Když špičkový orchestr, přijíždějící po 42 letech existence poprvé do naší země, koncertuje v nevhodném prostoru, který nejkrásnější hudbu na světě neumocňuje, ale degraduje na nezvládnutý příval zvukové hmoty, je to přinejmenším politováníhodné.
Při tak vzácném setkání s absolutním kompozičně-aranžérským i hráčsko-improvizačním uměním je přece nelogické mít pouze ledabylé až žádné požadavky na „to ostatní“, čím do společného podniku přispívá druhá strana – pořadatel. I když všichni víme, že úchvatný interiér Španělského sálu se báječně snoubí třeba s komorní hudbou.
Smíšené pocity v případě koncertu Vanguard Jazz Orchestra (Španělský sál Pražského hradu, 25. 5.) začínají tedy zjištěním, že tomuto souboru sluší a svědčí mnohem více třeba Lucerna Music Bar nebo podobná místnost s minimálním, případně žádným dozvukem.
Je zřejmé, že tento orchestr umí zahrát i v opravdové koncertní síni. Před pár lety jsem měl to štěstí vidět a především slyšet jej ve vídeňském Konzerthausu. VJO je znám svým příznivcům i odborníkům také tím, že víc než jiné big bandy umí pracovat s dynamikou, jak celkovou, tak vnitřní. Ve Vídni mu tehdy stačil jediný mikrofon před kapelou pro sólisty. A co víc, až do skonu svého kontrabasisty Dennise Irwina v březnu letošního roku si mohl dokonce dovolit luxus hrát bez elektrického zesílení tohoto důležitého nástroje.
A tak návštěvník pražského koncertu mohl hloubat nad tím, zda příchod jeho nástupce Phila Palombiho znamená konec té krásné éry akustického velkokapelového moderního jazzu, anebo VJO pěstuje nejvzácnější odrůdu přirozené hudby jako vzácný solitér dál a pouze v určitých případech se umělci musí smířit s přítomností zvukaře, jenž svoji milionovou investici použije proti samé podstatě interpretačních zvyklostí vzácných hostů.
Ani sebelepší aparatura nedokáže zatím zmenšit nebo odstranit několikavteřinový dozvuk a bylo by tedy lepší postavit jeden mikrofon pro řečníka (mimochodem dáma, uvádějící americké hosty, si je dobře nespočítala – VJO má pouze 16 členů, jak bývá v big bandech nejobvyklejším jevem) a pro improvizujícího sólistu.
Léčba po tomto zážitku? V mém případě hned po návratu DVD Thada Jonese-Mela Lewise z roku 1968 a nejnovější živé dvojalbum z mateřského přístavu orchestru snů, newyorského klubu Village Vanguard, z jeho únorových narozenin. Je obdivuhodné, že soubor již 18 let a bez sebemenších výkyvů kvality dále rozvíjí odkaz svých zakladatelů, Thada Jonese (1923 – 1985) a Mela Lewise (1929 – 1990).
Právě na zásadní skladatelský vklad prve jmenovaného měl upozornit program jarního evropského turné, kdy zazněly Jonesovy komplikované partitury jako Three in One , Say It Softly , Tiptoe , The Second Race , Quiet Lady nebo My Centennial , zatímco ty, kteří dychtí slyšet standardy v atraktivním rukopisu Thada Jonese, jistě nadchla sólová exhibice Riche Perryho v Easy Living a přídavek All of Me . Neméně pozoruhodné opusy dlouhodobě přispívajícího člena zakládající sestavy z roku 1965 Boba Brookmeyera jakož i novější kompozice Kennyho Wernera či Jimmyho McNeelyho , jehož dlouhé klavírní rozjezdy jsou charakteristickým znakem kapely, zůstaly tentokrát ležet ladem, snad kvůli nedávným nedožitým pětaosmdesátinám Thadovým. Jeho křídlovka jakoby ožila v improvizacích Johna Marshalla , a stejně tak zůstává současným sound Mela Lewise díky citlivé hře Johna Rileyho . Mohla to být událost roku.
