Nejen v Polsku se do širšího povědomí dostávají jazzoví zpěváci. Oproti mediálně známějším jménům vokalistek Anny Marie Jopek, Agy Zaryan a Grażyny Auguścik jsou aktivity Grzegorze Karnase (1972) známé spíše užšímu okruhu příznivců. Slezský rodák absolvoval Hudební akademii v Katovicích, ale na cestě k nalezení vlastního projevu ho více posouvalo experimentování se spolužáky, z nichž několik, především violoncellista Adam Oles a klavírista Michał Tokaj, dodnes patří k jeho nejbližším spolupracovníkům.
„Adam je zvukový malíř,“ říká Karnas. „Jeho nástroj mi poskytuje diametrálně odlišný svět – drobné útržky z harmonie, základní basové tóny a rytmus. Ty k mému zpěvu úplně postačují.“ Vokální a aranžérskou vybaveností udivoval Karnas na svých nahrávkách Reinkarnasja (2000), Sny (2004) a Ballady na koniec świata (2006). Sevřenou komunikaci aktuálního seskupení Grzegorz Karnas Vocal Cello Quintet nabízí album s prostým označením Karnas (Hevhetia, 2011), které vydal zpěvák překvapivě na Slovensku a prezentuje ho na koncertech doma i po Evropě.
Přestože tvou hudbu sleduji již několik let a mnohokrát jsem o ní psal, nedokážu ji slovy zcela vystihnout. Jak bys ji popsal ty sám? Nevím. Možná bych zmínil její základní znaky: je to hudba akustická, v níž navzdory mnoha aranžovaným úsekům hraje důležitou roli improvizace. Snažím se hudebníkům poskytnout prostor, aby si mohli skutečně zahrát, a také nechávám místo pro překvapení, aby to bylo zajímavé i pro nás samotné. Mnohá místa ve skladbách zůstávají otevřená a na koncertech je můžeme obměňovat. Takže abych to shrnul: akustická hudba, vycházející z jazzu s aranžovanými úseky a obrovským prostorem pro improvizaci. Stačí?
Z mého pohledu je to hudba, ke které je sice třeba nacházet cestu, ale jejím objevením se před posluchačem otevřou nové možnosti. Máš pravdu, zřejmě to souvisí s tím, že sám takovou hudbu vyhledávám. Proto ani nechci dělat věci, kterými bych ukázal posluchači vše v první chvíli. Spíše nahrávám alba pro ty, kteří chtějí v hudbě cosi odkrývat a kterým nevadí, pokud jim odhalím více až po určitém čase. Ten nový prostor tam bude samozřejmě přítomen od začátku, ale posluchač si ho může začít uvědomovat až později.
Nemáš obavu z jakési nedostupnosti, náročnosti, možná dokonce „jinakosti“ tvých písní? Myslím si, že jistá nedostupnost v hudbě odráží to, že sám člověk je v jistém smyslu nedostupný. Pokud bych chtěl zpívat jinak, musel bych se vnitřně změnit. Chci ale dělat věci tak, jak to sám cítím a slyším. Nerad bych se přitom omezoval jen na Polsko, Slovensko nebo Čechy – pro mě je podstatnější podchytit tu malou skupinu lidí, která to bude akceptovat a která dokáže přijmout moji hudbu v její podobě. Takového posluchače hledám všude a myslím si, že postupně nacházím v Evropě obecenstvo, které mou hudbu přijímá a zajímá se o ni. Věřím, že mi bude stačit to publikum, které oslovuji bez ústupků, a že je nebudu muset dělat směrem k širšímu obecenstvu. Vnímám to jako základní právo každého umělce.
Zmíněná odlišnost se na novém albu netýká jen autorských témat melodicky vycházejících z violoncellové komunikace. Výrazně přetváří i známé melodie jako Black Crow písničkářky Joni Mitchell nebo standard Bye Bye Blackbird. Na to jsou rozdílné názory: mnozí mi říkají, že cover verze, které vůbec nepřipomínají originál, jsou k ničemu. Z mého pohledu je to zajímavá cesta, při níž změním ve skladbě skoro všechno. Zpívám si ji po svém přesně tak, jak ji slyším v hlavě a jak mi „jde do huby“. Právě takto se mi zdá autentické a přirozené interpretovat písně někoho jiného. Není to něco uměle vymyšlené ani prvoplánově umělecké, ale vychází to ze mě samého. Originál je jen inspirací, která mi zní v hlavě úplně jinak.
Jako například Spytaj milicjanta z nového alba. Proč právě cover polské punkové klasiky? Znáš originální verzi Dezertera? Autor textu mi napsal, že se mu moje verze velmi líbí a že předtím nic podobného neslyšel. Na druhé straně zaznívají názory, že jsem originál zprofanoval. Minule se mě na to ptali v jednom rozhovoru a odpověděl jsem, že profanovat lze mrtvá těla, svaté knihy nebo hroby, ale píseň podle mě zprofanovat nelze. Samotný punkrock chtěl být profanací a vzpourou vůči dobovým trendům. Lze pak profanovat profanaci? (smích ) Podobné reakce byly na píseň Słodka. Mnozí se pohoršovali, jak jsem mohl vzít skladbu skupiny Dżem a přezpívat ji!
Použil jsi však jen text Słodkej, který jsi podložil novou melodií. Tuto píseň jsem poslouchal ještě jako malý chlapec a vlastně ani nevím, koho měl zpěvák Ryszard Riedel konkrétně na mysli. V Polsku však není zažité, aby si jazzový hudebník vzal materiál z libovolného stylu a zpracoval ho po svém. Stále existují tabu nebo hranice. Veřejnost si zvykla, že jazzmani přebírají z populární hudby písně Jeremiho Przybora, Agnieszky Osiecké, americké standardy nebo píší vlastní věci. Nebylo však zvykem přebírat hity kapel, které ve své době pobuřovaly nebo měly kultovní status. Dżem byli koncem 80. let skutečnými hvězdami nejen proto, že jejich lídr byl narkoman.
O jeho osudu vypráví film Skazany na bluesa, který velmi dobře přibližuje atmosféru doby. Natáčelo se to v Tyších a Katovicích, asi 200 kilometrů od mého bydliště Żory. Dżem vlastně hráli slezské blues (smích ). Měl jsem rád jejich bluesrockový projev vycházející z amerických vzorů. Byli nesmírně populární, několikrát jsem zažil jejich koncerty a vždy tam byly davy lidí. Abych se vrátil k otázce: zřejmě si musím zvyknout, že mě za mé postoje budou kritizovat nebo pokládat za génia. Jsou to protikladné polohy, mě však lidé většinou vnímají v extrémech. Je to na druhé straně lépe, než kdyby mě zařazovali kdesi do prostředku jako člověka, který lahodí všem kolem sebe. To, že mám jen přátele nebo odpůrce, mám zřejmě v povaze.
Zmiňoval jsi Katovice – proč město v bookletu alba přirovnáváš ke kulisám filmu Blade Runner? Je to můj pocit, protože tak to před lety vypadalo. Bylo to noční město téměř bez světel se špinavými budovami, rozkopanými ulicemi, ošklivými komíny a továrnami. Ještě horší než Ostrava. Takto jsem si Katovice zapamatoval z dětství a zůstalo to ve mně. Nebyla to deprese ani trauma ve smyslu „Bože, kam jsme se to dostali“. Takhle jsem to vnímal. Moji známí například bydleli v Lyonu – pěkném městě na řece s opravenými budovami a pěkným centrem. Samozřejmě že se vliv prostředí odrazil na jejich vnímání krásy a smýšlení. Já si naopak vzpomínám na žlutomodré vlaky, jimiž cestování trvalo celou věčnost a smrdělo v nich, staré tramvaje, budovy černé jako smůla. Ten obraz, který mám v paměti, však ovlivnil mou tvořivost, protože všechno, co v životě prožijeme, se projeví v naší tvorbě. Pokud by člověk vyrůstal v inkubátoru, měl bohaté rodiče, kteří by mu koupili nástroj a zaplatili nejlepší školy, měl by malou šanci, že by se projevila jeho osobnost. Jelikož všechno dostal a nemusel bojovat, scénář jeho života za něj sepsali jiní.
Z jazzového oddělení katovické Hudební akademie vyšli v posledních letech i někteří čeští a slovenští jazzmani. Jejich reakce na způsob výuky jsou však různorodé… Já jsem produktem této školy, ale nepokládám se za dědice tradice mainstreamu. V Katovicích samozřejmě vycházejí z tradice, což je dobrý základ, mají vypracovanou metodiku, systém cvičení, pedagogicky tam působí množství osobností. Dechaři jdou podle linie Parkera, Coltrana, Davise, Rollinse – to je encyklopedie znalostí o improvizaci, harmonii, timingu, protože dobrý dechař se tímto musí jednoduše prokousat. Na druhé straně si ale dobrý dechař uvědomuje, že stejně jako si musel tyto znalosti osvojit, tak se od nich potřebuje vzdálit, aby dal prostor vlastnímu rozvoji a pohledu na věc. Pokud dobrý instrumentalista nehraje mainstream, nemělo by to být z toho důvodu, že ho technicky nezvládá. Tento základ musí absolvovat, a pokud jej nehraje, tak jen proto, že mainstream hrát nechce.
Relativně často koncertujete mimo Polsko, například ve Francii. Jaká je tam odezva? Ve Francii jsme hrávali poměrně dost. O naši hudbu tam byl zájem, ale vyžaduje to neustálou propagaci, nastavení dobrého marketingu, reklamy. Francie je specifický trh, a proto tam hrávají zejména domácí kapely a zahraniční jazzové hvězdy. Měli jsme štěstí, že jsme se tam někomu zalíbili a vyšly nám tam dobré recenze. Zejména proto se nám během dvou let podařilo udělat několik koncertních turné, která ukázala, že posluchači naši hudbu dokáží přijmout. A nejen tam – výbornou odezvu jsme měli v Norsku, Británii i v Česku nebo na Slovensku.
Tvou zálibu v lingvistice naznačuje i jazykový „babylon“ na albech. (Smích ) Ano, v bookletu toho aktuálního jsou kromě některých textů v polštině, angličtině, francouzštině a španělštině i krátké eseje v čínštině a arabštině. Jazyky mě vždycky fascinovaly, právě končím studium arabštiny a píšu magisterskou práci. I dnes v autě cestou na koncert jsem se slovníkem v ruce překládal zadání do školy. Bylo by dobré více koncertovat a podpořit album, na druhé straně mám teď kvůli škole méně času.
Projekt Karnas je odlišný od předchozích alb: po groovujících Snech a lyričtějších Baladách nabízíš kolekci hudebních momentek, z nichž si posluchač sám vytváří svůj obraz. Album jsme nahrávali živě ve studiu a některé skladby jsou fotografiemi zachycenými v daném okamžiku, jiné dostaly při postprodukci další vrstvy a barvy v podobě fragmentů hlasů nebo nástrojů. Celek je koláží z různých elementů, živých i dodatečně přidaných složek.
Proč jsi za leitmotiv nahrávky zvolil Langue d’amour – jakési psychedelické podobenství ve čtyřech dějstvích? Výsledná podoba příběhu vznikala na koncertech. Langue d’amour jsme často hrávali, a protože má různé nálady, bylo ji možné rozkouskovat. Někdy jsem se na pódiu pustil do vyprávění celého příběhu, jindy jsem využil jen určité úseky a přitom mě napadlo, že tento obraz rozložený na fragmenty může dobře fungovat i v rámci alba. Nemusím posluchači říct všechno najednou. Spletitost příběhu na koncertech mátla – divák přesně nevěděl, jestli to, co slyšel na začátku, je již uzavřenou linií, nebo zda právě navazuji na to, kde jsem skončil i přesto, že kapela se už nachází v naprosto odlišném hudebním světě. Nabízelo to pohled na jednu věc z jiné perspektivy. Na albu jsou 4 části, z nichž jsou 2 dvojice podobné, ale v zásadě znázorňují trojici různých tváří jednoho celku. Poslední verze Langue d’amour dokonce pochází přímo z koncertu ve Francii, i když jsme to zapomněli uvést v bookletu.
