John Pizzarelli – elektrická a akustická kytara, Martin Pizzarelli – kontrabas, Larry Fuller – klavír, elektrické piano, Tony Tedesco – bicí, a další Nahráno: Jacob Burns Film Center, Pleasantville, USA, podzim 2011. Vydáno 2012. TT: 54:06. 1 CD Telarc TEL-33221-02.
Jazzových úprav popových písní jsme již slyšeli nespočet. Sen udělat další takové album měl dlouhou dobu i americký jazzový kytarista a zpěvák John Pizzarelli . Jak uvádí v bookletu, nechtěl své oblíbené hity pouze znovu nahrát, nýbrž je prezentovat „neobvyklým a zajímavým“ způsobem. Něco takového se mu rozhodně povedlo.
Jedinečnost jeho nápadu však nespočívá pouze v tom, že by popové skladby halil do sofistikovanějších jazzových aranžmá a přidával improvizovaná sóla. Podařilo se mu objevit jazzové skladby, jejichž téma použije například jako sloku, popové písně, z nichž využije jen refrén, a následně vše spojí důmyslným aranžmá v jeden organický celek. V popovém světě existuje pro něco takového pojem mash-up a nejedná se o velkou novinku, ale ve světě jazzu tento přístup obvyklý není.
Je otázka, zda posluchač pokaždé potřebuje znát oba originály, aby celý nápad dokázal maximálně ocenit. Odpověď zní, že spíše ano. Výsledkem je příjemný poslech tak jako tak, ale neznalý recipient se okrádá o momenty překvapení, jež ukrývají nečekaná spojení skladeb, sól a aranžmá. V nich lze totiž zachytit melodické, témbrové nebo stylové reference k původním nahrávkám, ať už těm jazzovým, či popovým. Na druhou stranu lze k albu přistupovat i jako ke zcela nové hudbě, která může posluchače zpětně navést na nahrávky, o nichž dosud neslyšel. V takovém případě však vyvstává další otázka, a to jestli je na to album dostatečně zajímavé. Z více než poloviny naštěstí ano.
Za dobrý nápad a úspěšně fungující jednotící prvek se dá považovat celkové zachování textu, respektive zpěvu, který až na jednu výjimku zdatně obstaral sám kytarista. Je zajímavé, že ač album je spíše jazzové než popové, bylo zřejmě pro zachování určité rovnováhy rozhodnuto raději otextovat původně ryze instrumentální jazzové skladby než vynechat text u popových písní a natočit album beze zpěvu.
Celý tento koncept se nejlépe povedlo aplikovat v beatlesácké I Feel Fine propojené v jedno se skladbou Lee Morgana Sidewinder , v hektické Traffic Jam Jamese Taylora naroubované na The Kicker Joe Hendersona a v Drunk On The Moon Toma Waitse plynule přecházející ve Strayhornův Lush Life . V posledním případě navíc velmi dobře zafungovalo spojení dvou různých textů. V dalších snímcích je provázanost a celková idea aplikována bohužel volněji. Ve třech případech to zajde tak daleko, že výsledek je vlastně relativně obyčejná „zjazzovaná“ verze oblíbené písničky, taková, jakých jsme již slyšeli stovky. Škoda že se nepovedlo držet se v úvodu popsané vize důsledněji. V takovém případě by byl Pizzarelliho nápad oslavován daleko více.
Body: 3 z 6
