 2006 (Live: In Case the World Changes its Mind ). V diskografii rockových kapel bývají živá dvojalba často považována za příznak vyhasnutí. Byl proto nejvyšší čas zeptat se nekorunovaného kapitána trojhvězdí MMW, jak je to s jejich hudebním mojo a zda někdy vůbec jedli postmoderní kašičku, kterou na ně média lepí. „Music’s in your heart,“ odpovídá příjemně konverzační klavírista, který se nestydí ani za své koktejlové reference. MMW zkrátka nikdy nebudou typicky jazzovou, rockovou nebo jakoukoliv jinou kapelou.
Vaše jméno zní našim středoevropským uším povědomě. Odkud vlastně pochází vaše rodina? Můj dědeček přišel do USA z Polska. Myslím, že byl Polák z Bavorska, ale už je to dávno, nejsem si přesně jistý. Babička byla také polského původu, ale ona už se narodila v Americe.
V Čechách jste už jednou vystupoval na festivalu United Islands. Ano, ale bylo to dost narychlo, takže jsme vůbec nic nepoznali. Vlastně jsme tady byli ještě jednou s Lounge Lizards, kdy jsme Českem jen projížděli autobusem. Ale hráli jsme u vás jen jednou.
Kolikrát jste vůbec hráli ve střední nebo východní Evropě? Párkrát jsme hráli ve Slovinsku, v Maďarsku jsme hráli právě s Lounge Lizards a pak také s jednou ruskou kapelou jménem Auktyon. Hráli jsme taky ve Skopje v Makedonii a v Chorvatsku a to je všechno. Celkově to byly dobré zkušenosti, publikum mělo šťávu, víte, co myslím. Možná to nebylo nejinformovanější publikum na světě, ale jeho emocionální reakce byla jak na Jihu v Americe, nejen rozumová, ale i tělesná…zkrátka dobrá zkušenost.
Ve vašem životopise jsem objevil, že jste v mládí na Floridě hrál nejen s Jacem Pastoriem, ale i se zpěvákem Markem Murphym. Byly to jednorázové koncerty, nebo šlo o dlouhodobější spolupráci? Většinou šlo o příležitostné kšefty na gymplu, ale s Jacem jsme hráli pravidelněji, byl to hrozně milej člověk. Dokonce jsem s ním měl jet na turné do Japonska, ale bylo mně šestnáct a máma mě nepustila (smích). Asi měla pravdu, Jaco byl opravdu divokej. Ale bylo to pozitivní, byl strašně charismatický, samozřejmě tam byly drogy atd., ale byla to nesmírná osobnost. Hrál jsem tehdy hodně vážnou hudbu a on to reharmonizoval, opravdová osobnost.
A jak to bylo s Markem Murphym? To byl kšeft v místním klubu, jedna z mých prvních opravdu jazzových zkušeností, byl jsem mladej kluk.
Když se ohlédnete za těmito léty, máte pocit, že vás floridská hudební scéna nějak ovlivnila? Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mě ta scéna poznamenala víc, než jsem se domníval. Byl jsem původně opravdu klasicky vyškolený a orientovaný muzikant, pianista, studoval jsem Bouleze a tak. Na hammondky jsem hrál v bluesové kapele, ale teprve kolem dvaceti let se to začalo měnit. Ještě v Bostonu na Berklee jsem byl obklopený hudbou, které tehdy dominoval Wynton Marsalis a postupně mně došlo, že chci hrát něco jiného, co víc odpovídá mému naturelu bílého kluka z Floridy. Začalo mně svítat, že jazz nemusí být jen to, co se za jazz vydává. Vyrůstal jsem na pláži, poslouchal Boba Marleyho atd. A přitom to, co jsme slyšeli od Jaca, bylo o tolik lepší než průměrná fusion music, že jsme pak s MMW chtěli hrát něco kreativnějšího, žádnou sebestřednou fusion, ale hudbu, která vycházela z groovu, nejen z not, hudbu, v níž šlo o barvy atd. Takže mě ta Florida nakonec ovlivnila víc, než bych si myslel.
Zdá se, že členy MMW ovlivnil ještě jeden muzikant a učitel – bubeník, skladatel a aranžér Bob Moses. Proč je dnes jeho tvorba relativně přehlížená? Bob je generační souputník Davida Liebmana a Jacka DeJohnetta, klíčový muzikant. Žil ve stejném domě jako Max Roach, ale zároveň to byl vizionář, jeden z prvních, kdo ve své kapele, dřív než kdokoliv jiný, kombinoval jazz s rockem. Byl všude, kde se něco dělo. Podobně jako Miles, Bob vyhledává a podporuje mladé muzikanty. Byl to náš učitel, ale také nám dohazoval kšefty, Billy Martin s ním hrál na perkuse. My (MMW) jsme se vlastně potkali díky němu, všichni jsme nějakou dobu hráli v jeho kapele.
A nemáte pocit, že mu pedagogická činnost trochu zabránila v jiné kariéře? To souvisí s logikou showbusinessu. Když se nad tím zamyslíte, tak je jasné, že většina těch, kdo tehdy prorazili, byli Davisovi spoluhráči. U téhle generace to skoro vypadalo, jako bys musel hrát chvíli s Milesem, abys mohl sehnat vlastní angažmá. Zatímco Bob byl prostě svůj, dělal svoji muziku. Těžko říct, proč někdo prorazí a druhý ne, je to taky otázka štěstí. Ale Bob jede dál, stále spolu občas hrajeme, např. ve skupině kytaristy C. J. Munioze, viděli jsme se minulý týden. To je neuvěřitelný muzikant, který hrál léta se saxofonistou Pharoah Sandersem, to je hudba, která mně i Bobovi sedí.
Podívejme se teď na chvíli na vaše začátky z dnešní perspektivy. Před dvaceti lety jste s MMW svým způsobem otevřeli bránu do oblasti, která bez ohledu na dvě předcházející dekády fúze zůstávala překvapivě uzamčená. Přišli jste s vaší vlastní kombinací jazzu s rockem a udali směr dalšímu vývoji. Máte pocit, že dnes někde vzniká hudba, která by byla obdobně stylotvorná, nastolovala nový hudební směr? Je to možné, ale já o tom nevím. Žijeme v úplně jiném světě než před dvaceti lety a hudba vždycky odráží svět, v němž vzniká. Média se radikálně změnila s rozvojem internetu. Podívejte se třeba na New York. Když jsme začínali, místní hudební scéna byla soustředěná na jednom místě, downtown, nejdřív v East Village, potom na Lower East Side, všechno se odehrávalo v jedné čtvrti. Vyrazil jsi na snídani a potkal sousedy jako Berna Nixe nebo Anthonyho Colemana a Johna Zorna. Zatímco dneska si žádný muzikant nemůže dovolit žít na Manhattanu, takže jsou hudebníci roztroušeni všude možně, např. v Brooklynu, a tamní scéna je víc rozptýlená. Nevím, jak to líp popsat, ale určitě to má dopad na hudbu.
Vlastně to odpovídá tomu, jak funguje internet – ten má samozřejmě svoje pozitivní stránky, nikdo už nikomu nemůže diktovat, co má poslouchat, jako to dělal nahrávací průmysl. Zároveň ale došlo k určité eskalaci té webové bezbřehosti, na jejímž pozadí se kombinuje nekonečný okruh vlivů. Zatímco v dobách downtownové scény jsme všichni jen chtěli hrát to, co jsme cítili z našeho nejhlubšího nitra, nebyla to nějaká cílevědomá, intelektuální záležitost, snaha něco zkombinovat s cílem nastolit nějaký nový trend a dostat se tak k nahrávací smlouvě. Naše hudba měla svůj vlastní charakter, ale vznikala spontánně z toho, co jsme prostě měli rádi. Úspěch se dostavil proto, že jsme hráli to, čemu jsme věřili, od srdce a to je to, co lidé v hudbě hledají.
Chcete říci, že koncentrace dnes nechybí jen posluchačům, ale i muzikantům? Chci říct, že v takovém světě dnes žijeme všichni. To neznamená, že úzké zaměření je v umění ta správná cesta. Rozhodující je opravdu hrát z podstaty, z toho nejhlubšího, co ve vás je. Tohle nás spojuje v kapele dodnes. My jsme nikdy neusilovali o úspěch, jen jsme spolu chtěli hrát a to nás drží pohromadě i po dvaceti letech. Víte, jak to chodí v některých rockových kapelách, kde spolu lidi skoro nemluví a furt hrajou jednu a tu samou písničku. My fungujeme spíš jako rodina, chodíme spolu ven, jdeme společně na večeři, pořád nás to baví.
Na to jsem se vás právě chtěl zeptat: jak se po dvaceti letech v kapele vyhýbáte ponorkové nemoci? Je to něco, na čem vědomě pracujete? Po pravdě řečeno, my na tom nemáme žádnou zásluhu, my už jsme prostě takhle nastavení jako jedinci. A pomáhá nám skutečnost, že je naše hudba hodně improvizovaná, hrajeme v konkrétním okamžiku. I když je to skladba, kterou známe, protože jsme ji napsali, vždycky jsou tam prvky a pasáže, které jsou pokaždé nové a ta hudba pro nás zůstává „čerstvá“. Nevyhýbáme se za každou cenu starším skladbám, ale zůstáváme otevřeni novým vlivům, mj. i proto, že každý z nás má zároveň spoustu vlastních projektů, které zpětně vyživují i naše společné hraní. Zároveň nás tři spojuje určitá chemie, která tam byla od samého začátku a z níž vyrůstá náš společný jazyk. Ale nejdůležitější je improvizace, soustředění se na okamžik, v němž hrajeme. Když prožíváš každý okamžik, nenudíš se.
Omlouvám se za ten pseudointelektuálský žargon, ale označil byste způsob, jakým v tvorbě MMW kombinujete různé vlivy, za postmoderní? Jde o něco vědomého, jakési konceptuální východisko vaší hudby, anebo vůbec ne? Ne, opravdu ne. Hudba je jazyk a my k ní přistupujeme z čistě hudební perspektivy. To neznamená, že mám s podobnými škatulkami nějaký problém, vůbec ne, sám je každou chvíli používám. Ale neuměli bychom takhle dělat hudbu, my musíme vycházet z hudby samotné, z našeho života, z naší vlastní palety, ať už je na ní cokoliv. My ani nevíme, co to je. Proto mluvil Billy (Martin) o naší hudbě jako o hudbě „bez domova“, protože jsme se nikdy necítili součástí nějakého hnutí, trendu nebo kategorie.
To neznamená, že nepřemýšlíme o tom, co hrajeme. Já uvažuju o každé notě, kterou hraju. A co hrajeme, je ovlivněno vším, co se učíme, co posloucháme a co vstřebáváme – může to být cokoliv: hudba, kterou slyšíme, peruánská jungle music, cokoliv nás obklopuje, počínaje východem slunce. Všechno, co revitalizuje naši energii. Mohl bych samozřejmě mluvit o technických aspektech hudby atd., ale nejdůležitější je ten feeling, od kterého se vše odvíjí.
Mezi různými vlivy citovanými v souvislosti s MMW, jako jsou Davisovo elektrické období, neworleanští Meters nebo free-jazz, obvykle chybí jeden zdroj, který přitom nelze přeslechnout – řekl byste, že vás ovlivnila také lounge music? To mě nikdy nenapadlo, ale je pravda, že jsem ve svých začátcích hodně hrával v různých soukromých klubech a při podobných koktejlových příležitostech, kde hudba sloužila jako zvuková kulisa. Osobně jsem se v tomto kontextu držel spíš jazzu, ale moji rodiče poslouchali všechno možné a ani já jsem vždycky nehrál jen muziku, která byla zrovna v kurzu. I tahle hudba byla součástí mého hudebního dospívání a ovlivnila mě.
Navíc to může být i příjemný zážitek – musí to mít groove a vibrace, na Floridě jsme hráli hodně bossa novy atd., nikdy jsem s tím neměl žádný problém. Ale vzpomínám si, jak jsem jednou, dávno před založením MMW, hrál na nějaké soukromé party na jihu Francie, bylo to příjemné prostředí, dobré víno a tak. Nevím, co mě to popadlo, ale začal jsem hudbu postupně harmonicky i dynamicky posouvat do otevřenější, méně konvenční polohy a všichni si začali stěžovat, že hrajeme moc nahlas. Pak jsme hráli blues a já jsem udělal takový pokus. Hráli jsme schválně nahlas a agresivně, ale jednoduše a melodicky a nikdo neprotestoval, ale když jsme ubrali a harmonicky zabrousili do atonálních končin, zase si stěžovali, že hrajeme moc nahlas. Nevím, co to znamená, ale byla to zajímavá zkušenost. Je to o tomtéž, o čem jsme hovořili před chvílí. Rozhodující je hrát to, co je opravdu v tobě, neskrývat se za žádnou maskou – ať už se jmenuje jazz, nebo tonální hudba.
A co klasický formát varhanního tria – ať už jazzového nebo soulového? Je to tradice, k níž se hlásíte? Ptám se proto, že váš projev a zvuk znějí jinak, než obvyklá varhanní klišé. Jasně. Já jsem se k varhanům dostal dost pozdě, dlouho jsem byl především klasicky vzdělaný klavírista. Začal jsem varhany poslouchat přes Larryho Younga ve skupině Lifetime, a tak jsem se dostal k Jimmy Smithovi atd. A na gymplu jsem se přidal k jedné bluesové kapele jménem Mr. Jellybelly’s Jazz and Blues Band. Potíž byla v tom, že jsem byl tak zažranej do současný hudby, do Schönberga, Cecila Taylora a Charlese Ivese, že jsem prostě nedokázal zahrát blues na čtyři akordy. Do té doby jsem hrával jazzové standardy, ale tohle pro mě bylo určitý probuzení. Díky Jellybellymu jsem se učil hrát blues a na varhany, sedm dní v týdnu. Ale vždycky jsem si k varhanům zachoval svůj vlastní přístup a nesnažil se znít jako ty slavné vzory. Hráli jsme samozřejmě k tanci a v tradici varhanních skupin, ale třeba i aranžmá ve stylu Counta Basieho, kde varhany svým způsobem suplují velkokapelový zvuk. A když jsem se přestěhoval do New Yorku, ani jsem neměl vlastní varhany, teprve když jsme se dali dohromady s Billym a s Chrisem, uvědomil jsem si, že potřebuju víc barev a větší sílu, než nabízí piáno, a tak jsem se vrátil k varhanům.
Teď si vzpomínám na svoje první setkání s hammondkami, které myslím přesně ilustruje můj přístup. Jednou jsme na škole hráli v nějaké velké zkušebně a vzadu pod plachtou jsme objevili klasické hammondky, model B3. Hráli jsme tehdy dost free a dodnes si pamatuju zaujetí, s nímž jsem se dotknul těch pedálů a klíčů a objevil netušené zvukové možnosti, které se v B3 skrývaly. Poslouchal jsem tehdy hodně Messiaenovu varhanní hudbu a uvědomil jsem si, že jazzová varhanní tradice, která je úctyhodná, pracuje jenom se zlomkem toho, co ten nástroj dokáže. Larry Young tu tradici bezesporu posunul na jinou úroveň, ale jinak se v jazzu varhany používají jako dechy nebo náhražka bigbandu. Asi proto jsem se nikdy nesnažil znít jako Smith nebo McGriff. Hraje tak spousta lidí, tak proč to opakovat?
Mimochodem – vozíte s sebou hammondky na všechna turné i přes jejich velikost a nepraktičnost? Ve Spojených státech máme náklaďák, do kterého se nám vejde všechno, hammondky i reproduktor Leslie, cembalo, dva Wurlitzery – klavír a varhany, koncertní křídlo Steinway a melotron. Billy Martin mně přezdívá Key-j v narážce na termín DJ. Je pravda, že já se umím spokojit s kterýmkoliv ze zmíněných nástrojů, každý nabízí miliony zvukových možností. Ale na druhou stranu rád hraju na víc nástrojů, protože to rozšiřuje moji zvukovou paletu, každý z nich hudbu unáší do jiných končin.
Když je řeč o barvách, jak se dnes stavíte k digitálním nástrojům? Jste pořád jejich zapřísáhlým nepřítelem, nebo jste už nalil trochu vody do svého vína? Nevím, nevím, mám pořád rád, když je mé víno vínem, člověče! V tuhle chvíli žádné digitální klávesy nepoužívám. Párkrát jsem na ně hrál a určitě se s nimi dá dělat skvělá hudba, klidně i na laptopu, ale pro mě je to mentálně otázka propojení srdce a rukou, a v digitálním rajónu jsem zkrátka dodnes nenašel něco, co by mně vyhovovalo. Po pravdě řečeno, čím jsem starší, tím radši hraju akusticky. Znám spoustu dobré muziky nahrané na digitálních nástrojích, ale já si určitě digitální klavír nebo varhany nepořídím.
Hudba MMW bývá často spojována s mejdanovou náladou, s klubovou scénou, s groovem atd. Ale nelze v ní přeslechnout ani temnější motivy a atmosféru. Kde se to tam bere? Co vlastně plánujete pro příští mejdan k ohlášenému konci světa? Ty temné stránky jsou také součástí života, bez stínu není světlo. Pokud jde o party music, kterou jste zmínil – my jsme nikdy neusilovali o to, stát se taneční kapelou, ale když lidi začnou tancovat, určitě jim v tom nebráníme. Ale je to jen jeden z prvků naší hudby, která by měla být jakýmsi výletem, jehož součástí je i temnota. Z mého pohledu jde spíš o dvojznačnost, z harmonického hlediska hudba není černá ani bílá, ale jsou v ní odstupňované škály, díky nimž je hudba hlubší a náš život bohatší. Na tom je podle mě postavena hudba.
Jak byste vysvětlil název vašeho nového dvojalba s Johnem Scofieldem? Po pravdě řečeno by asi každý člen kapely měl pro ten název jiné vysvětlení. Navazuje to trochu na název našeho alba The End of the World Party . Já na konec světa moc nevěřím, ale kdyby došlo k nějaké transformaci, víte, co myslím – to by bylo fantastické, kdyby skončily ty zlé věci kolem nás, to by bylo skvělé.
Vím, že vaše skupina věnuje spoustu času mladým muzikantům, kteří se zúčastňují vašeho „MMW tábora“ či dílny. Co byste na závěr poradil začínajícím českým hudebníkům, kteří jdou za svým snem jako vy? Studujte všechno, co vás zajímá, tvrdě pracujte na svůj nástroj a naslouchejte tomu, co pro vás hudba znamená. Nenechte se uzavřít v kategoriích určujících, co by hudba měla být, ale hrajte, co cítíte, bez ohledu na vaše ego. Je to velká výzva, já se s tím potýkám dnes a denně.
