Alba, která naši jazzmeni vydávají v poslední době, jsou stále častěji dokumentem jejich spolupráce se zahraničními kolegy. Nejde jen o to, že si náš sólista pozve na svou desku partnera světově zvučného jména, jak tomu bylo například na albu Roberta Balzara s Johnem Abercrombiem nebo Pavla Jakuba Ryby s Mikem Sternem. Už jen letos vydaná česká alba (například Jiřího Hály, nebo Beaty Hlavenkové) ukazují, že lze s úspěchem složit hudbu přímo „na míru“ ryze americké sestavě a také ji za oceánem nahrát. Osobitou variaci na toto téma nyní přináší nový snímek Svatopluka Košvance.
Košvancova dráha dokumentuje vývoj a prostředí českého jazzu: ve světových análech bychom stěží nalezli někoho, kdo by se na pozici mezinárodně uznávaného sólisty vypracoval z původního povolání malíře pokojů, kdo by v 70. letech na svá první angažmá s našimi špičkovými hvězdami dojížděl do Prahy z Ústí nad Labem na motorce, a kdo by o dvacet let později vyprovokoval vznik významného česko-anglického vydavatelství Cube-Metier. Prostě jen tím, že téměř ve své šedesátce, při první polistopadové návštěvě bývalého jazzového trombonisty Pavla Vlčka v Praze, neměl – navzdory svému nepochybnému renomé – ještě žádné album pod vlastním jménem. Vlček chtěl takovou desku mít, třeba jen sám pro sebe, a tak mu nezbylo než založit společnost, která by ji nahrála a vydala.
Činnost nového vydavatelství se rozběhla nečekanou měrou a Košvancovi přinesla ještě druhou nahrávku, rovněž v kvartetním obsazení. Ale pak se Košvancovi blížila sedmdesátka. Pro Ústečany, kteří pamatovali jeho začátky, byl domácím idolem, a došli k názoru, že by mu k takovému jubileu rádi věnovali CD s big bandem, vydané pod jeho jménem. A tak způsobil Košvanec, opět nevědomky a nechtěně, další zvrat. Bubeník, později manažer jazzklubu a příležitostných mezinárodních seskupení Martin Šulc , musel totiž udělat totéž, co kdysi Pavel Vlček: vytvořit vlastní label, který by realizoval projekt, příznačný už pro začátek nového milénia.
Šulc vypráví o tom, jak za ním koncem loňského roku přišel Ivan Dostál, se kterým už dříve spolupracoval na dramaturgii ústeckého Jazz and Blues festivalu. „Řekl mi, že v Ústí sehnali nějaké peníze a rádi by za ně natočili desku se Sváťou Košvancem. Já jsem sice měl víc zkušeností s produkováním jazz klubu než desek, ale řekl jsem mu: Jistě, proč ne? A on pokračoval: A co kdybyste ji nahráli s tím Osianovým big bandem, co jste s ním už v Ústí taky hráli? Tenhle nápad mě chytl.“
SPOJENÍ GENERACÍ
Zmíněná původní, nikdy nenahraná verze big bandu, který se teď představuje na CD Unforgetttable , má své kořeny někdy před začátkem tohoto tisíciletí. Tenorsaxofonista Osian Roberts je o 40 let mladší než Košvanec; na rozdíl od něho však pochází z velšské rodiny s bohatou hudební tradicí. Jeho otec byl věhlasný operní zpěvák, dědeček známý učitel na dřevěné dechové nástroje. Osian se začal zajímat o jazz ve třinácti letech, z altky přešel na tenor saxofon, a k jeho vzorům patřili Parker, Davis či Coltrane. V roce 1994 získal stipendium na londýnskou Royal Academy Of Music a po něm další do New Yorku. Po návratu do Londýna začal hrát s trumpetistou Stevem Fishwickem, dalším členem dnešního „košvancovského“ big bandu. Začal dojíždět do Prahy a jeho biografie říká, že se do tohoto města zamiloval (pamětníci dodávají, že to nebylo jen do města).
Roberts příležitostně vystupoval s Najponkem, Martinem Šulcem, s Košvancem, Jaromírem Honzákem, ale i mladšími – s Janem Kořínkem, Liborem Šmoldasem, Petrem Zelenkou nebo Davidem Dorůžkou. V Anglii založil vlastní vydavatelství HardBop Records, kde loni vyšlo i Kořínkovo CD Groovin for Little V – další doklad, jaké plody taková spolupráce přináší. Po zhruba ročním pobytu v Praze vznikla myšlenka vytvořit spolu s Martinem Šulcem jedenáctičlenný big band.
Osian Roberts do něho pozval Steva Fishwicka a další anglické přátele, Šulc především české dechaře Přemysla Tomšíčka, Stanislava Zemana, Miroslava Hloucala, Radka Zapadla a Rostislava Fraše. Repertoár a aranžmá napsal většinou Osian Roberts. Orchestr objel pěknou řádku klubů a zajel také do Ústí, kde si ho pamatovali. To byla předehra dnešního cédéčka.
Na tom však figuruje i americký pianista Hod O‘Brien , což je Košvancův vrstevník – jejich data narození dělí jen pár týdnů. Jenže v době, kdy se Košvanec seznamoval s jazzem v ústeckém Combu, mohl už O ‘Brien v New Yorku nahrávat s Artem Farmerem, Donaldem Byrdem nebo Idreesem Suliemanem. Když mu bylo jednadvacet, nahradil v kvintetu Oscara Pettiforda Billa Evanse, a tento soubor se pak v klasickém klubu Five Spot střídal s Theloniousem Monkem. Jeho kariéra pokračuje dál: na jaře 2007 byl jedním z deseti světových pianistů, které si na velké turné pozvali do Japonska. Těžko si představit prostředí, které by bylo odlišnější od toho, v němž vyrůstal Košvanec.
Z „domácích“ aktérů tohoto alba k sestavě přistupuje ještě basista Jiří Mráz (1944), příslušník jazzové generace, která od nás odešla po roce 1968. S O‘Brienem sdílí jeho zkušenosti ze spolupráce s jazzmeny světové pověsti; pro jeho práci v big bandu je významná zejména skutečnost, že byl členem souboru Thada Jonese a Mela Lewise, považovaného v 70. letech za nejlepší světový big band. A takovouhle směsicí generací, prostředí a osudů má na svědomí hlavní autor projektu, bubeník Martin Šulc (1961), člen naší klíčové skupiny Naima z 80. let, a po Listopadu spoluzakladatel klubu U malého Glena, občasný organizátor různých souborů, které si odehrály své u nás i po Evropě, ale nikdy nebyly nahrány. S Osianem Robertsem a basistou Petrem Dvorským vytvořili mimo jiné i formaci Trio Music, s níž absolvovali šňůru asi 20 koncertů, mnoho klubových hraní u nás i nahrávání v Anglii.
Bigbandové album Unforgetttable se jménem Svatopluka Košvance v roli vedoucího ovšem nemůže opakovat zvuk tradice swingových bigbandů, zažité a předávané u nás. Zvuk je průzračnější a jednodušší, nejsou tu očekávané riffy a klišé. Sólový hlas trombónu tu má své vedoucí místo a představuje sólistu, který technické majstrštyky bopové virtuozity spojuje s citem pro plynulou legatovou melodii a náladu tématu. Spojením alespoň tří generací, značně odlišných prostředí, i měnících se stylových koncepcí však symbolicky zdůrazňuje unifikační schopnost jazzu i naději, že tento hlavní proud bude pokračovat, aniž by se stavěl do cesty nepochybně potřebným odštěpným tendencím nových nastupujících generací.
