Jan Kořínek je syn Miroslava Kořínka, pianisty a skladatele ze studia Ypsilon a mimo jiné i autora ypsilonských transkripcí klasických oper do svébytného jazyka pražských malých scén. Posluchači blues ho znají už skoro deset let jako vedoucího souboru, který do pražských i mimopražských klubů přiváděl americké bluesové zpěváky. Teď mu u anglické společnosti HardBop Records vyšlo CD Groovin for Little V, na němž vystupuje už jen jeho instrumentální trio Groove bez podpory jakéhokoliv zpěváka. První otázka našeho rozhovoru musela pochopitelně směřovat k tomu, jak k tomu došlo.
Jak jste se dostal k tomu, že vám CD vychází na anglické značce – a není to už vaše první? Je to první na téhle anglické značce – mé první CD se zpěvákem Ebem Davisem vyšlo u nás na Faust Records 2001. Asi před pěti lety jsme se seznámili s kytaristou Osianem Robertsem z Cardiffu a docela jsme si porozuměli. Teď slyšel, že máme něco nahraného, a řekl mi: „Tak to vydejte u nás.“ A já jsem mu na to pochopitelně řekl: „No jistě, skvělý.“
Kdo to distribuuje u nás? Zatím nemáme domluvenou žádnou místní distribuci: deska se prodává přes internetové stránky přes CD Baby a přímo přes vydavatelství HardBopRecords.
A pochopitelně také na vašich koncertech. To je možná dnes vlastně ten hlavní kanál. Právě proto čekám s rozhodnutím, jestli u nás vůbec jít do nějaké distribuce, jestli by se vůbec vyplatila.
Kolik těch koncertů máte – jak a kde hrajete? Se skupinou Jan Kořínek and Groove je to v poslední době tak třikrát až čtyřikrát do měsíce v Praze a tak dvakrát až třikrát mimo Prahu. Není toho moc, ale zatím to jde. V Praze hrajeme většinou ve známých klubech, U staré paní, v Blues sklepě, nebo U malého Glena. Teď si říkám, jestli by nebylo lepší dělat těch koncertů v Praze ještě míň, ale na nějakém větším místě, aby tam přišlo víc lidí.
Kdo vám koncerty organizuje mimo Prahu? To dnes vůbec není tak jednoduché. V tom je právě ten problém: vše si většinou zařizuji sám, ale stále více pociťuji, že management neumím tak dobře a byl bych jen rád, kdyby ho za mě někdo dělal profesionálně. Jenže je tu otázka: kdo? Ten článek profesionálních prostředníků, kteří by měli takové věci dělat, u nás chybí. Pár lidí tady je – třeba v Brně pan Švéda, který dělá takový okruh moravských klubů a vypadá to, že mu to nějak funguje. Ale proti tomu, jak to vypadalo dřív, se to přece jen nějak zlepšuje.
Kdy jste vlastně s vaším Groove začali? Úplné začátky byly tak někdy před deseti lety. To jsem objevil hammondky a zjistil, že basa se dá hrát levou, takže vlastně nepotřebuju basistu. To se mi líbí – ten zvuk je naprosto charakteristický. Můžete tak hrát v triu a zní to, jako byste měli big band.
Říkáte, že to bylo před deseti lety. Kdy jste se vlastně narodil? 1976. Jako malej jsem hrál na piano, hlavně klasiku, což mě zase tolik nezajímalo. Chodil jsem do lidušky, pohrával jsem si na piano, a táta mi ukazoval všelijaký věci. Doma byla spousta desek – pamatuju se především na Ivana Mládka, což je vlastně swing, potom přišel Suchý-Šlitr, Vodňanský-Skoumal. Všechno to bylo spíš tímhle směrem, takže jsem neznal tehdejší rockové kapely, ani dneska se v nich tak moc neorientuju. Potom jsem odjel na rok – 1992/93 – jako exchange student do Ameriky. Jel jsem na normální střední školu, ale přitom jsem tam vlastně objevil blues. Na kluby jsem neměl moc peníze, ale v rádiu byla každou neděli osmihodinová blues show. Já si ji celou nahrával, a pak jsem to poslouchal pořád kolem dokola a hrozně se mi to líbilo. Pochopitelně jsem už předtím věděl, že blues existuje, ale moc nahrávek jsem neměl – nanejvýš nějakýho Raye Charlese.
Když jste se vrátil z Ameriky, tak už jste blues přišel na chuť. Ale to jste ještě neměl hammondky. Nejen že jsem je neměl, to jsem ještě ani pořádně nevěděl, co to je. Na nahrávkách, které jsem znal, mě vábil takovej ten pěknej zvuk. Až potom přišel Tonda Smrčka a povídá mi, hele, kup si hammondy, to je dobrý. A tak to vlastně začalo.
To nebyla tenkrát moc levná záležitost. No, nebyly to velké hammondy, ale byl to digitální modul, takže ten zvuk už tam byl. Basu už to mělo, ale na tu jsem tenkrát ještě nehrál. To až tak někdy v roce 1997 nebo tak.
To je zhruba před deseti lety – takže to už jste se začínal dostávat do kontaktu s dnešními partnery v Jan Kořínek Groove. Tenkrát se ta kapela ještě nejmenovala Groove, ale The Next Generation Blues Band. Tam figuruje René Trossman, který taky nedávno vydal svou bluesovou desku. Je to kytarista z Chicaga, který sem vozil své kamarády – Lorenzo Thompsona, Sharon Lewis – zpěváky, kteří s námi tenkrát objížděli Evropu.
Vy jste se s touhle partou dostal do Evropy dřív, než jste nahrával u nás doma? To podstatně dřív, protože první turné s Trossmanem bylo v roce 1995. Šlo asi o měsíční turné, kdy se hrálo snad každý den. Tam jsem hrál ještě na baskytaru: byli tam dva kytaristi, bubeník a saxofonista Joe Crump, pro americké jazzmany trochu pojem, hrál s ním i mladý Kája Růžička. Objeli jsme celé Německo, a o rok později, se zpěvačkou Sharon, to bylo i Lucembursko, Holandsko, Francie, Belgie a zase něco z Německa. René zařídil to první turné, ale pak už jsme to začali dělat spolu, porotože u nás tyhle věci nikdo nedělal. Ze začátku jsme kontaktovali kamarády Reného Trossmana, se kterými hrával. Pak jsme ten postup změnili: vybereme si prostě člověka, s kterým chceme hrát, a toho sem přivezeme. Na podzim máme připravené dva velké bluesmany a já se cítím opravdu poctěný, že jsou ochotni s námi vyjet na šňůru. Jména bych ještě nerad říkal, dokud vše není opravdu jisté.
Jak jste objevili Eba Davise, který s vámi nazpíval vaše první album? Zase jsme hledali zpěváky, s kterými bychom si rádi zahráli. On žije v Berlíně a dělá muziku, která je nám hodně blízká, takové to jazzy-blues, někde na pomezí, a je to dobrý zpěvák i showman. Trvalo nám čtyři roky, než jsme ho sem opravdu dostali, ale potom už s námi jezdil častěji. To už jsme začali jezdit hlavně po Česku – Ústí nad Labem, Brno, Olomouc, Ostrava, což jsou spolehlivé štace, kde tuhle muziku berou. Je to vždycky takový ostrůvek kolem nějakého nadšence, který dovede přitáhnout další. Teď se objevil třeba zase takový ostrůvek v Uherském Brodě – pan Mikulík, který dělá dobré věci a rád.
Takhle tedy vegetujete už nějakých osm nebo deset let. Máte dojem, že se u nás tyhle věci nějak vyvíjejí? Pokud jde o Prahu, tak ani moc ne. Ale mimopražská scéna je rozhodně zajímavější. Když už se ptáte takhle přímo, honoráře jsou v regionech přibližně o 200 % vyšší než v Praze. Je to vlastně svým způsobem logické, vyjet z Prahy zabere více času a námahy a náklady jsou také vyšší. Hlavní je, že pořád vyrůstají ty ostrůvky kolem místních nadšenců, kterým se daří dát dohromady slušný počet posluchačů.
Tohle byla tedy vaše cesta k hammondkám a k blues. A pokud jde o vaše partnery z dnešního Groove – jak se k tomu dostávali oni? S kytaristou Jirkou Hokešem už hraji tak osm let. On byl jednou náhodou v Chicagu a chtěl si tam zahrát na jamu. Tam byl taky René Trossman a ten se ho zeptal: „Tak ty jsi z Čech?“ A pak mi z Chicaga zavolal: „Hele, mám tady pro tebe kytaristu – zahraj si s ním doma.“ Je to trochu legrace, když se dva Pražáci musí seznámit tak, že je doporučí společný známý někde v Chicagu. A taky ta formulace, že nějaký bluesový kytarista z Prahy byl náhodou zrovna tenkrát v Chicagu, zní jazykem stěží pochopitelným pro předcházející generace. Jenže tak už ten svět teď vypadá – společné zájmy jsou důležitější, než dočasné působiště těch, kdo je sdílejí.
A bubeník? Martina Nováka jsem našel teď během několika posledních let. Poslouchal jsem ho na koncertech a pořád jsem si říkal, že bych s ním rád chtěl hrát. Tak teď jsem rád, že ho tady mám.
Vy zřejmě pořád posloucháte Raye Charlese a další mistry hammondkáře, takže jejich cítění máte pod kůží. Mám takový dojem, že především v pomalejších a středních tempech je u vás to potřebné napětí. A to je asi podstatné – dostat to i do pomalejších temp a nespoléhat jen na nějaké fastové odvazy. No právě. Já navíc nejsem žádný technik, který by hrál ty rychlý hadice. Třeba se ještě něco naučím – ale radši mám opravdu ten groove. A to napětí je pro mě nejdůležitější.
Takže jaké jsou v tomto okamžiku další plány? S pomocí téhle desky se dostat do Evropy, a třeba i dál. Ta hammondovská komunita zřejmě funguje po celém světě a lidi stále vědí, co je to groove. Máme předběžnou nabídku z L.A., že by nám tam po menších klubech udělali nějaké turné. Ono specializovaných hammondkářů zase není tak moc. Velká koncentrace jich je v Itálii – třeba Alberto Marsico a další. U nás je to vlastně jen Ondra Pivec. Ale ten to dělá trochu jinak, takže si vlastně vůbec nekonkurujeme: já tomu jeho způsobu říkám prostě moderní jazz. Já se vztahuju spíše k blues a soulu – to je i trochu srozumitelnější pro lidi. Ondra Pivec se to snaží posunout někam o kousek dál. To je normální myšlení muzikantů – pořád se dostávat někam dál. Možná, že já se o to snažím taky, ale směrem, který víc vychází z toho, jak to tenkrát bylo – takový jakoby časostroj.
Little V, kterému je vaše album věnováno, je zřejmě váš potomek. Z fotografií není moc jasné, je-li to dcerka nebo synek. Je to syn Vojta, rok a tři měsíce. Manželka je doma, a s Groove bych je pochopitelně neuživil; jde spíš o moji osobní zálibu a naplnění. Takže hraji s Trossman Bandem, a hlavně s Mekym Žbirkou. Těch vystoupení s ním bývá tak šest až sedm za měsíc, a tím se už nějak uživím. Osian Roberts se asi z Cardiffu přestěhuje do Čech a chtěl by s námi hrát. Takže to vypadá, že budeme kvarteto, pořád a všude. To pro mě znamená posun dál. S tím bych rád jednou nebo dvakrát za rok dělal nějaký větší koncert, na který pozvu dechovou sekci a taky třeba Gumu Kulhánka. Věková hranice pro mě nikdy nehrála roli. S Gumou jsem kdysi hrával a moc se mi to líbilo. Nejdůležitější bylo shodnout se na tý muzice, a potom už to běželo vždycky samo.
