Jihoafrický zpěvák, kytarista, tanečník a skladatel Johnny Clegg (56) přezdívaný White Zulu neměl nikdy v úmyslu bojovat proti apartheidu, pouze se podle svých slov toužil stát Afričanem. Problém byl v tom, že Jižní Afriku rozděloval ostnatý drát: bílí na jedné straně, černí na druhé. A když s negramotným zulským zahradníkem Sipho založil skupinu Juluka a zpochybnil tím veškeré rasistické zákony země, do politiky spadl, aniž by chtěl. Reakce režimu na jejich spolupráci a nahrávky připomínala hon na čarodějnice: zákazy koncertů, výslechy, bezdůvodné věznění, nekompromisní bojkot v médiích. Zadusit hudbu, v níž Clegg se Sipho smísili západní rock se zulskou tradicí, se mu nicméně nepodařilo, navíc brzy překročila hranice Jižní Afriky; zvlášť hymnicky vyklenutá skladba Asimbonanga, hold vězněnému příteli Nelsonu Mandelovi z roku 1987. Během třiceti let Clegg, kterého Sipho za čas opustil, aby se věnoval farmaření, na celém světě prodal přes pět milionů desek a zařadil se tak mezi nejvýznamnější africké umělce všech dob. Do Česka dorazil loni poprvé, přesto si na Colours of Ostrava svou rytmicky roztančenou hudbou získal publikum takřka okamžitě.
V červnu 1963 předstoupila před OSN jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba, aby tu přečetla své legendární provolání o bojkotu Jihoafrické republiky. Jak projev zapůsobil na režim? Musíte si uvědomit, že o řadě politických postojů, prohlášení a akcí uskutečněných mimo Jižní Afriku u nás nikdo nevěděl. Jižní Afrika byla uzavřenou zemí a my jsme nic netušili, protože se o tom nikdy veřejně nemluvilo. Na režim takové věci tedy neměly žádný vliv. Efekt to ale mělo při vytváření antirasistického a antiapartheidního mezinárodního hnutí, což v mnoha případech vedlo až ke kulturnímu, ekonomickému a politickému bojkotu. Ten se projevil ale až o dvacet let později, v 80. letech.
Miriam Makeba se po tom projevu ale už nikdy nemohla vrátit domů. Ano. Takových lidí ale bylo.
Přece jste museli zaregistrovat, že někdo tak veřejně známý najednou chybí. Ne, ne. Měla svou velmi sledovanou televizní show „King Kong“, ve které účinkovala spousta slavných jihoafrických umělců. Ti postupně odcházeli do zahraničí, kde bojovali proti apartheidu. Zkrátka zmizeli a už se nevrátili. Dostali povolení, ale jakmile začali zastávat politické postoje, závora se za nimi navždy zavřela.
Existovalo nějaké spojení mezi exilem a domovem? Ano, ale jednalo se o zakázaný underground.
To známe, léta jsme žili v totalitním režimu. I v Československu byla hranice mezi povoleným a zakázaným ostře vymezená. V Jižní Africe se používalo označení „ban“ (zákaz ze zákona, cenzura, klatba) a během apartheidu se v takové klatbě ocitla spousta lidí. Někteří museli žít ve svém domě třeba deset, patnáct let, aniž mohli mluvit víc jak s jedním člověkem a ještě k tomu potřebovali povolení od magistrátu.
Vy jste apartheid kritizoval, ale přesto jste mohl koncertovat, zpívat, vydávat desky. To pro nás není dost pochopitelné… Ale já jsem nikdy nezaujal přímé politické stanovisko. Vyvinul jsem si svůj vlastní způsob vyjadřování stojící na metaforách a náznacích, navíc ve formě poezie. A moji fanoušci byli hlavně studenti a ti tomu, co jsem říkal, moc dobře rozuměli. Zakázali nám se Sipho sice nějaké koncerty, nemohli jsme do rozhlasu, ale protože jsme nikdy neudělali žádné přímé prohlášení o odborech, politicích a o tom, jak se v Jižní Africe ve skutečnosti žije, nestali se politicky činnými, brali nás za kulturní aktivisty, a to byl velký rozdíl. Tehdy nebylo možné, aby se bílí stýkali s černochy, a tak jsme hledali díry v zákonech. Testovali jsme zákon zakazující rasově smíšeným skupinám hrát na veřejnosti. Vystupovali jsme v soukromých bytech, v kostelech, na školách a univerzitách. Koncertovali jsme snad na všech ambasádách.
To známe, někdo koupil dům, kde se pak hrálo. Nicméně po pár týdnech, jako například v roce 1981 v Kerharticích po koncertě Plastic People of the Universe, ten dům záhadně shořel. Stejně tak v Jižní Africe. Vypínaly se telefony, prořezávaly pneumatiky, bezdůvodně rušily koncerty, štvali na nás psy, používali plyn. Říct bez obalu cokoliv politického se rovnalo sebevraždě, takže se hledal volný prostor. Režim pro černé obyvatele, pokud chtěli cestovat z místa na místo, zavedl systém povolenek. Kdo si ji neopatřil, šel na tři měsíce do vězení a pak ještě musel zadarmo pracovat u bílých farmářů nebo pro stát. Volnost pohybu, svobodného projevu a sdružování neexistovala.
V roce 1987 hudebníci založili odbory South African Musical Alliance, kterým šlo o tři základní lidské svobody: volnost pohybu, shromažďování a cestování. Žádný boj proti apartheidu, pouze pomalá, pomaličká snaha zvětšit ten prostor. Takhle jsme na to museli jít. Stal jsem se viceprezidentem a přidalo se k nám sto sedmdesát hudebníků.
A zahraniční sankce uvržené na Jižní Afriku a bojkot umělců? No zrovna ten bojkot umělců byl trochu problematický, protože když jsem byl v Anglii, tak se vztahoval i na mě. Eltona Johna, který i přes zákaz koncertoval v Jižní Africe, se to ale netýkalo.
Okolo alba Paula Simona Graceland nastal také velký povyk… Za rok po jeho vydání se bojkot změnil z totálního na selektivní. Byl jsem přitom, když se to tři dny řešilo v Aténách. Tvrdá jednání. Převažoval názor zachovat totální bojkot. My jim vysvětlovali, že máme dostatečné mechanismy na to, jak potvrdit, že konkrétní člověk nemá s rasismem nic společného, nepodporuje apartheid a že má tudíž možnost zahrát si venku.
Přítele, profesora johannesburské university a tvrdého odpůrce apartheidu Davida Webstera, který vaše slavné debutové album Universal Zero z roku 1979 přivítal slovy „Jižní Afrika ve vás má Dylana s Marleym v jednom“, během takových snah nechal režim zavraždit. Za osm tisíc dolarů… Ne, ne. On byl do politiky zapletený přes Výbor na podporu zadržených. Zajímal se o lidi unesených tajnou policií neznámo kam. Navštěvoval se členy výboru rodiče, organizoval s nimi schůze a návštěvy na kanadské, americké nebo německé ambasádě, kde o zmizelých lidech informovali a tím na jihoafrickou vládu vytvářeli tlak. Té to samozřejmě hodně vadilo a spoustu zadržených nechala zabít. Davida nikdy nezadrželi, nikdy nebyl ve vazbě nebo ve vězení, prostě ho rovnou zavraždili.
Když jste na album Thired World Child nazpíval skladbu Asimbonanga, vyžadovalo to asi dost odvahy. Tehdy už jsem zpíval o hledání zmizelých, jak ti ostatní klepají na dveře příbuzných, také o tajné policii. Cítil jsem, že se něco mění, prostor se zvětšuje. Stal jsem se kritičtějším. Album a řada písní na něm byla daleko víc politická. Cítil jsem, že režim se začíná ocitat v úzkých.
Díky tlaku zvenčí? Ano. Vstoupil jsem v roce 1985 do protiapartheidní organizace UDF (United Democratic Front) a ta už představovala pro režim hodně velké sousto. Tvořili ji studenti, občanská sdružení, farnosti, odbory a také lidé z obchodní sféry, která se jinak držela vždycky hodně při zdi. Blížící se změny vnímal snad každý.
Existovaly pro vás někdy situace až natolik nebezpečné, že byste se do nich nikdy nepustil? Protože můj druhý jazyk je zulština, jednoho dne jsem se rozhodl, že se na univerzitě přidám k zakázaným černošským odborům Industrial Aid Society pomáhajícím pozůstalým zemřelých. A to už bylo opravdu o vězení natvrdo. Ve skutečnosti totiž vůbec nešlo jen o nároky na pohřebné a podobné věci, tomu jsme se na schůzích věnovali pár minut, ale o vysvětlování práv zaměstnanců, že mají vůbec nějaká práva. A pak byla stávka a všechny lidi z mé skupiny vyhodili z práce. Cítil jsem se hrozně, šel jsem dokonce i za majitelem firmy, ale to bylo tak všechno, co jsem mohl dělat. Ti lidé to brali jako součást boje, ale mě tehdy došlo, že se nechci stát ani politikem ani politickým aktivistou. Mé místo je na jevišti mezi hudebníky a umělci. Na politiku musíte být tvrdý a odhodlaný a já takový nikdy nebyl. Zavřeli mě sice pak také, ale za něco jiného.
A vaše spolupráce se Sipho? Jednalo se o politické, rasové nebo kulturní rozhodnutí? Nebo o přátelství? Přátelství. Nikdy jsem nechtěl útočit na apartheid. Narodil jsem se v Anglii, vyrostl v Zimbabwe, Jižní Africe a Zambii. Pořád jsme s rodiči někam cestovali. Během pěti let jsem chodil do šesti škol ve třech zemích. Spíš jsem tak přežíval. A když jsem ve čtrnácti potkal Sipho, objevil jsem pro sebe zulskou hudbu. Politika mě vůbec nezajímala.
Dobře, ale politikum se z toho brzy stalo. No až později. Vysvětlím. Jdeš po ulici a vidíš plot. A ptáš se, proč tu je, měl by se zbořit. Pryč s ním! A to už je silná politická vize. A nebo si také můžeš říct, každá země je jiná, některé věci v ní jsou bláznivé. Tady stál plot, ale já toužil stát na druhé straně. A tak se zase ptáš, kde má nějaké díry? A začneš je hledat. Našel jsem je a dostal se skrze ně. Jako jediné bílé dítě jsem se ocitl v pracovní ubytovně pro černé u Johannesburgu, mezi třemi tisíci Zulů, kteří často tančili a zpívali. Hlídali je černí policisté a raději nic neviděli. Vyrostl jsem na hledání cest okolo a protože jsem byl vlastně dítě, všichni mě považovali za hloupého a říkali, no jo, ten z toho vyroste.
Nevyrostl. Jak se na to dívali běloši? Měl jsem problémy ve škole. Zatkli mě a odvedli k řediteli. Hučel do mě, jak jsem hloupý, ať s tím okamžitě přestanu. Že to nemá cenu, co by tomu řekli lidé a rodiče. Moje maminka pochází ze Zimbabwe a byla jazzovou zpěvačkou, takže když jsem jí řekl, že chci být černým zulským tanečníkem, tak tomu rozuměla. Nechtěl jsem se stát bojovníkem za lepší svět, ale zulským tanečníkem. Koupil jsem si knihy a z nich se sám učil zulskou hudbu, tanec, poezii a kulturu. V roce 1969 jsem byl jediný bílý kluk v Jižní Africe píšící v jazyce zulu. Potřeboval jsem na to vládní povolení. Zkoušky jsem v ředitelně dělal sám. Moc jsem si to přál a řeknu vám proč. Zulu nepotřebovali ledničku ani člověka na Měsíci, to byli bojovníci. Šťastní lidé pro to, čím jsou. A já na ně žárlil, že mohou být právě tím, čím chtějí, zcela mimo náš hodnotový systém. Toužil jsem se to od nich naučit. Moje tehdejší cesta byla vlastně politickou chybou, protože ta skutečná představovala touhu stát se Afričanem.
