Polská hudební scéna se nám za bolševických dob stala v lecčems předmětem obdivu a zbožných přání. Čas trhl oponou, rozdíly se smazaly, ale čeští klezmeři závidí dál: na krakovské trio Kroke – dráždivý klon Chopina, Czesława Niemena a The Klezmatics – zkrátka nemají. Ale to se netýká pouze nás. Kroke už osmnáct let bodují po celém světě a ten si klade pořád jednu a tu samou otázku: co všechno se ještě skrývá v hudbě z krakovské židovské čtvrti Kazimerz?
Předtím, než sem v roce 1939 vtrhli Němci a všechny židovské obyvatele nahnali na protilehlý břeh Visly do ghetta Podgórze, odkud vedla cesta pouze do Osvětimi, tu Židé žili pět set let a Kazimerz tvořila srdce středoevropské židovské kultury. Akordeonista Jerzy Bawol , Tomasz Kukurba střídající violu s houslemi a flétnou a kontrabasista Tomasz Lato od tamního akustického klezmeru – najednou přetékajícího jazzovými improvizacemi – postupně přešli k novodobosti. Do skladeb implantovali rockové bicí s perkusemi a samply, zazpívala si s nimi Natacha Atlas, natáčeli s houslistou Nigelem Kennedym a Peterem Gabrielem. Židovská hudba pod jejich rukama rozkvetla do nečekané podoby, barevnosti a nepřenositelné jímavosti; velmi často se Kroke také nechávají inspirovat sefardskými vlivy ze Středomoří a Arábie.
Od roku 1992 Kroke natočili devět alb. Dvě poslední – Seventh Trip (2007) a Out Of Sight (2009) – překonala snad všechna očekávání: Kurkubova viola kvílí jako kdyby na ni hrál John Cale, smysly napínají artrockově vyklenuté pasáže, strhující arabské rytmy i hitově vytříbené melodie. Přesně v duchu jejich hesla: „Netušíme jak to dopadne, zato jsme si jistí, že to musíme zkusit.“ Více v rozhovoru s Tomaszem Kukurbou.
Nemáte strach, že vám za váš moderní klezmer polští rabíni vynadají? Ještě to nikdy neudělali, třeba se jim to líbí, ale opravdu netušíme, co může v budoucnu přijít.
Jak dnes vypadá polská klezmer scéna? U nás se hodně nosí na hlavách jarmulky, všichni chtějí hrát jako na židovské svatbě, nebo se naopak tvářit velmi vážně. Celkem nedávno mladí hudebníci spojili klezmer s punkem, ale zájem klesl. V Polsku je to velmi podobné. Zajímavé je, že se vždycky okamžitě pozná, kdo to myslí vážně a kdo naopak módně využije situace a začne hrát klezmer.
Jste fantastičtí muzikanti. Nenapadlo vás ale někdy dát větší prostor zpívaným písním? Požádat o spolupráci například některého z legendárních polských kantorů nebo jako Wally Brill použít vokální samply? Vždyť jste kdysi spolupracovali se zpěvačkou Irenou Urbanskou. Irena je ohromná zpěvačka a na spolupráci s kantory už léta myslíme, ale zatím si vystačíme sami. Na samplování vokálů ze starých desek určitě nevidíme nic špatného, vždyť to poslouží oběma stranám. Lidé při tom objeví unikátní zpěváky, my u nich najdeme inspiraci.
V Krakově se pořádá Jewish Cultural Festival a město je vnímáno jako středisko polské židovské hudby. Před 2. světovou válkou byla za evropské židovské centrum považována Varšava. Pro neinformovaného: existovaly kdysi nějaké rozdíly mezi židovskou hudbou z Krakova a Varšavy? Neřekl bych, i když samozřejmě určité odlišnosti vycházející z prostředí tu existovaly. Musím se ale přiznat, že nejsem expert, tuhle práci nechávám na povolanějších.
Nigel Kennedy má za manželku Agnieszku. A tvrdí, že velkou část hudby píše v polských horách. To je důvod, proč jste s ním spolupracovali na albu East Meets East? Kdo koho vyhledal? Setkali jsme se dávno předtím, než jsme se dohodli na natáčení alba. Jestli si to dobře pamatuji, tak někdy v roce 2000 za námi přišel v Anglii po koncertě do šatny a přemlouval nás, abychom si zajamovali. My byli hodně utahaní, nechtělo se nám, vlastně jsme ho ani pořádně neznali, takže abychom se ho zbavili, povídáme: hele, když si s námi chceš tolik zahrát, přijeď někdy do Krakova a uvidí se. Koukal na nás jako blázen, ale nakonec ze sebe jenom dostal: dobře, jak myslíte. A skutečně přijel. Humorné na tom bylo, že Agnieszka ho marně přemlouvala celá léta a nic. A my jen přes rameno utrousili pár slov a on se najednou objevil v Krakově (smích).
Natáčení alba byl váš nápad, nebo jeho? Vlastně ani nevím, vzniklo to tak nějak spontánně během mnoha společných koncertů v krakovském Muniak Jazz Clubu. On tam hrozně rád vystupuje i sám, prý tam je skvělá atmosféra. A když to řekne on, který procestoval celý svět, zní to zajímavě.
Komunisté českou lidovou a židovskou hudbu použili jako nástroj své perverzní ideologie. Znetvořili ji a zošklivili mladé generaci. Ještě dnes se těžko napravují kulturní zločiny komunistů. Jak to bylo v Polsku? Jaký měli k židovské hudbě vztah polští soudruzi? Ani na chvíli nepochybujte o tom, že hrozný, ale měli to usnadněné, protože v Polsku prakticky žádná židovská hudba neexistovala. Snad v undergroundu. Teprve když odešli, začalo jisté obrození.
Souhlasíte s názorem, že kdyby The Klezmatics a lidé z newyorské klezmer scény nepřijeli kdysi do Evropy, že by Evropa o své židovské hudební dědictví neměla tak velký zájem? Že to Američané vlastně odstartovali? Ano, máte pravdu, ale nebyli jediní. Podobných skupin bych vám dokázal vyjmenovat víc. Ovšem Klezmatics to skutečně odstartovali, na tom se nic nemění.
Váš zvuk je stále hutnější a používáte výrazné melodie. Nebudete se zlobit, když v hudbě Kroke slyším hodně prvků artrocku? Vůbec ne! Vždyť je to pravda a náš způsob práce. Zajímavé je, že nám to ještě nikdo před vámi neřekl!
Na svých starých deskách jste hráli tradiční skladby. Na albu The Sounds of The Vanishing World jste ale poprvé ve velké míře hráli vlastní kompozice. Také jste poprvé použili elektroniku a samply. Co vás k takové proměně vedlo? Jednoduše pocit, že je na čase začít skládat vlastní věci. Tradice klezmeru pro nás dodnes představuje důležité východisko, ale sám přece dobře víte, že klezmer se vždycky neustále vyvíjel. Dokázal absorbovat spoustu vlivů, takže my dnes skrze něho objevujeme vlastní hudební světy. Nejsme ničím vázáni a elektronika s tím souvisí. Jsme sice klasicky vzdělaní hudebníci, ale máme rádi také jazz, což je pro naši vlastní hudbu docela dobrý základ. Klezmer není hudba pro muzeum, ale pro dnešní dobu. Není nedotknutelný.
Kroke měli vždycky velmi blízko k filmu. Vaši hudbu použili režiséři David Lynch a Steven Spielberg. Měli jste možnost s nimi mluvit? S Davidem ne, ale asi tušíte proč. Je to velmi zvláštní člověk. Zato se Stevenem jsme strávili spoustu pěkných chvil. Víte, že hraje výborně na klarinet?
Ve filmu Inland Empire použil Lynch vaši skladbu The Secret of The Life Tree a skoro celý film se natáčel v Łodži. Herci prý nikdy neviděli scénář. Tušili jste, co můžete od Lynche čekat? Ne, ostatně jako nikdo ze štábu. A už vůbec jsme nevěděli, co s naší hudbou nakonec udělá. Opravdu ne, ale bylo nám jasné, že z toho vyjde druh neobvyklého dobrodružství, jaké jsme nikdy předtím neprožili.
Také jste Peteru Gabrielovi pomáhali s hudbou k nádhernému filmu Rabbit-Proof Fence. Jste s Peterem přátelé? A jak se vám pracovalo ve studiích Real World? Víte, kdo nás s Peterem seznámil? Spielberg. Když jsme v Real Worldu natáčeli pro Petera nové skladby, nenapadlo nás, že část z nich potom použije ve filmu. Rozhodnutí bylo na něm a on moc dobře ví co dělá. Má všechno dopředu pečlivě promyšlené. Neskrývám, že pracovat s Peterem byl náš sen. Na ty chvíle, kdy jsme ve studiu společně natáčeli, dlouhé hodiny si povídali o všem možném a nejen o hudbě a po večerech s ním pak hráli ping-pong, na to se nedá zapomenout. Vážíme si jeho přátelství a toho, že k němu máme dveře kdykoliv otevřené.
Peter Gabriel mimochodem první zpopularizoval etnickou hudbu, které se dnes říká world music. Co pro vás termín world music znamená? Simon Emmerson, Eliza Carthy nebo Salif Keita mně řekli, že termín world music nenávidí. Že o jejich hudbě nic nevypovídá. Souhlasím, Peter Gabriel na tom má značný podíl. A je skvělé, že ve svém úsilí pokračuje. Dnes možná ještě víc, než před lety. A lidem, o kterých se zmiňujete, rozumím. Simon s Elizou mají blízko k folku, Salif je Afričan a nikdo z nich se přece nenechá zahnat do hudební kolonky, která by o jeho hudbě vlastně vůbec nic nevypovídala. Nedivím se jim, že s termínem world music mají problém. Obchodníkům a novinářům možná vyhovuje, hudebníkům už méně. Na druhou stranu, nikdo nic lepšího zatím nevymyslel. Vám se líbí označení etno? To je možná ještě větší blbost než world music. Sám jsem zvědavý, jak se téhle hudbě bude říkat třeba za dvě stě let. Teda jestli ještě nějaká bude. Nikdo neví.
