Je povzbudivé vědět, že krajanovi se v New Yorku daří. Že pokud všechno dobře dopadne, natočí desku třeba s Johnem Patituccim. A že nezanevře na domovinu a bude sem i nadále jezdit hrát. Saxofonista Karel Růžička Jr. (1973) zkrátka dělá radost nejenom tátovi, legendárnímu pianistovi a skladateli, kterého i letos podpořil na českých pódiích.
Vaší momentálně poslední deskou je CPR Electrio? O albu jsme sice v Harmonii hovořili, ale z úhlu pohledu Ondřeje Pivce. Vy jste byl iniciátorem projektu? A jak jste se vlastně s Ondrou našel? Je to tak, CPR Electrio jsem inicioval. S Ondrou Pivcem se známe už od roku 2005, kdy jsem si náhodou přišel zajamovat s jeho Organic Quartetem. A když se Ondřej ukázal v New Yorku, začali jsme se vzájemně zvát do různých projektů. V roce 2010 jsem domluvil pár koncertů se svým triem v Sugar Baru na 72. ulici na Manhattanu, který vlastnili Nick Ashford a Valerie Simpson, a tak hezky se nám hrálo, že jsme se rozhodli založit CPR. Natočili jsme si Live CD v Českém centru v New Yorku. Potom jsme v roce 2011 hráli na pražském festivalu Struny podzimu ve vyprodaném Roxy před Robertem Glasperem, kterého naše vystoupení nadchlo. Bylo zkrátka jasné, že máme něco velmi unikátního. O necelý rok později jsme natočili první studiové CD.
Jak často dnes vlastně CPR Electrio vystupuje? Snažíme se hrát co nejčastěji. Všichni máme dost nabitý program, ale kdykoli se setkáme na pódiu, je to pro nás skvělý zážitek. Určitě o sobě ještě dáme vědět.
Funguje v NYC něco jako česká muzikantská komunita? Ostatně už dříve s vámi nahrával třeba George Mraz. A Rudy Linka vás pozval v roce 2012 na Bohemia Jazz Fest. Neřekl bych, že se jedná přímo o oficiální komunitu, ale všichni si fandíme a jsme dobří přátelé. Ale určitě by nebylo na škodu těsnější komunitu vytvořit, protože třeba Izraelci, Italové nebo Brazilci si na newyorské scéně hodně pomáhají a mají podporu i z domova. Možná právě takový duch soudržnosti a kooperace by pomohl více prosadit naši zemi na světové úrovni. Nejen v hudbě. Jsme země šikovných a inteligentních lidí, kteří si to o sobě ovšem nemyslí. Což je velká škoda.
Do Česka jezdíte hrát v létě pravidelně, jak s panem otcem, tak s muzikanty, které pozvete z NYC. Jezdíte sem spíš kvůli rodině, ze sentimentu, nebo jsou návštěvy domoviny důležité i z profesního hlediska? Je třeba snazší a levnější vydávat alba v Česku? Moc rád sem jezdím za rodinou a taky zahrát si, ať už s muzikanty, se kterými jsem vyrůstal, nebo těmi mladšími. Od loňska každoročně učím na jazzovém workshopu v Bratislavě, kde mimo jiné učí náš přední basista Robert Balzar a skvělý pianista Pavel Wlosok, který také žije v USA. Zrovna dnes (17. července, pozn. aut.) s otcem hrajeme na Hudebním festivalu ve Znojmě. Příští týden jedu do Berlína, kde budu natáčet pár skladeb na CD japonského hammondkáře Hala Tsuchidu, kde bude hrát na kytaru Torsten Goods, který už vydal několik CD pro německý label ACT, a na bicí Tobias Neuhaus. V této sestavě proběhnou i koncerty v berlínském jazz klubu A-Trane.
S vydáváním alb je to v dnešní době tak, že v první řadě musíte zajistit finanční prostředky. Ať už od sponzorů, soukromých investorů nebo třeba pomocí crowdfundingu, jako je Kickstarter nebo Indiegogo. Získat zájem labelu je jedna věc. Druhá věc je, kdo to bude financovat a propagovat. Také jde o distribuci v globálním měřítku. V Česku možná snáz získáte zájem labelu, jenže je otázka, kde bude nahrávka k dostání. Pokud ovšem dostanu od české firmy nabídku vydat CD, s rozpočtem, který pokryje studio a honoráře několika světoznámých muzikantů v NYC, s dobrou distribucí v EU, US a v Japonsku, včetně všech digitálních obchodů jako iTunes, samozřejmě řeknu ano.
Jaká je vlastně vaše hlavní činnost, když jste v New Yorku? Jak vypadá váš typický pracovní týden? Většinou někde hraji zhruba třikrát až čtyřikrát týdně. Mezi místa, kde se vyskytuji se svými kapelami i s projekty kolegů, patří kluby Smoke, Zinc Bar, Smalls, Fat Cat, 55 Bar na Manhattanu či Shapeshifter Lab v Brooklynu, což je skvělý klub provozovaný basistou Matthew Garrisonem, synem basisty Jimmyho Garrisona, který byl členem legendárního kvartetu Johna Coltranea.
Každý den cvičím a komponuji. Při cvičení mě často napadají motivy, které si zapisuji a které se posléze stanou buď přímo skladbou, nebo alespoň materiálem pro improvizaci. Také dost učím, jak soukromě, tak prostřednictvím NYJA (New York Jazz Academy), kterou vede kolega saxofonista Javier Arau. Učí tam mnoho skvělých muzikantů jako saxofonista Wayne Escofery, zpěvačka Caroline Leonhart nebo bubeník Pete Zimmer. Také se velmi často podílím na hudebně-vzdělávacích programech, které pořádá Jazz@Lincoln Center (JALC). Právě tohle mne hodně naplňuje, protože přibližujeme jazz mladým lidem a někdy i rodinám s dětmi. Myslím, že pro jazz je teď nejdůležitější, aby k němu měly přístup další generace. Ať už živě, nebo prostřednictvím nových i klasických médií. Mohu s potěšením říci, že pro to něco dělám právě skrze JALC. Ve zbývajícím čase komponuji, nahrávám a produkuji ve svém domácím studiu v Brooklynu.
Jak často vyjíždíte na turné? Ví se o vašem hraní s Michaelem Franksem, je z něj i nějaký výstup v podobě nahrávky? To se samozřejmě každý rok mění, ale například s Michaelem mám tento rok zhruba 15 koncertů. Není divu, letos mu už bude sedmdesát. Ještě není zcela jasné, kdy bude Michael dělat novou nahrávku. Minulý rok jsme natočili pár koncertů v Tokiu a Ósace v Japonsku, ale nemohu potvrdit, zda výsledek někdy zveřejníme. Turné jsou v posledních letech o dost kratší než v minulosti, kdy jsem musel absolvovat třeba 30 koncertů ve 30 městech po celých Spojených státech. Hraní na turné je sice docela lukrativní, ale ne úplně ideální z hlediska byznysu ani celkové životní situace. Navíc na turné není dost času cvičit a člověk se jen udržuje, což může vést k určité stagnaci. A samozřejmě to není ideální pro intimní vztahy, ať už jde o manželství, nebo v mém případě o vztah s přítelkyní. Více kratších zájezdů mi vyhovuje mnohem víc.
V New Yorku žijete už poměrně dlouho, tuším sedmnáct let? Jak se vyvíjel váš vztah k městu, až po dnešní pohled? Je to skoro neuvěřitelné, ale je to tak. Byl jsem až překvapen, jak jsem se tam etabloval už během prvních dvou let. Se svým triem i kvartetem jsem hrál v místech jako Cornelia Street Café. Měl jsem štěstí na lidi jako Charles Blenzig, s jehož triem jsem skoro každou sobotu a neděli hrál v Blue Note. Pamatuji, jak si nás legendární saxofonový virtuos Michael Brecker přišel poslechnout, vydržel celý set a potom mi sdělil, jak ho moje hraní oslovilo. Od té doby jsem byl takříkajíc na jeho radaru a stali se z nás dobří přátelé. Mike byl opravdu super člověk a je mi moc líto, že zemřel tak brzy. Taková setkání mohou mladému muzikantovi úplně změnit život.
Zhruba v té době jsem hrál každou neděli ve Fat Cat Bigbandu, kde jsem poznal mnoho skvělých kolegů, jako je bubeník Phil Stewart, hráčka na alt saxofon Sharel Casity, trombonista Mike Dease, trumpetisté Tatum Greenblatt a Dave Smith a tenorsaxofonisté Geoff Vidal a Dan Pratt. To byly časy. Hraní v bigbandu mám moc rád. Nikdy nezapomenu na gigy s Jason Lindner Big Bandem ve Smalls, Birdland Big Bandem a v poslední době v kapele La Bandagrande columbijského pianisty a skladatele Hectora Martignona. Prvotřídní latin jazz!
Je pravda, že se New York od doby, kdy jsem tam poprvé zakotvil, dost změnil. Hlavně po nešťastných událostech 11. září 2001 a pak po finanční krizi kolem roku 2008. Spousta klubů se zavřela. Ale zase vznikla řada nových a New York má mnohem přívětivější tvář než před dvaceti lety, kdy jsem ho navštívil poprvé. Musím říci, že se tam už zase těším, i když zrovna prožívám skvělé zážitky na rodné hroudě.
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 9/2014
