„Dnes jsme v Praze odehráli další klub. Zase jsem se bál a zase přišla spousta lidí. Udivuje mě, že si nás pozvou do rockového klubu, my tu hrajeme gospel a lidi jsou z toho celí odvaření,“ napsal si do svého cestovního deníčku baskytarista George Porter Jr. v noci z 25. listopadu. Ten večer v pražském Lucerna Music Baru (a o den dříve v Ostravě) vystoupila čerstvá kapela Piety Street Band amerického kytaristy Johna Scofielda, který se zde představil již víckrát. Tentokrát s sebou ale přivezl neworleanské muzikanty, se kterými zkraje září natočili gospelové písničky pro novou desku v sestavě George Porter Jr. na baskytaru, Jon Cleary u varhan a Ricky Fataar na bicí. Každý z nich má za sebou bohatou hudební historii, o rozhovor jsme ale požádali právě sedmapadesátiletého kytaristu.
Když jste byl v Praze naposledy, říkal jste, že chcete natočit bluesovou desku. Že to nebude blues na dvanáct, asi bylo jasné od začátku. Ale staré gospelové písně? Chtěl jsem natočit album bluesové jen co se týče mojí hry na kytaru, trochu se přiblížit hudbě, na které jsem vyrůstal. A to byl hlavně Albert King nebo B.B. King. Ale zároveň jsem věděl, že nechci hrát dvanáctitaktovky ani nic podobného, že toho už bylo dost. Když točíte desku, problém není v tom, jak to hrát – protože všichni umí hrát bezvadně – ale hlavně, co hrát. Proto jsem se vrátil ke gospelu, který jsem poslouchal od malička.
Počkejte, to se o vás moc neví, že jste začínal s blues. Studoval jste na Berklee, začínal jste u Garyho Burtona a Charlese Minguse, ale vždy to mělo blíž jazzu. Jenže vy mluvíte o letech, kdy mi začaly vycházet desky, a já tou dobou hrál už dobrých deset roků. Nikdy jsem nebyl ryze bluesový kytarista, snad mimo některé věci, které v mé hře zůstaly, ohýbání strun, bluesové frázování a tak. Ale když si dáte záležet a půjdete až na dno, zjistíte, že rozlišovat blues, jazz nebo gospel úplně nejde, protože to všechno začalo společně. A vždycky u toho byli černoši, chci říct Afroameričané.
Možná nejblíž jste téhle hudbě byl s vaší nedávnou poctou Rayi Charlesovi, funkové bylo naopak album Hand Jive se saxofonistou Eddie Harrisem. Ale k neworleánské muzice má docela blízko i bubeník z vašeho jazzového tria Bill Stewart, ne? Řekl bych, že když někdo umí swingovat a hrát jazz, umí hrát hudbu jako z New Orleans. Billův styl hry koření v tradičním jazzu. Jeho otec hrál na pozoun a první věci, které Billovi pouštěl, byly ještě z doby dávno před Elvinem Jonesem nebo Jo Jonesem, dávno před bebopem, byl to dixieland. Bubeníci jako Idris Muhammad později hráli hodně beatů a hudbu vyloženě jako z Mardi Gras, ale to Bill nedělá, Bill si sedne a swinguje. Dokonce si myslím, že sám moc neworleánské hudby nezná.
To, co jste natočil na svou novou desku, má blízko k tradici neworleanského funku a černého rhythm&blues. První posluchačskou asociací jsou legendární The Meters. Vzhledem k tomu, že jste si přizval jejich baskytaristu George Portera Jr., vás zřejmě napadlo totéž. Víte, v mnoha ohledech je George nejlepším baskytaristou na světě. Možná on a další dva, nanejvýš tři hráči. George jsem samozřejmě znal dávno předtím a také jsem věděl, že umí hrát různě a nejenom funk, třeba že do baskytary převádí šlapavé linky tubistů. A to mu hodně jde, protože je z New Orleans a má celou tu tradici v krvi.
A k hudbě The Meters máte blízko i vy sám. Ostatně, také jste nahrál jejich hit Cissy Strut. Samozřejmě. Vy jste to zažít nemohl, ale já si vzpomínám, jaký úspěch tahle píseň měla v rádiu v 60. letech. Už tehdy se mi líbila, a to jsem vůbec nevěděl, kdo jsou The Meters nebo že jsou z New Orleans. Zkrátka, některé ty podobnosti tu opravdu máte.
Ale zase tolik jich není. Ty staré gospelové písně hrajete docela zpříma, bez riffů a klávesových obratů jako od Neville Brothers, bez tak úzce svázané rytmiky jako u Meters, naopak s velkým prostorem pro sólování. Řekněte, jak jste k téhle podobě došel? Nevěděl jsem, jak přesně to má znít, jen že to nesmí být všechno ve funky rytmu. A taky mi bylo jasné, že existuje spousta způsobů, jak k tomu přistupovat, i když většinou jsme se drželi tradičního gospelového postupu, kde basa hraje na druhou. A jenom dvě písně Motherless Child a Never Turn Back jsem vyloženě přepsal do funku. Většina původního gospelu má hodně blízko k starému jazzu, a to mě jako jazzového muzikanta baví. A všichni v New Orleans tohle umí bezvadně zahrát; vždyť právě tam se jazz narodil. Když máte tolik rád Meters, uvědomte si, že když Meters hráli na Bourbon St. v 60. letech, musela být půlka jejich repertoáru klasický dixieland, a teprve ta druhá funk.
Zásadní události neworleanské hudby se vedle The Neville Brothers často točily i kolem Allena Toussainta nebo Lee Dorseyeho, ale nikdo z nich se gospelovým písním příliš nevěnoval. Ty proslavili teprve někteří černí zpěváci v druhé polovině minulého století. Jestlipak jste čerpal i odsud? Nebo ze starých zpěvníků? Ano, začínal jsem se starým gospelovým zpěvníkem. Mám ho už dlouho a čistě jako fanouška mě kdysi zajímalo srovnání originálů s tím, co znám z cédéček. A že těch mám opravdu hodně, gospelu i soulu. Začalo to, když jsem v šedesátých letech poprvé slyšel Mahalii Jacksonovou, to byl přímý zásah. Ona už tehdy byla dávno hvězda, každý ji znal, kdežto já, mladý kluk, jsem nestačil zírat. Vůbec, ke všem těmhle Afroameričanům existuje taková jedna kniha, jak se to jenom…
Nemyslíte asi The Roots, že ne? Že ne.. ? Že si nevzpomenu, protože nějak stárnu. Chtěl jsem říct, že mám doma spoustu cédéček a antologií, začal jsem to sbírat od chvíle, co jsem poprvé uslyšel skupiny jako The Swan Silvertones, The Dixie Hummingbirds nebo The Soul Stirrers. A to mě teprve pořádně začal brát soul, takže to přišlo v pravou chvíli. Edward Hawkins měl zrovna svůj hit Oh Happy Day, do toho samozřejmě zpěvačka Mavis Staples a další a další. Počkejte, už si vzpomínám, tu knížku o gospelu napsal Anthony Heilbut. Ale zkrátka, v Americe máte kostel pro černé na každém rohu, v něm je spousta muziky a kolem toho vždy lidi, které baví buďto soul, r&b nebo jazz. A to se pak jedno potkává s druhým. Je to všechno spojené. (do místnosti vstupuje Porter Jr.)
Vidíte, to se hodí. Tady George Porter Jr. říkal, že jste bubeníků zkoušel celou řadu, než jste padl na Rickyho Fataara. A ten je zase dlouholetým členem koncertního bandu Bonnie Raittové, se kterou hraje i váš varhaník Jon Cleary. Vybíral jste v tomhle pořadí? Začal jsem s Georgem. Všechno vždycky začíná s Georgem. A já věděl, že chci George Portera Juniora, protože mu nebudu muset moc platit. (Porter Jr. odchází ) Nebojte, dělám si legraci. Ale teď vážně: co se týče bubeníků, hrál jsem s celou řadou lidí a byl bych to mohl natočit s kýmkoliv, jenže v New Orleans se taky dost myslí na to, aby měl každý z čeho žít, a většina těchhle muzikantů měla plné diáře na měsíce dopředu. Takže původně nehrozilo ani natáčení, ani turné. Podobně to bylo s klavíristou, ale jdu tak večer po ulici a z jednoho z klubů zase po letech slyším hrát Clearyho, a to se vždycky zatřese celé město!
Přitom paradoxně právě Cleary dokonce není ani Američan, nýbrž Brit, který v šestnácti přišel do Států. A tam totálně propadl kouzlu New Orleans. Cleary dokonce původně není ani pianista, ale skvělý kytarista. Což uvidíte nahoře na zkoušce, protože ho sice platím, aby seděl za klávesami, ale on mi pořád bere kytary… (smích) Ale abych to dokončil, bubeníků bylo sice plné město, ale nikdo neměl čas. Už jsme byli domluvení s Georgem i Jonem a já začínal být nervózní, když Jon povídá, že Ricky Fataar je ve městě a má spoustu času. A navíc se ukázalo, že rád poslouchá desky tady starého Johna Sco, což mi vždycky udělá radost.
Své kapele říkáte Piety Street Band podle slavného nahrávacího studia v Bywateru. Své desky tu natáčí právě The Neville Brothers nebo Dr. John. Ta ulice prý má atmosféru jako stará neworleanská čtvrť Storyville.. Nejspíš ze mě teď chcete dostat, že jsem si vybral Piety Street kvůli té atmosféře..
Risknu to. Šlo vám o to prostředí a zvuk, který tam zřejmě bude dost jedinečný. To všechno asi říkají ty promo texty od Marka Binghama, kterému to studio patří. Jenže Mark je bratr mojí ženy, chápete? New Orleans jsou taky peníze, nahrával jsem tam hlavně proto, protože to patří mému švagrovi (smích) . I když taky ne úplně. To studio je samozřejmě úžasné, spousta lidí vám potvrdí, že je to nejlepší studio v New Orleans. A navíc tam je ještě jeden vtip: piety přece znamená zbožnost, úctu a takové věci. Co jiného jsem tam měl točit než gospel!
George Porter Jr. na vašem evropském turné také zpívá. Předpokládám, že jde o náhradu Johna Bouttého, kterého jste si přizval na desku, ale na turné jste ho nevzal.. Víte, můžu si dovolit jezdit jenom ve čtyřech (smích). John je úžasný zpěvák a rádi ho máme na desce, ale víte, že Porter Jr. zpívá vážně skvěle? Dal mi svoje poslední cédéčko It’s Life, a tam mě jeho hlas ohromně překvapil. Hned jsem mu taky šel oznámit, že tím pádem bude muset odzpívat celé turné, což mu samozřejmě udělalo velkou radost.
Překvapivě hrajete také písničky od gospelové zpěvačky Dorothy Love Coatesové. Dorothy je má velká hudební láska. Ale chápu, a je to tak asi se všemi, snad vyjma Mahalie Jacksonové, že všechny tyhle zpěvačky jsou mimo Spojené státy úplně neznámé, nebo řekněme mimo území gospelové hudby. Ty dvě písně, o kterých mluvíte, se jmenují 99 1/2 a That’s Enough. Něco od Dorothy Love Coatesové jsem mimochodem viděl i na Youtube, a to je zkrátka skvělé. Youtube vás dostane do kostela.
A pak jsou tu samozřejmě vaši oblíbení The Soul Stirrers. Ano, hlavně jejich hlavní zpěvák R.H. Harris, od toho hrajeme dvě věci: His 
Eye is on the Sparrow a Never Turn Back. Oboje jsem se naučil hrát jen z jeho desek. Ve třicátých letech byl Harris velkým jménem a jako jeden z prvních taky převedl bluesové frázování do gospelu, jak to později dělala právě Mahalia Jacksonová. A ne náhodou ve stejnou dobu psal podobné písničky jistý Thomas A. Dorsey, třeba Old Ship of Zion, kterou najdete na naší desce. Mimochodem, zrovna Dorseyeho proslavil hit Oh Precious Lord, který později nazpíval Elvis. Takovýchhle písní čekají venku celé tisíce. Gospel je na celý život.
Na vašem budapešťském koncertě jste hrál také Walk With Me. Dokonce jste říkal, že tahle píseň posloužila jako základ spoustě dalších skladeb. A ta nejslavnější se jmenuje Sugar a znáte ji od Stanleyeho Turrentina. Schválně, zazpívejte mi to. Ta-da-da-dá… (a ještě čtyři takty ) Vidíte? Totéž jako naše Walk With Me. Není to sice na dvanáct taktů, ale šestnáct, nicméně ta harmonická posloupnost zůstává stejná. V gospelu se neustále pracuje s několika harmonickými změnami, je to pořád totéž. Na ty stejné jsem také napsal skladbu But I Like The Message, to také uslyšíte na desce.
To je ta reggae instrumentálka, na které tak bzučíte s delayem a krabičkami? (chvíli přemýšlí) Ne, myslím, že jsme natočili dvě instrumentálky. Zkrátka, protože mluvíme o New Orleans, všechno tohle snadno přešlo do jazzu. Stejně jako třeba When The Saints Go Marching In, původně gospelová píseň.
Určitě tam ale musela fungovat i zpětná vazba. Ale samozřejmě. Opačným směrem šla spousta věcí, řekněme třeba skladby Horace Silvera, ty stačilo „posvětit“ a vznikl hotový gospel, protože ten základ už měly v sobě. Vůbec se mi zdá, že ta neworleánská hudba je strašně stará. Ale těší mě, že někoho tady ještě zajímá naše muzika.. (zvedá se, bere kytaru ). A co dál, to vám neřeknu, moje křišťálová koule je tady v Praze zamlžená. Ale kdybyste se nudil, vzpomeňte si, kolik jste ještě neslyšel gospelových písniček.
(Album John Scofield & Piety Street Band vyjde v březnu 2009)
