Bez kvalitních internetových stránek se dnes profesionální hudebník obejde jen stěží. Webová prezentace francouzského pianisty a skladatele Laurenta Coqa, rozkročeného mnoha projekty mezi Paříž, New York a časté výjezdy do dalších zemí, je naprosto věrná. Zájemce si může zdarma stáhnout Coqovo první album z roku 1999, několik raritních skladeb (z kategorie „co se na řadové desky nevešlo“) i koncertní záznam unikátního tria, které pianista tvoří se dvěma saxofonisty. K dispozici jsou videa ke zhlédnutí i CD k objednání. A v životopisné sekci najdete jak strukturovaný přehled nejdůležitějších dat Coqovy kariéry, tak podrobně rozepsaný příběh o muzikantovi, který se narodil v roce 1970 jako páté dítě v rodině, vyrůstal na venkově v jižní Francii, od svých deseti let se věnuje naplno hudbě a své první album natočil v New Yorku. I sebedokonalejší životopis však některé zajímavé okamžiky postihne jen heslovitě, a tak jsme se Laurenta Coqa zeptali na některé detaily o jeho životě a tvorbě.
Která událost z vašeho dětství byla klíčová pro to, abyste se začal věnovat hudbě? Můj otec hrál na housle a k ladění používal malé čtyřoktávové klávesy. To byl první nástroj, na který jsem zkoušel hrát, když mi bylo asi pět nebo šest let. Do hudební školy mě matka přihlásila po mém naléhání v mých sedmi letech.
A proč jste se později rozhodl zasvětit svůj život jazzu? Doma jsem kdysi objevil několik jazzových desek: Sarah Vaughan s orchestrem Counta Basieho, první a druhý kvintet Milese Davise a další. Ale na piano jsem začal improvizovat velmi brzy, když mi bylo kolem 10 let. Byla to zcela přirozená součást mého kontaktu s hudbou.
Později jste studoval mimo jiné v New Yorku a tam jste také v roce 1997 natočil své první album Jaywalker. Cítil jste velký rozdíl mezi newyorskou scénou a jazzem ve Francii? Ano, New York je kolébka jazzu a stále tam vzniká to nejkreativnější. Díky mnoha školám a různým generacím, které tam fungují vedle sebe, ale také kvůli jisté nestálosti a animozitě panuje v New Yorku soutěživost, kterou jinde nenajdete. Soustřeďují se tam hudebníci z celého světa, kteří cítí potřebu konfrontovat se s tímto náročným a výjimečným prostředím. Smutným paradoxem je však naprostý nezájem amerického publika o takové tvůrčí prostředí a jeho projevy. Už před čtyřiceti lety říkal Dizzy Gillespie, že Američané si jazz nezaslouží. Je ovšem třeba zároveň říct, že i z Paříže se stalo důležité místo, kde se rozvíjí talent mnoha muzikantů a které další vyhledávají, aby tam mohli sdílet své zkušenosti. A ostatně jazz se už stal natolik univerzálním stylem, že výjimečné hudebníky najdete všude. Vždyť u vás v Česku působí několik velkých umělců. Konkrétně mám na mysli třeba opravdu skvělého kytaristu Davida Dorůžku.
Přestože jazz vnímáte jako celosvětovou hudbu, do New Yorku se stále vracíte. Co tedy tamní prostředí znamená konkrétně pro vás? Jak už jsem říkal, New York je líheň muzikantů, která nemá ve světě obdobu. Já se tam snažím vracet co nejčastěji, abych si udržel vysokou laťku a abych neztratil kontakt s tamní stále kreativnější scénou. Zajímavá tam není jen hudba, New York je bohaté a otevřené místo s kulturní scénou ještě intenzivnější než v Paříži. Když trávíte čas v New Yorku, máte jistotu, že zažijete důležitá setkání.
My jsme spolu před několika měsíci hovořili o systému odměňování umělců ve Francii („intermittent du spectacle“), o kterém jste řekl, že „dává umělcům jistotu příjmu“. V New Yorku o tuto jistotu ovšem přicházíte. Co vám ji vynahrazuje? Tím nejpozitivnějším zůstává kvalita hudby, která se v New Yorku hraje, a obecně úroveň muzikantů. Důležitá je také velká otevřenost mysli a tolerance, a to nejen v hudbě. Smutnou stránkou pak je, že hudebníci se jen s velkými obtížemi mohou svou prací uživit.
Máte zkušenost i s japonským publikem. Jak byste srovnal zájem japonských posluchačů o jazz se zájmem Evropanů a Američanů? Japonci mají hluboký zájem o jazz velmi dlouhodobě. Oni budou ti poslední, kdo si bude ještě kupovat cédéčka. Jako by u nich přetrvávala posvátná úcta k předmětům. V Tokiu najdete krámky s cédéčky, kde seženete všechno, nač pomyslíte.
Nejste jen hudebníkem, ale také skladatelem. Co vás formovalo víc: školy, které jste studoval, nebo spíše setkávání s dalšími hudebníky? Školy mi v oblasti skladby mnoho nedaly. Tím nejdůležitějším byl a stále zůstává poslech nahrávek mistrů. Psaní hudby vyžaduje obrovskou disciplínu a tu se mi někdy nedaří udržet. S přibývajícími léty se proces tvorby stává čím dál náročnějším, a protože jsem toho už napsal dost, zabere mi často hodně času vymyslet něco nového, za čím bych si stál.
Vedle jazzu píšete také filmovou hudbu. Máte pro komponování soundtracků nějakou originální metodu? Pracoval jsem na několika celovečerních filmech a v poslední době také na dokumentech. Je to zajímavé cvičení, protože hudba si musí udržet spojení s obrazovou složkou filmu. Navíc při komponování filmové hudby nezůstávám v zajetí jazzové estetiky, což mi pomáhá rozvíjet se do dalších směrů. Před několika lety jsem například nahrával se symfonickým orchestrem.
Z mnoha vašich aktivit mě nejvíc zaujalo trio se dvěma saxofony (Olivier Zanot na altku a David Prez na tenor). Jak jste na takovou sestavu přišel a jak se vám v praxi osvědčila? Před 15 lety jsem působil jako umělecký vedoucí sextetu, který doprovázel zpěvačku Laurence Allison a který měl v sestavě dva saxofony. Psal jsem pro něj aranže a vymýšlet dialogy altového a tenorového saxofonu mě velmi bavilo. Potom jsem měl v Paříži kvartet, se kterým jsem v roce 1999 v New Yorku natočil své druhé album Versatile . V něm hrál Jean-Christophe Béney na tenor, Jules Bikôkô bi Njami na kontrabas a Philippe Soirat na bicí. Ale protože bylo občas složité sehnat tyto vytížené muzikanty dohromady, napadlo mě sestavit jinou formaci bez rytmické sekce. Tato instrumentace mi pomáhá použít klavír jinak, svobodněji, a stejně tak saxofonisté se občas ocitnou v pro ně méně obvyklé situaci doprovazečů. Taková skupina ale vyžaduje velké soustředění na pódiu. Nemůžu se opřít o rytmiku a stále musím udržovat energii a zvuk na potřebné úrovni. Jsem přesvědčený, že právě díky této sestavě jsem za poslední roky udělal velký pokrok.
Paralelně hrajete v dalších projektech. Které byste zmínil? Dva roky koncertuji s kvartetem Saïgon saxofonisty Juliena Louraua, se kterým půjdeme v roce 2011 znovu do studia. Už několik let hraji s altsaxofonistou Pierrickem Pedronem, s jehož skupinou Omry jsme loni v srpnu natočili druhé CD, které vyjde v září 2011 na značce Harmonia Mundi. A účastnil jsem se natáčení první desky mladého bubeníka Guilhema Flouzata, který byl mým žákem na jazzové škole EDIM v Paříži a který momentálně studuje v New Yorku na Manhattan School of Music. Jeho CD s názvem One Way… or Another , na kterém se podílel také saxofonista Ben Wendel ze skupiny Kneebody, vyjde na jaře. Dále jsem natáčel desku maltského kytaristy Sandra Zerafy, kterou v těchto dnech v New Yorku mícháme. Také v New Yorku jsem nahrával hudbu inspirovanou knihou Rayuela od Julia Cortázara, kterou jsem skládal společně s altsaxofonistou Miguelem Zenonem. Spolu s námi tam hraje na bicí a na tabla Dan Weiss a na violoncello a trombón Dana Leong. Toto CD vyjde na začátku roku 2012 na newyorské značce Sunnyside Records. A vystupuji také v duu s japonskou tanečnicí Toshiko Oiwa, se kterou se věnuji totální improvizaci. Dvě videa z našeho představení ostatně najdete na mém webu www.laurentcoq.com.
Francouzská Jazzová akademie vás už vícekrát nominovala na Umělce roku. Jsou pro vás podobná ocenění důležitá? Čím jsem starší, tím méně jsou pro mne takové věci podstatné. Ale přiznávám, že je to příjemné, když vás někdo ocení za vaši práci.
Zmínil jste spolupráci se zpěvačkou Laurence Allison a v minulosti jste vystupoval i s dalšími vokalistkami. Co vás na ženském zpěvu přitahuje? Ano, je pravda, že v minulosti jsem s několika zpěvačkami spolupracoval, ale dnes už koncertuji a nahrávám pouze s Laurence Allison, která je pro mne něco jako sestra. Lidský hlas má sílu, která přebije všechny ostatní nástroje. A psát pro zpěvačku je práce velmi náročná, zvláště pokud chcete hudbou podtrhnout text. S Laurence jsme se skvěle sehráli a naše spolupráce pro mne zůstává zdrojem inspirace.
Zaujalo mě, že jste koncertoval na Haiti, tedy v jedné z nejchudších zemí světa. Zasáhlo vás to nějak? Na Haiti jsem před třemi roky strávil týden s Julienem Lourauem. Na Haiti jen vzácně přijíždějí turisté a další návštěvníci, s výjimkou charitativních organizací a sil OSN. A ještě vzácněji tam jezdí muzikanti hrát. Nás na Haiti přijali skvěle a já nikdy nezapomenu na intenzivní okamžiky, které jsem strávil na tamní půdě. Doufám, že se tam jednou vrátím.
Mnoho jazzových hudebníků nachází v poslední době inspiraci ve world music. Zajímáte se vy při svých cestách o hudbu zemí, které navštívíte? Samozřejmě, poslouchám různé hudební styly. Ale nemám potřebu míchat různé žánry jen pro to, abych našel novou inspiraci pro svou práci. Naopak si myslím, že když se spojí naprosto rozdílné hudební styly, není to obohacení, ale spíše ochuzení. Já si vážím každé dobré hudby, a proto se mám na pozoru před tím, abych experimentoval se styly, kterým nerozumím. Nebudu například spojovat jazz s rumbou, protože ta je sama o sobě dostatečně bohatá a já neovládám ani její základy. Mimochodem zájemcům o kubánskou hudbu doporučuji mladou skvělou skupinu Rumbatá.
Svá alba vydáváte na vlastním labelu 88TREES. Jaká je podle vás jako vydavatele budoucnost trhu s hudbou? To je velmi komplexní téma. Dnes se musíme snažit zaujmout generaci, která za poslech hudby nikdy neplatila, a současně nikdy nevycházelo tolik hudby jako dnes. Je to obrovská výzva, která vyžaduje přehodnotit celý způsob fungování toho, co my hudebníci děláme. Já jsem se rozhodl těmto výzvám čelit tak, že jsem vzal celý proces vzniku nahrávky do svých rukou. A i když se mi nevracejí všechny náklady, nelituji toho. Pro umělce je podle mne lepší být sám sobě vydavatelem a nesvěřovat plody své práce lidem, kteří myslí především na zisk. Budoucnost je samozřejmě nejistá. Nejen že se prodeje desek pohybují ve směšných číslech, ale ohroženy jsou koncerty. Do budoucna tak budeme muset být velmi vynalézaví a snažit se tím, co děláme, zaujmout mladou generaci. To je paradox internetové éry. Ještě nikdy nebyla tato hudba tak snadno dostupná a současně počet jejích příznivců stále klesá.
A kde tedy vidíte řešení? Určitě by měla dostat větší prostor výchova. Mladé bychom měli přitáhnout ke všem druhům hudby a nejenom k těm, které mohou sledovat v televizi. Lituji například toho, že se nám nedaří hrát častěji ve školách.
Se vzděláním vlastně souvisí další projekt, na kterém pracujete a který se týká současné francouzské a americké poezie. Ano, to je můj společný projekt s americkým saxofonistou Samem Sadigurským. Týká se francouzských a amerických básníků, jejichž texty byly přeloženy z angličtiny do francouzštiny a naopak. Každý jsme zhudebnili tytéž básně – Sam ve svém mateřském jazyce a já zase ve svém. Americké verze zpívá Christine Correa a francouzské Laurence Allison. Na kontrabas hraje Yoni Zelnik a na bicí Karl Jannuska. Na jaře budeme tento materiál v Paříži nahrávat.
Zmínil jste ještě jeden projekt související s literaturou – hudbu podle knihy Julia Cortázara. Ano, projekt Rayuela , který jsme s Miguelem Zenonem natáčeli loni v září v New Yorku. To je také velmi obohacující spolupráce. Miguela jsem znal nejprve z nahrávek, konkrétně z jeho prvního CD Looking Forward Fresh Sound z roku 2000. Tehdy jsem žil v New Yorku a chodil jsem na jeho koncerty se skupinou Guillerma Kleina a s jeho kvartetem. Jeho hudba je pro mne velkým zdrojem inspirace už mnoho let. Když mi tedy nabídl pracovat společně na tomto projektu, měl jsem z toho obrovskou radost a zároveň jsem to cítil jako obrovskou výzvu. Cortázarova kniha se skládá ze dvou částí. První se odehrává v Paříži, druhá v Buenos Aires. Zdálo se nám zajímavé, že se já zaměřím na argentinskou část a Miguel se bude snažit ilustrovat část francouzskou. Už jsme měli možnost předvést tuto hudbu živě v Paříži a ve Spojených státech a ohlas byl pokaždé fantastický. Doufám, že budeme mít možnost uvést tento program i v Praze.
Vyjmenovali jsme spoustu projektů včetně takových, kde hostujete. Zbývá vám čas na vaše vlastní plány? Máte pravdu, je spousta projektů, na kterých jen hostuji. Přesto doufám, že najdu čas a inspiraci a opět se někam posunu jako hudebník i skladatel. Je to dlouhá cesta. A čím dál jdu, tím víc si uvědomuji, kolik se toho ještě musím učit.
