Sebevědomý nádech mladé slovenské autorky k vlastnímu zvuku na albu Pustvopol je nejčastěji spojován se zjevením. Následuje údiv: nad přirozeným propojením hudebních tradic Horehroní s mnohovrstevnatou artpopovou fazónou a uhrančivým zpěvem.
„Svět se změnil k nepoznání,“ slyšíme od studentky kompozice, zběhlé v aleatorice a partiturách Pendereckého, takže čekat od ní přežitá folkrocková klišé, nedočkali bychom se. Katarína Máliková patří k evropským autorkám se silným poutem k tradicím, v nichž se narodily, vyrůstaly a žijí, odmítajících však nakládat s nimi po staru jako dřív, protože, jak sama zpívá, „všechno se rodí čerstvé“. Katarína koncerty šetří, natož v Česku, její vystoupení s kapelou v sále Gongu během festivalu Colours of Ostrava proto bude dobrou příležitostí přesvědčit se o jejím výjimečném talentu.
Loni v létě se o vás ani na Slovenku moc nevědělo, pak přišel obrovský zájem, tři zasloužená vítězství v Radio_Head Awards a ani náš rozhovor určitě není první. Převrátil vám úspěch alba Postvopol život? Těší vás takový zájem? Na jednu stranu ano, na druhou to rozhodilo můj tichý životní režim. Nejdřív mě zájem až euforický těšil, než se dostavily důsledky. Unavovaly mě otázky, kde se nachází Pustvopol a odkud beru inspiraci. Bavilo mě odpovídat, zároveň mě to strašně vyčerpávalo. Jsem spíš uzavřenější typ. Na zvýšený zájem jsem nebyla připravená a mám pocit, že stále nejsem. Pořád je to pro mne nové, i když zůstávám stejná.
Když jsem poprvé slyšel vaše album, nemohl jsem se zbavit dojmu, že z vás ta hudba vyšla až intuitivně. Nezněla mně jako něco do puntíku předem promyšleného a lidově řečeno, dlouhodobě vysezeného. Já ani nevím, jak se to stalo, možná mám v sobě silnou vášeň a chuť objevovat krásu. Jsem navíc dost nedisciplinovaný typ. Nevstávám ráno brzo z postele s myšlenkou na práci. I když bych ráda, raději si pospím. Často se mně stává, že když mě v lidové škole, kde pořád učím, vypadne hodina, tak si pro sebe stále dokola hraju nějaký motiv. Na nic přitom netlačím, když to nejde, písnička vzniká třeba dva roky. Hudba pro mne zůstává pořád koníčkem, nepracuji dopředu s nějakým záměrem, jako že bych se rozhodla, tak a teď něco složím. Studovala jsem kompozici a naučila se spoustu postupů. Vryly se mi do podvědomí, takže při skládání tolik nepřemýšlím, hodně věcí mám zmechanizovaných. Analyzovala jsem skladby velkých autorů a třeba jsem nějaké principy odkoukala.
Vaší předností je tedy studium kompozice a k tomu intuitivní přístup. Oproti jiným dost velká výhoda, nemyslíte? Ano, jenomže akademické vzdělání je u mě spojené s profesionálním flákačstvím, nikdy jsem nebyla studijní typ. Pořád si ale myslím, že moje hudba postrádá opravdovou naturálnost, divokost a přirozenost. Hodně umělců bez konzervatoře má tu výhodu, že jejich tvorba zůstala neposkvrněná akademickým vzděláním. Všechno má svá pro a proti.
Chcete mi říct, že vás škola něčím omezila? Ne, zajímá mě ale tvůrčí proces, kdy se vystudovaný hudebník dostane nazpět k ryzosti a přirozenosti. Z mého pohledu ideální stav. Nedotčenou přirozenost nejprve poskvrníte vzděláním, uložíte si vše do podvědomí a pak se vrátíte k prapůvodní přirozenosti. Přece i filosofové docela obyčejný život hodnotí skrze vysoké vzdělání a podobný princip bych chtěla postupně přenést do své tvorby.
Dokázala byste se takhle až artrockově rozmáchnout, pokud byste za sebou neměla studia na konzervatoři? Asi ne. Nepovažuji se za génia a sama od sebe bych bez hudebního vzdělání asi těžko přišla na takové postupy. Nebylo by to možné.
Připomíná mně to situaci na současné moderní scéně anglického folku. Mladí hudebníci k tradici přistupují s velkou úctou, těžko v sobě ale dusí nabyté hudební vzdělání a zkušenosti z klasiky. Nedokážou už jako předchůdci hrát pouze na akustické nástroje a držet se původních verzí starých skladeb. Používají smyčce, elektroniku a vrací se k artrocku. Přijde mně, že i vy k němu máte blízko. Složitě se o tom povídá, protože moje hudba je poskládaná z mnoha prvků, ale základním pro mne zůstává setkání s hudbou Deža Ursinyho a Mariana Vargy. Pak teprve přišel zahraniční artrock. Neměla jsem v úmyslu záměrně takhle tvořit, nějak to ze mne zničehonic vytrysklo. Uvědomila jsem si, kolik v sobě mám nespoutané energie, která se bez bicích, kytar a elektroniky nedá vlastně vypustit ven.
Co pro vás s ohledem na věk a fakt, že dnes žijete v Bratislavě, znamená tradiční hudba? Dočetl jsem se, že původně jste album postavené na lidové hudbě neplánovala. Mám vlastní trendy, všechno se u mne ve vlnách mění. Během přípravy jsem ale ve svém životě zažila jakýsi osobní folklorní reunion. Vyrůstala jsem v rázovité vesnici, zpívala v souborech a písničky se učila od babičky. Byla to první hudba, se kterou jsem se seznámila. Nebyli jsme bohatí, měli jsme jen rádio a magnetofon a poslouchali hlavně lidovou hudbu, proto k ní mám tak silný vztah. Přirostla mně k srdci a vždycky, když ji poslouchám, cítím v sobě nespoutanost Horehronského regionu. Dvakrát v životě se mně stalo, že ve mně někdo lidový zdroj aktivoval a vždycky šlo o kluky (smích), k čemuž došlo i teď. Začali jsme spolu hrát a skládat a postupně vznikal Pustvopol. Nejprve šlo o šansonové písničky, folklor přibýval postupně, až měl navrch a vznikla docela odlišná hudba. Tehdy jsme se začali hádat, protože on to viděl jinak, ale já už byla rozhodnutá vydat se touhle cestou.
Při crowdfundingu jste přispěvovatelům slíbili folklor a najednou bác. Úplně jiná hudba. Těžko jsem to obhajovala dokonce i před kapelou, nakonec jsem ji ale zlomila. Explicitní ohlasy nepřišly, našli se ale lidé, co nám řekli, aha, co to je za divnou hudbu, tu si už nikdy nepustím. Nakonec se k tomu odhodlali a napsali nám, že jsou rádi, že se tak rozhodli, protože až pak zjistili, jak dobrá je to podle nich hudba. Vždycky jsem říkala, nebudu dělat hudbu na čísi přání, jen takovou, jak to cítím já. Hlavně to nesmí být účelové, znásilňovat folklor, protože je to dnes cool. Postupovala jsem intuitivně. To se týká i členů kapely, kteří byli zpočátku také na rozpacích a teď mně děkují, že jsem to nevzdala. Ve studiu mě ale v lecčems přehlasovali. Občas jsem jen přitakávala a myslela si svoje. Nedokážu někdy lidem oponovat, hlavně svým blízkým, takže to bylo místy těžké. Moje myšlenky se totiž blbě čtou, natož aby se daly popsat, však se říká, že vyprávět o hudbě je jako zpívat o malování. Nakonec jsem nejprve zaranžovala všechno sama a pak jim pustila výsledek, který se zalíbil. Pochopili, o co mně jde, a když přišly první ohlasy na album, děkovali a byli šťastní.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 6/2017 (koupit)
