Přes sto článků relevantních hudebníků, dvacet průřezových esejů, 450 stran formátu A4, přes dvě kila čisté váhy. Tak vypadá kniha mapující hudbu mnichovského labelu ECM od jeho vzniku v roce 1969 do současnosti. Výsledek čtyřleté práce dvou editorů a desítek pisatelů naštěstí nevyznívá jako prvoplánová firemní agitka, ale docela seriózní úvaha na téma „Co je to ECM sound?“.
Těžko říct, co vedlo editory nové knihy Horizons Touched – The Music of ECM (Granta Books/2HP, 2007) Steva Lakea a Paula Griffithse k jejímu vydání v ne zrovna kulaté, třicáté osmé výročí života už kultovního labelu. Snad touha vyhnout se zažitým klišé, možná i trocha netrpělivosti.
Fakt, že editor Steve Lake, jakkoli v minulosti významný hudební publicista, je dlouholetým zaměstnancem ECM (vyprodukoval tu čtyřicet alb), velí nicméně k jisté ostražitosti: není tahle publikace jen poněkud dražším podnikovým katalogem či oslavou vlastního chlebodárce? Je zřejmé, že tomuto riziku, byť do jisté míry uvědomovanému, se umí vyhnout málokdo. Zdá se, že editoři se v tomto ohledu dokázali vyvarovat hrubých chyb, které by ohrozily kvality celého projektu. Patrně dokázali předem nastavit jistá pravidla a plnit skutečně spíše roli supervizorů či koordinátorů tak obrovského množství píšících autorů. Je však škoda, že se na tak velké ploše nenašla alespoň trocha místa na pár vět o tomto etickém dilematu; knize by to určitě jenom prospělo.
Publikace pochopitelně řeší některé praktické a zajímavé detaily v popisu fenoménu „zvuku ECM“ – v tomto ohledu jsou inspirativní třeba články několika zvukových inženýrů firmy (a jak podotýká sám producent Manfred Eicher, ten zvuk byl z velké části jejich zásluhou), ale i výtvarníků vytvářejících nezaměnitelný korporátní design svými booklety (je tu opět esej o vývoji bookletů ECM).
Nicméně i když není možné ECM zcela ztotožnit s evropskou jazzovou produkcí, dostaneme se na obecnější úrovni k otázce, která se line celou knihou: Jaká je identita evropského jazzu? A jak se mohl evropský jazz během posledních zhruba čtyřiceti let vymanit z kopírování americké tradice a vytvořit zcela svébytnou estetiku?
Tímto fenoménem se v posledních letech zabývá stále více autorů (velmi zdařile například Stuart Nicholson v knize „Is Jazz Dead?“, Harmonie 8/2006), z jejichž úst zaznívají slova o stagnaci amerického jazzu a o Francii či Norsku jako o zemích, odkud dnes ve skutečnosti jazzový vítr vane. I v nové knize padají občas silnější slova na adresu amerického jazzového neoklasicismu. Například pianistka Marilyn Crispell: „Když mluvím o jazzu, mám tím na mysli současné hudebníky, o kterých Wynton Marsalis tvrdí, že nehrají jazz.“ Nebo Jan Garbarek: „Jazzové standardy nejsou mými standardy.“ Nicméně to vše neústí do povrchní nevraživosti vůči „americkému jazzu“ (ten přece neztělesňuje jenom ortodoxní Wynton Marsalis), ale do výzev k maximální otevřenosti a vědomí vlastních lokálních evropských tradic. Tedy přesně k tomu, co Nicholson popisuje jako „glokalizaci“ jazzu a v čem má podle něj evropský jazz do budoucna konkurenční výhodu vůči USA. 
Samotní hudebníci ze stáje ECM v autorských textech nepopisují většinou svůj vztah k Eicherovi či labelu samotnému (to by čtenáře asi brzo přestalo bavit), ale staví svá vyprávění na vzpomínkách na setkání s konkrétními osobnostmi na pozadí daných fenoménů (například význam Dona Cherryho pro free jazz v Evropě a tak dále, dosti tu chybí ovšem vyjádření Miroslava Vitouše, který byl pojítkem mnoha alb ECM). Tyto kratší texty jsou jistě užitečné k pochopení souvislostí, ale zároveň pochopitelné i nově příchozím do „chrámu ECM“.
Ovšem pak jsou tu skutečně odborné tematické eseje muzikologů a publicistů, které představují poněkud náročnější čtení (jak vědomostně, tak nároky na jazykovou vybavenost): například „ECM a evropský jazz“, „Idea Severu“, „ECM a film“, „ECM a USA“, „ECM a kytara“, „Jazz, piano a Jarrettova galaxie“ či „Jak ECM změnila lidovou hudbu“. Snaží se tedy odpovědět na otázky, které si mnoho posluchačů v souvislosti s ECM klade a nenachází na ně odpovědi. Tyto expertní texty ovšem jaksi implicitně předpokládají značnou orientaci čtenáře v celé produkci labelu, včetně obskurních kousků, které vyšly ještě na černých vinylech. A zde menší připomínka: tak nákladnou a vyvedenou knihu mělo doprovázet alespoň CD/DVD s úryvky citovaných skladeb, které by napomohly snazší orientaci.
Producent Manfred Eicher sice vyrostl na jazzu, ale jak říká, po celodenním shonu s jazzovou produkcí se večer rád vracel k Mahlerovi či Šostakovičovi: zde je s jistou nadsázkou možno vidět původ řady „ECM New Series“, která mapuje od roku 1984 vážnou hudbu, a jíž je věnován relevantní prostor (je zde zdůrazněn například podíl labelu minimálně na zviditelnění postsovětské klasiky, například Arvo Pärta). Úplná diskografie s více než tisíci položkami je už jen třešničkou na dortu.
Kniha pro ty, kteří mají od ECM kdeco, ale taky pro ty, kteří rádi nálepkují „ecm-ovským soundem“ kdejakou éteričtěji znějící nahrávku. Oběma může poskytnout přinejmenším patřičné vědomí souvislostí.
