Imagine Project je název nového alba, ale i letního turné Herbieho Hanckocka. Přinášíme recenzi disku, jenž by se dal označit za „globální crossover“ i jeho koncertního provedení ve Vídni (5. 7.).
b>The Imagine Project navazuje na úspěšné Hancockovo album Possibilities . Jeho koncept je víceméně popový s občasným lehkým jazzovým nádechem, což může být překvapením, případně i zklamáním pro Hancockovy ortodoxní jazzové fanoušky. Hancock ale nebyl nikdy čistě jazzovým interpretem a rozsah jeho tvorby nabízel často různé, více či méně úspěšné, žánrové přesahy. Mottem nové nahrávky je „humanita a porozumění v současném globálním světě“. Tomu přizpůsobil Hancock i výběr materiálu, interpretů a míst, kde se natáčelo. Název celého projektu pianista převzal z titulu Lennonova nadčasového hitu Imagine . Tím také celé album začíná. Po krátkém pianovém intru zazpívají první sloku současné popové mega hvězdy Pink a Seal . Skladba se rozjede do lehkého groovu ve stylu world music a pěveckého partu se ujímá India.Arie . Krátké kytarové sólo přidává Jeff Beck. Následuje další výrazná skladba, tentokrát z pera Petera Gabriela. Jeho baladu Don‘t Give Up zpívá Pink spolu s Johnem Legendem a Hancock jejich zpěv podbarvuje svými jazzovými harmonickými vyhrávkami.
Z dalších zajímavých kompozic zde zazní například lehká brazilská samba Badena Powela Tempo De Amor v podání mladé populární brazilské zpěvačky Céu . Gospelové pianové intro přenese posluchače do bluesové Space Captain , v níž jsou sólisty zpěvačka Susan Tedeschi a slide kytarista Derek Trucks . Dylanova folková píseň The Times, They Are A‘Changin‘ dostala aranžmá, ve kterém se prolíná jazz s lidovou hudbou a world music. K jejímu natočení Hancock přizval do studia hráče na africký strunný nástroj kora Toumani Diabeteho , irské The Chieftains a mladou emotivní zpěvačku Lisu Hannigan . Latinskoamerický naturel zastupuje balada La Tierra , kterou zpívá hvězda tohoto žánru Juanes . Afričtí tuaregové ze skupiny Tinariwen spolu s mexickými Los Lobos hrají a zpívají naléhavou píseň Tamatant Tilay , do které Hancock zakomponoval i úryvky z hitu Boba Marleyho Exodus .
The Imagine Project nebude pravděpodobně v Hancockově diskografii patřit k přelomovým albům, protože nepřináší nic výrazně nového. Navazuje koncepčně na předchozí projekty, ale na rozdíl od ryze jazzového alba New Standards, které také zpracovávalo popová témata, může působit až příliš komerčně. Přesto lze toto album zařadit mezi Hancockovy povedenější nahrávky. The Imagine Project představuje bezesporu multikulturní amalgám s hosty ze všech koutů planety. Jak se to projevilo na vídeňském koncertu? (5. 7.).
VÍDEŇSKÝ KONCERT
Na podium vídeňské Státní opery přišel Hancock v evidentně dobré náladě. Několik vtipných glos o zakulacujícím se bříšku (jak sám říká, má na něj ve svých 70 letech nárok) a ideách, které ho přivedly k novému albu. A pak to začne.
Hancock usedá ke klavíru Fazioli a rozehrává sólový úvod k Imagine . Po chvíli se přidává sólová zpěvačka Christina Train . Dlouhé nohy, dlouhé havraní vlasy a hlavně skvělý hlas. Druhou půlku sloky zpívá na nahrávce Seal, zde se pěveckého partu ujímá překvapivě Greg Phillinganes, jeden z nejzaměstnanějších klávesistů v amerických nahrávacích studiích, který na tomto turné hraje druhé klávesy. Přidává se rytmika a rozjíždí se celý koncert. Za bicími sedí bubenická legenda Vinnie Colaiuta a baskytaru svírá teprve třiadvacetiletá Australanka Tal Wilkenfeld. Hancock lehce podehrává vokální linky, proplouvá harmoniemi, ale zatím se drží při zdi. Kytarové sólo Jeffa Becka z alba přesně do noty cituje kytarista Lionel Loueke . Dozněla Imagine , sál propuká v nadšení a basistka rozjíždí známý riff s chromatickými decimami. Přidává se band, posluchači se přenášejí do doby jazzrocku. Kapela rozjíždí Watermelon Man a Hancock je ve svém živlu. Bere si na krk svůj syntezátor a v sólech svádí souboj nejprve s Wilkenfeldovou a pak s Louekem.
Následuje zklidnění v Gabrielově baladě Don‘t Give Up , při které mrazí v zádech. O pěvecký part se opět podělí Train a Phillinganes. A zpátky k funku – Actual Proof . Kdo by neznal tenhle Hancockův clavinetový riff? Kapela šlape jak švýcarské hodinky. Konečně Hancockovo výraznější pianové sólo, které střídají sóla baskytary, kytary a bicích. Následuje další kompozice z nového alba, Tamant Tilay , zde s přednatočenými samply se zpěvy afrických tuaregů. Nechybí úryvek z Marleyho hitu Exodus , ve kterém zpívají kromě Hancocka a Colaiuty všichni přítomní na podiu.
Připomínkou loňského Grammy oceněného alba je balada Joni Mitchell Court And Spark v procítěném podání Christiny Train. O rozjezd následující jazzové medley se postará Hancockova klasika Maiden Voyage s krásným pianovým sólem. Následují Dolphin Dance a ‘Round Midnight , ve které dostává příležitost výborný kytarista Lionel Loueke, a celá směs graduje k finální Cantaloupe Island . Tak to byla pěkná porce jazzu!
Tal Wilkenfeld rozehrává své bravurní baskytarové sólo. Její invenční hra přechází do harmonického doprovodu Dylanova hitu The Times, They Are A‘Changin‘ . První sloku odezpívá Tal svým zastřeným hlasem pouze za doprovodu své baskytary. Nádhera! Přidává se kapela. Ve střední části, kde na nahrávce vstupují irští The Chieftains s irskou lidovou melodií, přebírá jejich part Christina Train na housle. Další milé překvapení. Dylanova píseň plynule přechází do soulového hitu Sama Cooka A Change Is Gonna Come . Tady se naplno projevuje skvělý hlasový fond i feeling Grega Phillinganese. Posluchači jsou nadšeni. Koncert už trvá přes sto minut, takže je jasné, že se blížíme do finále. Herbie rozjíždí gospelovým pianovým úvodem bluesovou finálovku Space Captain . Celé auditorium vstává a tleská do rytmu. Doznívá poslední tón a ozývají se ovace jak na právě probíhajícím mistrovství světa ve fotbale po vstřeleném gólu. Kapela odchází z podia. Diváci odměňují Herbieho Hancocka a jeho band dlouhým potleskem ve stoje.
Podium je prázdné, ale najednou se ozve známé pá, dá, dá, pa-pa-pa. To Herbie ze zákulisí rozjíždí známou basovou linku Chameleona na svůj syntezátor. Skupina se vrací na podium a přidává se k basové figuře. Poslední přichází Hancock se syntezátorem na krku a rozjíždí se strhující jam.
I když na koncertě zazní více než polovina nového repertoáru, vcelku logicky mají živě tyto skladby větší drive než na albu. Snad jen s výjimkou úvodní Imagine , která zachovává stejné formální členění jako na nahrávce, se všechny kompozice rozrůstají o velká instrumentální sóla. V těch se plně projevuje Hancockova jazzová osobnost i umění jeho spoluhráčů. Na první pohled je vidět, že na koncertě je Hancock ve svém živlu.
Herbie Hancock s kapelou následující den vystoupil v Bratislavě, a pak pokračoval v turné po celé Evropě a USA až do 1. září. Ten den bude v v Hollywood Bowl v Californii velký koncert k Hancockovým sedmdesátinám. Tak všechno nejlepší, Herbie!
