John Scofield – kytara, Jon Cleary – zpěv, klavír, hammond organ, George Porter Jr. – baskytara, Ricky Fataar – bicí, John Buetté – zpěv, Shannon Powell – tamburína, bicí. Nahráno: Piety Street Studios, 2008. Vydáno: 2009. TT: 62:06. 1 CD Emarcy 0602 – 517911369 (distribuce Universal).
Vydat 36. sólové album a stále překvapovat – to dokáže snad jen žijící kytarová legenda John Scofield . O nekončící chuti objevovat své vlastní hudební hranice skrze různé projekty a spojení svědčí letmý pohled do diskografie. V posledních letech nahrál desky se svým akustickým triem (EnRoute , This Meets That ), symfonickým orchestrem (Scorched ), sympatickými šílenci Medeski-Martin-Wood (Out Louder ), zaobíral se elektronikou (Überjam , Up All Night ), či hudbou Raye Charlese (That‘s What I Say ). Obvinit Scofielda z eklekticismu by bylo vzhledem k hloubce, vážnosti a zanícení, které své tvorbě věnuje, přízemní. Stylová širokorozchodnost zkrátka ke Scofieldovi patří a není tedy až takovým překvapením, že s nejnovější Piety Street vstoupil do světa gospelu a spirituálů. Ostatně, takové návraty k hudebním pramenům jsou častým fenoménem u hudebníků různých žánrů.
Scofield chtěl původně nahrát tradiční bluesové album, nicméně časem se tento záměr vyvinul až do dnešní podoby. Spojení Scofieldovy kytary a neworleánských gospelových mistrů však není úplně organické. Scofieldův specifický, harmonicky bohatě rozvinutý výraz zůstává uvězněný v simplicitě durových postupů tradičních gospelů. Jeho jedinečný tón a typické impulsivní frázování nenacházejí interakci a podporu v monotónně pulsující rytmice, navzdory tomu, že ji tvoří elitní hudebníci z New Orleans. Tyto dva světy nekomunikují na jedné úrovni a jedním jazykem. Koexistují v úctě, ale bojí se vykročit k sobě a z toho pramení pocit chladu. Snímek začne víc fungovat přibližně od druhé poloviny, kdy Scofield zjednoduší jazyk a stává se z něho stylový bluesově-gospelový hráč.
Jestliže se na Piety Street nedíváme skrz kontext Scofieldovy diskografie, můžeme ji vnímat jako svěží album, silně inspirované gospelovou tradicí. Mimochodem, podobnost současného soundu americké písničkářské scény s touto tradicí je až zarážející. Vynikající pěvecké výkony či vkusné klavírní a hammondové vyhrávky z desky dělají takřka popovou (v nejlepším smyslu slova) nahrávku. V tomto ohledu je škoda, že doprovodní hráči nedostali víc sólového prostoru. Pochopitelně, duchovnost, která je pro gospelovou hudbu tak typická, se v takovém světském kontextu vytrácí. Scofield k původnímu materiálu přistupuje jazzovým myšlením, vnímá ho spíše skrze harmonickou strukturu, než jako liturgické poslání. To je však přirozené, Scofield není reverend, ale jazzový kytarista.
Piety Street se nedá uchopit jednoznačně, stejně tak i tradiční závěrečné „hvězdičkování“. Vynikajícím spoluhráčům patří plný počet, Scofieldovi za nepříliš přirozené spojení tři. Konečný verdikt odráží i autorovu slabost pro tohoto hudebního génia a chameleóna. Vždyť už nyní je jasné, že svým 37. albem nás opět něčím překvapí.
Body: 4 z 6
