John Surman – barytonsaxofon, sopránsaxofon, John Abercrombie – kytara, Drew Gress – kontrabas, Jack DeJohnette – bicí. Nahráno: únor, 2008. Vydáno 2009. TT: 64:50. 1 CD ECM 2046 2701112 (distribuce 2HP Production).
Jedním z důvodů stoletím prověřené životaschopnosti jazzu je bezproblémové soužití základního, tudíž hlavního proudu, se všemi souběhy a křižovatkami experimentů, včetně těch pohybujících se na hranici, či zčásti už za hranicemi žánru. Prokazuje to vývoj jak žánru, tak samotné hry význačných muzikantů, kteří pestré dění v jazzu formují. K takovým patří nejen saxofonista a klarinetista John Surman (1944), ale také další dva členové kvarteta této nahrávky, kytarista John Abercrombie (1944) a bubeník Jack DeJohnette (1942). Všichni tři představují nástup generace konce druhé poloviny šedesátých let, kdy free jazz byl už dospělou hudbou a jazzrock novým mámením na obzoru, tehdy ještě decentně koketujícím s rockovými idiomy a soundem elektrických nástrojů. K doplnění kvarteta si Surman pro svou novinku přibral téměř o generaci mladšího basistu Drewa Gresse (1959).
Surman vstoupil na vrcholovou scénu s nesmlouvavým freejazzovým The Trio , DeJohnette u Charlese Lloyda s free jazzem již naslouchajícím rockové hudbě a Abercrombie byl odkojen rockovou kapelou Randyho Breckera naopak naslouchající pozorně jazzu. To, jak zní jejich společná hudba na albu Brewster’s Rooster čtyřicet let po jejich vzestupech jen dokládá, že hlavní jazzový proud, takříkajíc jazz bez přívlastků , obohacený o veškeré plody postmoderního hledačství, se nadále hlásí k životu a zcela pomíjí pravidelné vytrubování konce jazzu.
Tímto albem se Surman po nahrávkách s varhanami, smyčci, žesti a sbory, také hledáním v hájemství staré anglické hudby, vrátil na pružnou jazzovou půdu. Snímek je z hlediska autorství vizitkou jeho libozvučných nápadů. Jako jazzman oceňující standardní materiál k svým sedmi opusům přiřadil i Strayhornovo Chelsea Bridge a píseň Slanted Sky skladatele a aranžéra Johna Warrena (1938).
Z nahrávky čiší leccos z historie jazzové moderny. Hned v úvodním Slanted Sky Surmanova sopránka, pomalá ve své rozjímavosti, nabízí srovnání se stylem hry Garbarka či Namyslowského v sedmdesátých letech – době nástupu folklórních vlivů severní Evropy, zvláště Skandinávie, ale také vlastním folkem ovlivňovaného polského jazzu. Hilltop Dance vybudí asociace na předdavisovskou éru rodící se jazzrockové syntézy, tehdy ještě na akustickém základě. Že tato hudba vyrůstala z hard bopu či jeho soulové větve je slyšitelné a náznaky orientální melodiky k tomu patří rovněž. Surman se v sólech poctivě střídá s Abercrombiem i Grassem. A DeJohnette, jehož cit pro rytmus vnímáme pod každým tónem, pod každým zlomkem ticha, dávno nemá potřebu se prezentovat exhibicí techniky a energie. Kterak v jazzu došlo k fúzování s lidovou hudbou Evropy jako celku je slyšitelné ve skočné melodii No Finesse , k níž by byli schopni se hlásit folkloristé leckterého regionu Starého světa. Samozřejmě nechybí skladby, které provedením připomenou staré dobré freejazzové The Trio (Surman, Barre Phillips, Stu Martin) z let 1969–72. Platí to jak o kompozici Kickback , tak o Haywain . John Surman zde předvádí v dokonalosti, co znamená být vypravěčem přes svůj nástroj, co znamená příběh vyprávět melodicky a barevně.
Body: 4 z 6
