Pianistka a skladatelka Kristina Barta vydává své debutové album EMA29. Jeho přípravou strávila tři roky života, během nichž se snažila, aby vznikla skutečně co nejreprezentativnější vizitka v podobě desky.
Kristino, na klavír jste sice hrála už jako malá, ale mezitím jste studovala hru na hoboj a další nástroje. Kdy jste si uvědomila, že právě hře na piano se chcete věnovat naplno? Mým prvním nástrojem byl skutečně klavír. Už ve čtyřech letech jsem si na něj doma brnkala, a když mi bylo asi sedm, hrála jsem s naší rodinnou kapelou – já na piano, táta na basu a sestra zpívala. Na základní umělecké škole jsem se učila na klavír a flétnu, a když mi bylo dvanáct, padl návrh, že půjdu studovat na osmileté Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením. I tam jsem chtěla jít na klavír, ale bylo mi řečeno, že se tím neuživím a že si mám vybrat jiný nástroj. Dali mě na hoboj, já jsem z toho byla nešťastná, ale těch osm let studia jsem nějak vydržela. Hrála jsem v různých školních i mimoškolních orchestrech, dokonce i v Pražském filmovém orchestru, a plánovala jsem si kariéru. Po maturitě jsem nastoupila na Pražskou konzervatoř, jenže po prvním ročníku jsem o prázdninách odjela na Letní jazzovou dílnu Karla Velebného do Frýdlantu. A když jsem tam zažila všechny ty jam sessiony a styl výuky Karla Růžičky, padlo rozhodnutí… Odevzdala jsem hoboj na vrátnici školy a zmizela jsem. A nastoupila jsem na klavír na Konzervatoř Jaroslava Ježka.
Začala tedy vaše dráha jazzové hudebnice a skladatelky. Nezkoušela jste hrát jazz i na hoboj? To jsem zkoušela už v roce 2000, ještě jako dítě. Vystoupila jsem na jazzovém festivalu na hradě Roštejně. Hráli jsme tam jako klasické trio, ale použila jsem i hoboj, na který jsem zahrála Blue Bossu.
Mají roky strávené s melodickým dechovým nástrojem vliv na to, jaká jste pianistka? Hrajete a přemýšlíte především melodicky? Myslím, že mě to ovlivnilo opravdu hodně. Věnovala jsem se melodickému nástroji a je pravda, že moje hudba vychází především z melodií, i když se od toho v posledních letech snažím trochu oprostit. Narazila jsem totiž na různé rytmické problémy a uvědomuji si, že mám ještě co dohánět. Původně mě při komponování napadaly jen melodie, zatímco harmonie a rytmus byly stranou, ale teď už se snažím, aby to bylo vyvážené. Moje jazzová hudba se však stále vyznačuje zpěvnými melodickými linkami.
Ale hrála jste prý i na bicí… Bicí nástroje jsem měla jako vedlejší předmět na Gymnáziu Jana Nerudy, chodila jsem na ně asi čtyři roky. Bicí souprava mi moc nešla, ale musela jsem z ní dělat zkoušky. Bavila mě však marimba – při zkouškách jsem dokonce hrála jednu skladbu čtyřmi paličkami.
Kdy jste začala skládat? Už odmalička mě bavilo transkribovat hudbu, kterou jsem slyšela. Bylo mi tak osm, slyšela jsem píseň od Petra Hapky a hned jsem si zapisovala noty. Ale první skutečné skladby jsem psala asi v osmnácti. Měla jsem tehdy svou první kapelu. Jmenovala se Real Groove a byl to takový pop-funk.
S touto ani s dalšími svými kapelami jste nikdy nevydala žádné album a debut jste připravila až teď. Proč? Od rozpadu té první funkové kapely uplynulo už deset let. Já jsem se mezitím posouvala jinam a založila jsem kapelu Kikina B, která už měla blíž k jazzu, protože hrála fusion. I ji jsem ale rozpustila, protože jsem cítila, že chci jít dál. Už tenkrát jsem měla možnost natočit první album, bylo to před pěti lety, ale já jsem nechtěla. Až teď cítím, že vzniklo TO, s čím chci skutečně jít na trh.
Album se jmenuje EMA29. Můžeme si ten název rozklíčovat? Určitě. Ema je moje druhé jméno – jsem Kristina Ema Jana. A 29 je můj věk – chci si celý život připomínat, že jsem to album stihla vydat do třicítky.
Koho jste si k nahrávání přizvala? Základ sestavy tvoří mé trio s Markem Urbánkem na bicí a Honzou Fečem na kontrabas. Toto trio, které jsme založili před rokem, tvoří základní kámen desky. Mezi hosty jsou pak především Kryštof Tomeček na kytaru, Miroslav Hloucal na trubku a Karel Růžička ml. na saxofon.
Skladby jste psala i aranžovala sama, nebo se na jejich výsledné podobě podíleli i spoluhráči? Marka nijak neusměrňuji, protože mě baví, jak hraje a jak je kreativní. Nemám potřebu ho nějak opravovat. Basu naopak řeším, protože mám ráda basový zvuk a hrozně mě baví unisono basové linky s klavírem nebo s jiným nástrojem. Honza má tedy nějaké noty předepsané, ale nic dalšího mu k tomu neříkám. I styl jeho hry mě totiž moc baví, je to takový živočišný basista.
Zmiňovala jste také dechové nástroje. Slyšíte například trubku ve skladbě hned při komponování? Jak u které skladby. Většinou mě ale napadne melodie, kterou slyším jakoby zpívanou. Většinu skladeb píšu tak, abych je byla schopna zahrát v triu. Zpětně je pak poslouchám a snažím se je zasadit do takového obsazení, aby fungovaly co nejlépe. Měním to, zkouším to třeba právě s trubkou, pak s kytarou…
Je role kytary ve vašich skladbách častěji melodická, nebo jako harmonický nástroj konkuruje klavíru? Taky je spíše melodická. Já vnímám jednotlivé zvuky jako barvy a snažíme se jimi jakoby vymalovat obraz.
Vnímáte tedy své skladby jako absolutní hudbu, nebo jako písně, které by mohly mít i text? Rozhodně jako písně. Skoro vždy si své melodie spojuju s obrázky nebo s videem. Hudba mě napadá tak, že ji jakoby vidím.
A vidíte ji barevně, nebo černobíle? No… Spíš černobíle. A teď mě napadlo, že fotky, které jsme připravili pro booklet desky, jsou také černobílé. Když jsem začala na tomto projektu pracovat, našla jsem skvělého fotografa Petra Krejčího. Dělá krásné fotky, většinou černobílé a smutné. Mne se vůbec spousta lidí ptá, proč jsem tak smutná, ale já vůbec nejsem smutný člověk. I když v hudbě možná ano.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2017 (koupit)
