Burnsův Jazz se stal v USA senzací v roce 2000. Zajímavé je, že ač tak seriál může působit, není pravda, že „se z něj zřejmě hudební expert nedozví nic nového“, ani že když se na některá jména zapomene, mohou „toho litovat spíše experti. Pro laika jde o důležitý slabikář jazzu“, jak píše evidentně velmi nadšený laik Erik Tabery v Respektu. I pro toho, kdo se ve starém jazzu vyzná, je Burnsův dokument nesmírně poutavou záležitostí. Především vynikajícím výběrem dokumentárních záběrů, velikým sociologickým přesahem a překvapivou volbou poznámek či fakt, která mají jednoduše a přitažlivě nahradit obrovskou sumu informací. Spíše než kritika a dílčí výhrady tu má smysl analýza Burnsova stylu, jenž působí nadmíru efektně jak na paní ve vesnickém obýváku kdesi v Arizoně, tak třeba na jazzové hudebníky. A mezi těmito dvěma druhy diváků je opravdový rozdíl, když si vezmeme, že zapálení jazzmani jsou schopni vyjmenovat muzikantské sestavy desítek až stovek svých milovaných nahrávek, zatímco v seriálu například dojde z celého Ellingtonova orchestru složeného z „osmnácti šílenců“ k malému portrétu pouze toho nejagresivnějšího a tehdy nejslavnějšího z nich, saxofonisty Bena Webstera. Právě tím, že chybějí jmenné titulky i u slavných muzikantů, dává Burns jednoznačně najevo, nakolik jej více zajímají velké dějiny než jednotlivci, byť neopakovatelní, což je tedy jaksi proti jazzové logice. Z hlediska publicisty je nutno poděkovat za identifikaci mluvících odborníků, jejichž jména patří v odborném americkém jazzovém tisku k nejslavnějším, leč jejich tváře nikoliv.
Kdo se o jazz zajímá hluboce, ten si může celou sérii pořídit na internetu za již zlevněných 179 dolarů. Ovšem mnohem a mnohem více než televizní seriál jej musí vtáhnout monumentální internetová stránka celého projektu na adrese www.pbs.org/jazz. Najde tu přepis celého scénáře, jazzový zeměpis USA, portréty mnoha hudebníků (převzaté z Grove Dictionary), návod, jak zkusit hrát jazz, hudební programy, stránku pro děti a především: doslovný přepis 57 rozhovorů, které Ken Burns a jeho spolupracovníci vedli tři roky. A to je pravý poklad Burnsova díla. Toto nepřečtitelné množství velmi hlubokých osobních jazzových vyznání a vzpomínek na zemřelé či stále ještě živé legendy. Tvůrci dokumentu toho o jazzu předtím příliš mnoho nevěděli (jejich hlavními rádci byli Wynton Marsalis a spisovatel Stanley Crouch), ale z pozice projektu, který osloví celý národ a obletí celý svět, se toho dozvěděli více, než je obvyklé. Drželi se jen těch největších jmen (podle svých slov sami pro sebe až prostřednictvím svého filmu objevili Armstrongova génia) a největších témat: Jazz a americká společnost, jazz a celosvětový politický kontext doby, jazz – umění protestu, jazz a afro-americká rasa, jazz a jeho sexuální náboj, jazz a svoboda v americkém pojetí, jazz jako odkaz Ameriky světu. Zajímalo by mě, zda se i baseballových odborníků ptali stále opakovaně až donekonečna: Co je to baseball? A zda získali stejně vážně promýšlené a procítěné odpovědi, jaké nalézáme v rozhovorech publikovaných na zmíněné internetové stránce. Po nahlédnutí do ní se zdá být neuvěřitelné, jakou zkratku dokázali z přehršle zajímavých úvah a informací nakonec vytvořit.
Dokument jazz končí fakticky rokem 1960 a ve svém posledním díle letmo nastiňuje dění od 1960 po současnost. Je více než zřejmé, že autory zajímal jazz jen v té fázi svého vývoje, kdy byl celospolečenským fenoménem. Zlé jazyky týmu „Ken Burns, Wynton Marsalis, Stanley Crouch“ vytýkají, že tímto nekompromisně tradicionalistickým přístupem opět záměrně prohloubili propast mezi minulostí a současností jazzové hudby a opět přispěli k obecnému názoru, že jazz je passé. Já si v tomto konkrétním případě myslím, že nikoliv. Stvořili neobyčejně poutavý a univerzální vchod do zlaté éry jazzu pro každého.
