Jak vlastně tohle trio vzniklo?
V: Než se dostanu k triu, rád bych připomněl, že jsem se po tatínkově smrti (otcem J. V. byl Jaroslav Vejvoda, autor evergreenu Škoda lásky – pozn. red.) na dost dlouho s jazzem rozloučil a věnoval jsem se jeho hudebnímu odkazu. Pak přišla jedna jazzová nabídka: šlo o vernisáž v Německu. Z jazzových kontaktů jsem mezitím trochu vypadl, tak jsem zavolal Ondřejovi Štajnochrovi, že bychom tam mohli zajet spolu. Jenže jsem nevěděl, koho vzít na piano. Ondřej mi doporučil Kryštofa. Tam jsme odehráli program ze standardů a zjistili jsme, že se nám spolu hraje dobře a že by byla škoda, kdybychom nepokračovali dál. Už na zpáteční cestě jsme v autě začali uvažovat, že bychom mohli hrát i nějaké vlastní věci. Hodně dlouho jsme zkoušeli, dokud jsme nebyli spokojeni s výsledkem – nechtěli jsme se hned koncertně prezentovat. Ale myslím, že ten relativně dlouhý čas společného zkoušení se vyplatil. Když jsme začali hrát vlastní věci, najednou to vypadalo, že mají nějakou společnou atmosféru.
To mohu potvrdit. Poslouchal jsem vaše album Minutový tanec. Skladatelsky se na něm podílíte všichni tři, ale budí dojem, že ty písničky pocházejí z jedné tvůrčí dílny. Není to náhodou tím, že jste se všichni na své dráze setkávali i s jinými druhy hudby – mimo jiné i s tou, které se říká hudba vážná?
V: Ta původní představa společného souboru byla ovšem spíš kvartetní. Mně nepřišlo ani na mysl, že by mělo jít o trio, kde bych jako pianista měl hrát nosnou roli. Ale nemohli jsme se dohodnout, koho do kvarteta ještě přibrat, a jak jsme tak zkoušeli, začali kluci přicházet k názoru, že si v triu vystačíme. Trvalo mi to asi tak rok, než jsem se s tou představou smířil a začal se v tom cítit volně a bez obav. Ale kluci byli trpěliví a na tohle dozrání počkali.
Š: Možná, že ty skladby na samém začátku tak úplně podobné nebyly. Ale jak se setkáváme a hrajeme spolu, tak každý z nás je inspirován něčím od těch ostatních, takže vzniká jistá provázanost.
V: A pak je tu ještě jedna věc: nám se nejlépe hraje v nějakém klidném, tichém prostředí, kde můžeme hrát akusticky. V hlučných klubech musí být hudba velmi zesílená, což nám moc nevyhovuje. Možná, že i tohle ovlivňovalo postupně náš způsob hry. Výborně se nám hrálo například v kostele sv. Vavřince na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze 2001 – bez mikrofonů, jen akusticky. Já hraju většinou metličkama nebo decentně paličkama a to pak vede k tomu, že i ty skladby jsou nějak komornější.
Nemá váš sklon ke komornímu zvuku náhodou něco společného s tím, že jste se všichni nějak dostali do styku i s vážnou hudbou, s jejími ideály i s její praxí?
Š: Já jsem školený na klasické konzervatoři i na konzervatoři Jaroslava Ježka, a kromě toho jsem klasiku studoval ještě v Německu. Vážná hudba je dnes rovnocennou součástí mé hudební praxe: hraju hlavně starou muziku, baroko v autentické interpretaci – Musica Florea, Collegium 1704. A k tomu hraju i soudobou muziku a hudbu na pomezí, například s Pavlem Šporclem Astora Piazzollu.
M: Já jsem vyrůstal v hudebním prostředí: oba dědové byli výsostní amatérští muzikanti, táta byl operní zpěvák. Z tohoto zázemí získá člověk opravdu spoustu zkušeností nejrůznějšího druhu. I když já jsem původní profesí vlastně výtvarník…
Š: … to já jsem zase elektroinženýr. Ty ale dnes diriguješ v divadle v Plzni muzikály a operety – to má ke klasice blízko.
Vy ovšem máte i bohaté zkušenosti se Svobodovým Kontrabandem.
M: To dnes trvá už dvanáct let a tam jsem vlastně poprvé vstoupil na dráhu, které se říká profesionální. První velký zážitek pro mě byl koncert na karlovarském festivalu, kde Kontraband získal cenu Grand Prix.
Š: Na Kontraband si vzpomínám z doby, kdy jsem roku 1989 přišel poprvé do Frýdlantu na jazzovou dílnu.
Vaše muzikantská paleta je opravdu velice široká. Jak se s tím vyrovnáváte – dělá vám to dobře, něco v ní občas upřednostňujete?
M: To je otázka různých období. Mám pocit, že jsem pořád na nějaké cestě a ta období se střídají. Někde se to jeví tak, že jednotlivé obory činnosti stojí proti sobě, a pak zase jedna druhé pomáhají. Hraní, dirigování, psaní a aranžování mně zprostředkovávají různé úhly pohledu na hudbu – vnímám ji pak více jakoby z výšky, rozšířeným obzorem. V současné době aranžuji a píši pro nově vzniklý www.bend.cz a do Plzně komponuji hudbu na muzikálové libreto Antonína Procházky. Dirigování a trio ke mně přišlo vlastně téměř ve stejné životní etapě a v triu mi to trvalo poměrně dlouho, než jsem se v něm zabydlel a uvolnil. Ten začátek pro mě nebyl snadný, ale kluci mě podrželi a počkali na mě.
Š: To samozřejmě přehání…
M: No, já jsem to takhle cítil. Ale abych byl konkrétní, tak například dirigování mi umožnilo, abych se na hraní v triu díval s odstupem, s širším záběrem – týká se to třeba formy, rozložení a délky sóla a takových věcí.
Š: U mě jdou stará hudba a jazz paralelně vedle sebe. Nevidím v tom žádné překážky, spousta věcí je stejná nebo obdobná. Ale tím, že hraju víc stylů, získávám možná jistý 'nadhled' – to je třeba trochu nadnesené, ale zdá se mi, že mám snad větší kontrolu a volnost nad interpretací, třeba co se týče gradací, frází nebo agogiky a dynamiky. Nevím, nakolik se mi to daří, ale myslím, že v těchto věcech pomáhá, jak mě podvědomě ovlivňují různé druhy hudby.
Myslím, že tyhle věci ve vašem triu opravdu slyšet jsou. Mně název vašeho alba Minutový tanec připomínal Chopina s jeho Minutovým valčíkem. Jak jste k tomu názvu vlastně došli?
V: Tak se jmenuje jedna Ondřejova písnička z toho alba.
Š: Mám velkou radost, že si kolegové vybrali za název právě ji. Vznikla původně vlastně pro film Oběti a vrazi.
Když už mluvíme o komorním hraní: našli byste na světové scéně nějakou paralelu nebo někoho, kdo se vám zvlášť líbí?
V: Myslím si, že nám ani tak nejde o hledání nějakých vzorů: chtěli bychom spíš dělat něco vlastního, mít nějakou vlastní tvář.
Š: Kdybych měl říct, kdo se mi líbí a inspiruje mě, musel bych jít až ke špičkám a jmenovat tria Keithe Jarretta a Brada Mehldaua. To rozhodně neznamená, že bychom je chtěli nějak kopírovat, jenom mě fascinuje jejich vzájemná komunikace a stylová otevřenost a zároveň jejich fantastická sehranost. Ta je v jejich případě, myslím, za hranicí toho, co si člověk vůbec dokáže představit.
Ale na druhé straně, komunikativnost musí mít široký rozsah, protože když hrajete s Bennym Baileym, je to zase něco docela jiného.
V: To teda určitě je, už jen stylově. Ale s Bennym to vyplynulo automaticky, i když je to dost odlišný způsob hraní, než jakým hrajeme v triu vlastní skladby. Benny je geniální v tom, že umí přesně vystihnout náladu každé skladby a je na nás jako na sidemanech přizpůsobit se. A za to setkání s Bennym patří dík Alešovi Bendovi a Rudolfu Neulsovi, kteří nám ho na festivalu v Přerově vůbec zprostředkovali. Nezačínalo to však moc dobře…
Š: To bylo velice divoký. Přijeli jsme před vystoupením, v půl šesté měla být zkouška, čekali jsme na pódiu a Benny nikde. Organizátoři volali do hotelu a přišla zpráva, že pan Bailey má ve smlouvě vystoupení až na příští den, a teď že je ve vaně a nikam už nepůjde. Nakonec se uvolil a přišel půl hodiny před naším vystoupením. Ale to už nebyl čas na nic, jen si říct program bez dalších detailů jako jsou tóniny, tempa atd. Takže to byl opravdu spontání jam session na pódiu. Ale dopadlo to dobře, nějak jsme si padli do oka nebo do ucha, a naštěstí u toho byl rozhlas a televize, které to natáčely, takže Radioservis mohl vydat z koncertu naše společné cédéčko.
V: Benny ten pásek napřed poslal do Ameriky, aby si ověřil, že i tam se jim to bude líbit. A teprve když dostal potvrzení, dal souhlas k vydání. Teď s Bennym máme další koncertní turné. Soukromě mi řekl: Kdyby se mi s váma tak dobře nehrálo, nepřijel bych.
Takže trio je na světě a má úspěch. Jak s ním pracujete?
V: Vyhledáváme zejména koncertní pódia a v současné době spolupracujeme s agenturou Paganini Arts.
Ty jsi měl, pokud vím, jeden památný koncert pro pana prezidenta Bushe, když byl tady v Praze. Potom ti poslal vlastnoručně podepsané poděkování.
V: To nebylo ovšem v téhle sestavě: tam byl Emil Viklický na piano, Jirka Stivín na flétnu a Franta Uhlíř na basu. Pokud to půjde, rádi bychom v téhle tradici hrát prezidentům pokračovali. Nějaké možnosti už se rýsují. Když už jsme u toho, Kryštof hrál pro šedesát prezidentů na summitu NATO.
Dejme tomu, že bychom takhle pokryli současnost. Ale já bych se přece jen ještě rád vrátil zpátky, co vás vlastně k jazzu přivedlo. Jak to bylo u tebe doma v tom polkovém prostředí?
V: S tátou jsem odehrál několik koncertů, i když to už tenkrát nebyla jeho kapela. Dokonce jsem za to dostal ve dvanácti letech první honorář dvacet pět korun. A k polkovému prostředí jsem se ještě jednou, přesně po tatínkově smrti, vrátil. Táta za sebou nechal tak velký hudební odkaz, že by byl hřích nechat ho ležet ladem. Domluvil jsem se s bráchama, že se každý budeme starat podle svých možností. Oni pečovali o archiv, o každoroční festival Vejvodova Zbraslav a o ekonomické záležitosti, a já jsem, po tatínkově vzoru, dal dohromady dvě kapely – dechovou a smyčcovou – a s těma jsem nahrál téměř všechny jeho skladby. Dokonce jsem si i vyzkoušel, jestli bych dokázal napsat nějakou polku. Myslím, že se mi to podařilo: jednu z nich, tu poslední, jsem věnoval tátovi ke stému výročí narození. Jmenuje se Jak za mlada , a když jsme ji naposled hráli v Německu s orchestrem, kde jsem hostoval, museli ji hrát třikrát za jeden večer. Mimo jiné se hrála i na Pražském jaru.
Ale od chvíle, kdy jsem se dostal na konzervatoř v roce 1961, mě naprosto pohltil jazz. Dokonce jsem absolvoval vlastní skladbou Motus I , což v té době nebylo vůbec běžné. První vystoupení jsem měl s Jazztetem s Jiřím Stivínem v Divadle Na zábradlí. Od té doby mě to už táhlo tímhle směrem a pomáhalo mi i štěstí. Milan Mader emigroval a mě oslovil Karel Velebný. Potom jsem se dostal do rozhlasového big bandu, při kterém fungovala řada malých skupin: Karla Růžičky nebo Décziho Cellula. Objel jsem spoustu festivalů po Evropě i mimo ni s našimi i zahraničními kapelami, například s Emilem Viklickým, Jirkou Stivínem, Gustavem Bromem, a spolupracoval jsem s nimi i autorsky. Natočil jsem celou řadu desek a k padesátinám jsem si dopřál autorské album, kde jsem se představil jako dirigent, skladatel, aranžér a bubeník big bandu Radio Praha. Tuhle jazzovou dráhu zastavilo až tátovo úmrtí a potom už přišlo to pozvání na německou vernisáž, z níž se vyvrbilo tohle trio.
Š: Já jsem se k jazzu dostal vlastně na vysoké škole, na elektrofakultě – to bylo místo, kde studovalo dost muzikantů, zejména na mé specializaci zvuk a obraz. Studoval tam například i Petr Volný – přes toho jsem se k jazzu dostal. V té době jsem hrál ještě na baskytaru, ale po ukončení fakulty už jsem byl přijat na konzervatoř na kontrabas. A ve frýdlantských jazzových dílnách jsem se seznámil s další spoustou jazzových muzikantů včetně Kryštofa. Potom už jsem hrál s mnoha jazzmany jako sideman, například s Karlem Růžičkou, Emilem Viklickým, Najponkem nebo Davidem Dorůžkou. Dnes mám ještě vlastní kapelu Flavours, kde hraje Josef Štěpánek, Radek Zapadlo a Patrik Jedlička.
M: U mě snad došlo k setkání s jazzem ještě dřív. Mohlo mi být tak nějakých deset let, když jsem se o prázdninách dostal k strejdovu starému kotoučovému magnetofonu a stohu pásků. Moc jsem s tím neuměl zacházet, ale vylovil jsem z nich jeden a ten se mi nějak podařilo založit. A na tom bylo LP Charlese Lloyda s Keithem Jarrettem Forest Flower . Začala hrát první věc, která je vysloveně free a dodneska si pamatuju, jak mi vystoupila obrovská husí kůže na zádech z hudby, s kterou jsem se nikdy předtím nesetkal a která mne uchvátila svým nábojem a otevřeností. A to už jsem to začal hledat. V mém vzdáleném příbuzenstvu byl i Milan Svoboda a Jiří Stivín, takže přísun informací jsem měl, ale pořád jsem se ještě rozhodoval mezi výtvarničinou a muzikou. Ale ten impuls jednoho letního odpoledne nakonec rozhodl.
A vaše nejnovější deska, od kterého se tenhle rozhovor vlastně začal odvíjet?
Š: CD vyjde co nevidět u Cube Metier v sérii Prague Jazz. Je celé sestaveno z našich skladeb.
V: Myslím, že se nám velice vyplatilo, že jsme se nehnali do studia, sotva trio vzniklo. Dali jsme si na čas a zkoušeli a dlouho si povídali o muzice, až jsme našli společnou tvář. Snad je to na té desce znát.
Tak to byste pomalu měli začít uvažovat o další.
V: O tom už velice vážně uvažujeme, rodí se nové skladby a co nevidět bude materiál na další desku. Ale dáme si znovu načas, abychom ji vystavěli stejně pečlivě jako One Minute Dance .
