„Každý by měl jít za svým vlastním hlasem. Pro mě tento vnitřní hlas není nutně jazzový, je prostě jiný.“
Nils Petter MolvÎr, Jazzwise (srpen, 2004)
První sólové album norského trumpetisty Nilse Pettera MolvÎra Khmer přišlo na evropský trh v roce 1997. Tedy zhruba jednu dekádu po vynoření retrojazzového akustického neoklasicismu za pomoci někdejších „mladých lvů“, nebo chcete-li, dvě dekády od okamžiku, kdy končí zlatá éra fusion. Nahrávka vydaná ještě u mnichovského labelu ECM sklidila úspěch u hudebních kritiků, deník Los Angeles Times ji dokonce označil za jazzovou desku roku. Zrodil se počátek skandinávského nu-jazzového zázraku.
Hudbu čtyřiačtyřicetiletého rodáka z norského ostrova Sula se s americkou jazzovou domovinou příliš srovnávat nevyplácí, nikdy se příliš nehlásil k be-bopové tradici. „Nevyrostl jsem při hraní jazzových standardů. Začal jsem s Davisem, když mi bylo šestnáct a sledoval jeho vývoj od Bitches Brew k Aghartě.“ Od trochu upjatých „mladých lvů“ se zřejmě lišil i svým přístupem ke studiu. „Vážněji jsem začal hrát na trubku vlastně až v sedmnácti. Tedy hrál jsem na ni už od šesti let, ale jako teenager jsem se spíš zajímal o fotbal a rock'n'roll. I když tyhle dvě věci mám rád doposud.“
Jako syn jazzového muzikanta měl MolvÎr k jazzu pochopitelně blízko. Nenechává se ale omezovat žánrovými hranicemi. O prvních hudebních zkušenostech mluví vcelku jasně: „Chtěl jsem hrát tvrdší muziku: něco jako Led Zeppelin, Deep Purple, Judas Priest nebo Ozzy Osbourne. Proto jsem taky hrál na basu a elektrickou kytaru. Pak jsem ale dostal dobrého učitele trubky a řekl si: OK, budu pokračovat s trubkou. Takže pokračuji.“ MolvÎr později objevuje rovněž jiné hudební krajiny: – Milese Davise, ambient Briana Ena či Billa Laswella. Žánrový kotlík současného MolvÎrova projevu by nebyl úplný bez příspěvku Jana Garbarka. A tak bychom mohli pokračovat: house, techno, ambientní rytmy a zvuky, severoafrické etnické vlivy, ale i evropská klasická hudba.
DO NORSKA NIKDO NEJEZDIL
Není zatím vším nějaká filozofie? Možná. „Chci hudbu vyprostit ze zajetí té jediné správné,“ řekl MolvÎr před třemi lety časopisu Jazz Times. „Jazz zněl pořád hodně americky, afro-americky, a hudebníci to takhle chtěli. My se snažíme dát dohromady to, co se děje v Evropě a Africe s klasikou, ambientem a elektronikou,“ uvedl pro britský Jazzwise letos v létě. Prostředí norského jazzového undergroundu bylo přitom ideálním místem k experimentování. Geograficky na samém okraji Evropy, nebylo prý Norsko tolik vystaveno vlivu amerického jazzového mainstreamu. „Spousta amerických jazzových muzikantů jezdila do Švédska i Dánska a vytvořila tam silnou mainstreamovou scénu, ale do Norska nikdo nejezdil, protože je studené a hornaté.“ Inu, pěkné vysvětlení. Be-bop tu sice nezakořenil, je třeba ale mít v patrnosti, že velká většina nahrávek z katalogu ECM vznikla v 70. a 80. letech právě v Oslu. A u labelu producenta Manfreda Eichera kdysi začínal také MolvÎr.
Po úspěšných nahrávkách Khmer (1997) a Solid Ether (2000) nicméně mnichovskou značku opouští. Odchod od ECM možná předznamenal změny v hudební oblasti. MolvÎr se více otevírá impulsům přicházejícím z prostředí elektronické klubové scény, pro remixový titul Recoloured (Emarcy, 2001) dokonce poskytl vlastní autorskou tvorbu ze Solid Ether k elektronickému přepracování. Práci tu odvedli Matthew Herbert, Funkstörung, Cinematic Orchestra či nenapravitelný experimentátor a MolvÎrův vzor Bill Laswell. Od té doby je remix pro MolvÎra hlavně zdrojem inspirace, rozšířením možností vlastní tvorby: „Remix vám otevře oči!“ řekl v rozhovoru pro HARMONII.
Repertoár současných MolvÎrových performancí však tvoří především skladby ze zatím poslední studiové desky NP3 (Emarcy, 2002). Ta bývá recenzenty označována za obrat k východiskům housu a hip-hopu. Podle některých se NP3 ve srovnání s předcházejícími nahrávkami vyznačuje narůstajícím smyslem pro sevřenější struktury, a také větším podílem tanečních prvků. Oceňováno je svěží a kreativní užití nahrávací technologie.
Když před třemi lety opustil MolvÎrův elektronický kvintet norské studio Audiopol, vydal se s čerstvě nahraným materiálem k albu NP3 na celoevropské turné. Právě na něm vznikla nová nahrávka Streamer (Sula, 2004).
STREAMER – ŽIVÁ OCHUTNÁVKA
V srpnu vydaný snímek Streamer zachycuje MolvÎra na dvou vystoupeních roku 2002 – na jazzovém festivalu ve finském Tampere a v legendárním londýnském klubu Marquee. Na koncert v Marquee Club vzpomněl v Observeru redaktor Geoff Dyer: „Bylo to ohromující představení: temné, úderné, rockové i taneční, ovšem s trubkou vždy v epicentru.“
Repertoár z MolvÎrových sólových disků se hrál v Tampere i v Londýně. Hlavní důraz je pochopitelně kladen na tehdy aktuální NP3 (skladby Frozen, Marrow, Little Indian, Simply so, Hurry Slowly ), jsou tu dva tituly ze Solid Ether (Solid Ether, Kakonita ), nejstarší Khmer na koncertním CD zachycen není, a z dosud nepublikovaných skladeb je tu pouze éterická balada Sauna .
Jednotlivé skladby jsou přeskupeny a pochází ze dvou různých koncertů. Což je trochu škoda, protože formát „oficiálního bootlegu“, tedy prostý záznam jednoho koncertu bez všelijakých postprodukčních úprav, by MolvÎrovi slušel více. Pak by se možná dalo mluvit o soudobé protiváze někdejších Davisových „elektronických“ živých alb jako Live at the Fillmore East , Black Beauty nebo Dark Magus . Výsledek přesto působí autenticky. Produkující DJ Strangefruit skladby vkusně zeditoval a poslepoval do podoby virtuálního koncertního setu, bez zřetelných známek přerušení hudebního toku.
Je s čím srovnávat. Je otázkou, co nám může dát živý záznam hudby, která do značné míry stojí na programování a smyčkách vzniklých ve studiu. Svázán elektronikou, nemá kvintet tolik prostoru pro improvizaci jako u klasických jazzových forem. Výsledkem je, že některé kompozice (Frozen, Little Indian) se svým provedením, dokonce ani minutáží, neliší od studiového disku.
Od live nahrávky se prostě dá čekat víc.
House, hip-hop či techno jsou styly, které se objevily na NP3 a bezpochyby zaznívají i na živém Streamer . Nicméně studiovka se zdála v těchto rytmech mnohem sevřenější, razantnější. Nynější Strangefruitův mix dává víc prostoru MolvÎrovskému lyricismu (viz dvě atmosférické balady Kakonita a Sauna hrané v podstatě pouze v duu s kytaristou Eivindem Aarsetem ). Spíše než o rytmus tu jde o objevování zvukových krajin („Místo hlasu používám ke zpěvu trubku“). Nechybí tu samozřejmě temné ambientní rytmy, které by se lehce uplatnily někde na house párty (Hurry Slowly, Solid Ether ), přidušená MolvÎrova trubka je však stále ve středu dění. Koncert nu-jazzového Seveřana je věcí kontrastů. Na jedné straně Cherrym a Davisem ovlivněný trumpetistův specificky „polární“ sound, na straně druhé nečisté ruchy a šumy „programátorů“ (Pellicer, Strangefruit ). A také kytary. S těmi zachází Aarset o poznání syrověji či chcete-li rockověji než na studiové nahrávce. Na rozdíl od ní na Streameru nefiguruje basista Audun Erlien , tedy pouze jako autor přiložených fotografií. To zmátlo i kolegy v britském měsíčníku Jazzwise, kteří jej jako basistu v recenzi „pro jistotu“ uvedli.
Jak bylo řečeno, většina laptopem spouštěných samplů pochází z NP3 a MolvÎr také v bookletu děkuje řadě interpretů za půjčení jejich hlasu či motivů. Jsou zde ale i některé nové, blízkovýchodní hlasové „výpůjčky“ (viz Marrow , Simply so ).
Nové MolvÎrovo live vychází na hudebníkově vlastním labelu Sula (pojmenovaného podle norského rodiště) a jeho uvedení bylo podpořeno letním a podzimním evropským turné.
