Bezpochyby zasloužených ovací a uznání se Khaledovi dostalo, až může rozdávat, ovšem kdo ho nezná, musí se zákonitě zeptat: kde tedy byl? V emigraci, všichni na něho zapomněli, sebrali ho hrobníkovi z lopaty, či jak je to?
Rai má svůj původ v oranských přístavních krčmách a nevěstincích – jako takový byl odjakživa trnem v oku islámským fundamentalistům. Ti styl často neváhali označit za hudbu samotného ďábla. A protože od výhrůžek neměli daleko k násilí a vraždám, většina zpěváků raie Khaledovy generace ze strachu o život raději vzala nohy na ramena a utekla do Francie. Rai je dnes brán za běžnou součást tamní popmusic, nicméně za cenu mnoha ústupků. Přizpůsobení se trhu, radám producentů a vlastní touze uchytit se zapříčinilo, že rai začal uprostřed francouzských studií ztrácet na své arabské horkokrevnosti a rytmickém ostří. Netýkalo se to všech. Tělem i duší punkrocker Rachid Taha se vábení popíku dokázal vyhnout obloukem, zato potomci alžírských emigrantů narození ve Francii vlastně ani nevěděli, jak na to. Takový Faudel , řečený „princ raie“, to už je krystalický pop-rai.
POPOVÉ MÁMENÍ
S promarněním hudebního dědictví, proplýtvaného spoluprací s lidmi nastavujícími mu špatné zrcadlo, se poslední léta potýkal i Khaled. Přestože jeho pět let staré album Kenza obsahovalo nejeden náznak vymanutí se z pomalu se uzavírajícího kruhu, dobrá polovina skladeb se spíš tulila k širokému publiku, za kterým jezdil do Brazílie, Indie i Japonska. Z kluka ze severoafrického ghetta vyrostla mezinárodní hvězda. A taková sláva, to je nesmlouvavý výběrčí daní.
Se čtyřicítkou přišlo navíc na Khaleda samé trápení: zemřel mu otec, rozhádal se s přítelem Pascalem Négrem , šéfem labelu Barclay, v zemětřesením postiženém Alžíru musel řešit nepříjemné spory s vydavatelskými právy, na veřejnosti se objevily zprávy o jeho alkoholismu či rodinných rozepřích. Tedy nic, co by vám přidalo na náladě, zvlášť, když o sobě začnete pochybovat i na umělecké rovině.
Nahrávku Kenza , do které vkládal velké naděje, s odstupem času Khaled vnímal jako svou prohru, pozvolný sestup do starého železa. S kapelou „vypadající jako že umírá“ odehrál několik průměrných koncertů, na kterých i obecenstvo vycítilo, že se něco děje.
ZPĚT KE KOŘENŮM
Do toho všeho se mu ale narodila třetí dcera Rohsen a problémy, zdající se nekonečné, ba i neřešitelné, začaly ztrácet na významu. A konečně se také po delší době pořádně rozhlédl kolem sebe. V uších mu zazvonilo málem z hrobu vyskočení kubánských staříků z Buena Visty , velkolepé rozhodnutí malijského Salifa Keity vrátit se k nástrojům svých předků i procitnutí Gypsy Kings z popového snění. A pak zčistajasna i vzpomínky na vlastní mládí: na bezstarostné doby prvních lásek, kdy bavil svou hudbou svatebčany a rai, krev jeho života, napájely místo moderních technologií autobaterie. Zkrátka na zlaté oranské časy, kdy se stejně jako za zpěváka považoval i za dobrého muzikanta. „Přejedl jsem se elektronikou a zapomínal na starý zvuk kapely mající říz poctivého rock'n'rollu šedesátých let.“
YA-RAYI
A tak Khaled s akordeonem přes rameno znovuobjevil sám sebe a jeho nové album Ya Rayi nasáklo atmosférou návratu. „Zatoužil jsem si zahrát rai po staru. I z toho důvodu jsem se osmělil požádat o spolupráci své velké dětské hrdiny.“
Blaoui Houariho , le papa du rai , zpěváka a kytaristu z Oranu, poslouchali ve čtyřicátých letech i Khaledovi rodiče. Mauriceho El Medioniho , klavíristu židovského původu, mají v Oranu dodnes za nepřekonatelného kabaretního hráče, míchajícího americké boogie, latinu i sentimentalitu francouzského šansonu s arabskou hudbou. „Měli byste to vidět, když se ti dva sešli ve studiu. Předem jsem jim nic neřekl, a když k tomu došlo, Blaoui dostal málem srdeční kolaps. Vzal si s sebou kytaru, na kterou hraje už padesát let, Medioni seděl za piánem, zatímco já se pokoušel o improvizovaný zpěv. Nedokážete si představit, co se mi honilo hlavou, “ vzpomíná Khaled na natáčení desky.
Nahrávání jako by se vedlo v duchu Khaledova hesla „nevím přesně, o co mi jde, vím však přesně, co mám na srdci“. K ruce si vzal dlouholeté přátele, pro funky zapálenému Donu Wassovi dal až na skladbu Ya-Rayi pro tentokrát volno, a spolehl se především na „proarabského“ Eidela , skladatele Sama Debbieho a mladého alžírského multiinstrumentalistu Farida Aouameuera , servírující mu úchvatná, patinou prodchnutá aranžmá egyptských smyčců a marockého orchestru. Ladně spolu kličkují slalomem žánrů, vzpomínají na marocký styl chaabi a při Ya Galbi si za zvuků rozpustilých Khaledových a Eidelových akordeonů připadáte, jako byste s nimi obcházeli stoly a vyhrávali svatebčanům do ouška.
S přírodním instinktem a vášní pro tanec uspořádali v alžírských a pařížských studiích po staru hulákající muzikantská rai sessions, při nichž sboristky ječí málem jako ty západoafrické a Medioniho klavír v tom všem poskakuje radostí, tryskající po letech odpírání kdysi z Rubena Gonzálese .
Khaled se nevytrhl nadobro ze zásuvky jako Salif Keita z Mali, elektrice ale místy vnutil atmosféru středomořských kaváren, rozdováděných oranských veselic a zapomenutých šlágrů, občas ověšených zvukem cornemuse, tedy francouzských dud, jako ve skladbě Ensa El Hem , kterou navíc spolu se smyčci rozduní vynikající basista Michel Miskho M'Ba .
„Jako bych poslouchal Khaledovy staré kazety. Tohle je na mou duši nejlepší album, jaké kdy Khaled světu nabídl,“ shrnul své dojmy z Ya-Rayi jeden z anglických recenzentů.
