Michal Rataj se zabývá kompozicí v oblasti elektronického zvukového umění, je členem umělecko-produkční skupiny SHOCK (www. ishock.org) a v rámci Českého rozhlasu a jeho členství v EBU je producentem pořadu Radioateliér a portálu rAdioCUSTICA (www. rozhlas.cz/radiocustica), které fungují mimo jiné jako platforma pro setkávání profesionálních i laických tvůrců soundartu.
Vnímal jsi vystoupení laptopových improvizátorů jako pomyslný kolega? Společný máte nástroj – počítač. Jak se liší jejich chápání elektronického zvukového prostoru od přístupů komunity, v níž se pohybuješ?
V jedné věci určitě vnímal – ve smyslu hledání nových zvukových kvalit. To je věc, kterou přinesla digitální technologie především – možnost fundamentálního zásahu do struktury zvuku a jeho další strukturální tvarování. Během toho večera bylo možné slyšet řadu velmi zajímavých zvukových kreací, spoustu „digitální“ invence. A to je zároveň práh oné odlišnosti. Mám pocit, že tato invence (resp. schopnost formulace nového zvukového materiálu) je pouze začátek tvůrčího procesu. Zdá se mi, že tento koncert zůstal pouze u tohoto materiálu, z něhož se už autorům nepodařilo nic přesvědčivého vybudovat – mám na mysli především plynutí hudebního času, zvukovou dramaturgii, hudební formu, která umí vzbudit napětí a taky přivést posluchače do pocitu uklidnění nebo katarze.
Podle recenze Jaroslava Pašmika v Respektu č. 15 (Úředníci na pódiu) jsme v Roxy-NoD byli z různých důvodů svědky spíše slabin elektronické hudby, tedy její nudnější (Jelinek) a unavené (Fennesz) podoby. V čem vidíš naopak silné stránky nových zvukových umění?
Do značné míry s Jardovou recenzí souhlasím, i když nám trochu sugeruje, že elektronická hudba je (pouze) taková, což samozřejmě není pravda.
To, co podle mého názoru laptopy přinesly do prostředí elektronické hudby (v nejširším slova smyslu), nejsou ani tak nové zvukové kvality, ale moment živé (nebo alespoň živější) akce při hudební produkci. Zdá se mi, že odzvonilo tradičním koncertům elektroniky, kdy před plným sálem „kdosi zapne CD a koncert začíná.“ Laptop byl povýšen do role skutečného nástroje schopného vytvářet a reagovat. Záleží tak pouze na míře sdílené „intimity“ mezi hráčem a nástrojem. Ovšem – převedeno do tradiční instrumentální polohy – je mnoho geniálních instrumentalistů, ale již ne tolik skvělých instrumentalistů-skladatelů-improvizátorů, kteří kromě zvládnutí nástroje přesvědčí i naplněním hudebního času. To, že umím skvěle hrát na saxofon, ještě neznamená, že si můžu na 40 minut stoupnout na pódium a „něco“ hrát. V tomto smyslu se mi zdál celý večer v NoD nesnesitelný: extrémně dlouhé elektronické plochy bez výjimky zatížené nejnižšími kmitočty, v extrémní dynamice, bez možnosti psychologického „spočinutí“, odpočinutí ucha, bez možnosti vnímat nějaký „záměr v čase“.
Mám teď pocit, že se snažím notebookové scéně podsouvat kritéria, která jsou ve vztahu k ní irelevantní. Na druhou stranu si tato platforma sama do jisté míry dělá ambice na cosi „více“ směrem (pokud to tak můžeme říct) k high-culture. To je určitě dobře a výsledkem může být řada nových průniků a vzájemných obohacení směrem k tradičněji pojaté (nejen) elektronické kompoziční scéně a naopak. Potom ale nutně vyvstávají výše zmíněné pochybnosti. Skoro mám pocit, že by mnohým laptopovým muzikantům prospěla spolupráce s kompozičně uvažujícím člověkem. Výroky typu „…prostě sděluju svůj pocit“ mohou těžko obstát.
Jakou hudbu bys rád doporučil těm, které zaujal tvůj názor na věc?
Takových je obrovské množství, takže jenom velmi stručně: Klasikem akustických umění je Francouz Pierre Henry, který vytváří čisté kompozice z nahraných reálných zvuků a jejich deformací. Řada produkcí pařížského IRCAMu (www.ircam.fr) stojí za poslech, za všechny jmenujme mého oblíbence Jana Maresze, kerý hodně pracuje s kombinacemi živých nástrojů a jejich elektronických deformací v reálném čase. A pak například švédský skladatel Erik Mikael Karlsson (www.emk. se), jenž se zabývá čistou elektronikou ve velmi inteligentním a příjemném kompozičním rámci.
