Poprvé v historii Juno Awards, které jsou paralelou amerických Grammy, byla cena udělena albu zpívaném česky. Lenka Lichtenberg na něm spolu s dalšími skladatelkami zhudebnila básně, které psala její babička vězněná v Terezíně. Album Zloději snů představí pražskému publiku na koncertě v Židovském muzeu 11. června, doprovázet ji bude česká multiinstrumentalistka a zpěvačka Mili Janatková, která album též ilustrovala svými kresbami, kanadská klavíristka Fern Lindzon a rovněž kanadská houslistka Jessica Deutsch.
Spolu s jazzmany Miroslavem Vitoušem, Janem Hammerem nebo Georgem Mrazem patří Lenka Lichtenberg k desítkám muzikantů, kteří odešli z totalitního Československa do exilu. V Kanadě ji zaujala etnomuzikologie a uvědomila si své židovské kořeny. Natáčela písně v jidiš, hebrejštině i angličtině, před šesti lety vydala album českých a moravských písní ze zpěvníku z roku 1948, který sestavil Jan Masaryk. Po pádu totality se zpěvačka do Prahy pravidelně vracela, básně své babičky objevila roku 2017 v pozůstalosti po své matce.
I když vaše album čerpá z židovského odkazu, od hudby severoamerických klezmerbandů se výrazně liší. Jak jste tu hudební tvář vytvářela? Nehledala jsem nějaký snadno identifikovatelný zvuk, chtěla jsem vyjádřit smysl té poezie. Ani nevím, zda babinka v životě klezmer znala nebo měla ráda. V naší rodině se poslouchala spíše klasická, lidová nebo populární hudba. Díky tomu se moje hudba těmi směry ubírá, i když se na mně též podepsaly vlivy multikulturního Toronta, takže někdy tam jsou třeba bubínky tabla. Ze sedmi skladatelek na albu jsme pouze tři, co umí česky. Hledala jsem stylovou pestrost – od jazzu přes klasický smyčcový kvintet až po super zajímavé skladby Milli Janatkové.
Můžete zrekapitulovat, co jste cítila, když jste poprvé otevřela básně své babičky? Bylo to v bytě na Skalce ve Strašnicích, kde moje maminka žila 25 let. Až rok po její smrti jsem se cítila připravená na to, nahlédnout do jejích osobních věcí. Když jsem hledala nějaké dokumenty, v sekretáři v ložnici jsem našla malé sešitky. Okamžitě jsem poznala rukopis mojí babinky. Pochopila jsem, že to jsou její vlastní básně, na rozdíl od citátů známých básníků, které byly jasně označeny jmény autorů. Byla asi půlnoc, nemohla jsem přestat číst. Síla jejích slov na mne tak zapůsobila, že jsem se dokázala přenést do její zkušenosti, když to psala. Seděla jsem na podlaze máminy malinké ložničky do tří do rána. Bylo mi jasné, že je to jedinečný, historicky důležitý nález. Teď o šest let později vidím, jak mi to změnilo život.
Vaše album je mimo jiné výpovědí o židovské identitě. Vy i já jsme vyrůstali v komunistické totalitě, která takové odlišnosti záměrně potlačovala. Kdy jste je objevila vy? Když jsme s maminkou šly na můj první koncert pro židovskou komunitu. Do té doby jsem žádnou odlišnost nevnímala. Když mi bylo asi třináct, slyšela jsem dítko sousedů, na Vyžlovce u Jevan, kde jsem byla u táty na prázdninách, jak říká o někom „smradlavá židovka.“ Tehdy se ve mně vzpěnila krev, a řekla jsem tomu frackovi, „já jsem taky židovka, čichni si, smrdím?“ To byl vlastně jediný otevřený antisemitismus, co jsem kdy na vlastní kůži v rodné zemi okusila.
Máma i babinka zbožňovaly českou kulturu, maminka byla pokřtěná jako katolička, milovala Ježíška. Židovské tradice u nás nebyly žádné. Když mi bylo asi patnáct, maminka začala zapalovat svíčky k páteční šábesové večeři, a vlastně nevím proč. Pokud člověk nebyl nábožensky založen, a byl navíc blonďatý a modrooký jako já, byly ty odlišnosti vnuceny zvenčí jako důvod pro nenávist a persekuci. Židovskou identitu jsem přijala, když mi bylo asi třicet. Miluji historii, dotýkat se něčeho, co má dlouholetý náboj, a to doslova i symbolicky. Idea tisícileté kontinuity a historie našich předků mě silně oslovila. Taky to už bylo v době, kdy jsem o historii rodiny více věděla, protože maminka Jana Renée Friesová o věznění v Terezíně napsala knihu Pevnost mého mládí. Naše po tisíciletí tragická historie mi konečně vstoupila do krve a já se rozhodla, že musím proti těm nespravedlnostem bojovat, že to dlužím svým předkům.
Je pro vás židovská identita spíš věcí kulturních kořenů, anebo tam také cítíte důraz na vzdělání, které člověku umožní přežít navzdory útlaku zvenčí? Kulturní židovské kořeny u nás nebyly žádné, ani spirituální, pro nás dvě české ateistky. Maminka sice milovala Ježíška, ale po holocaustu v Boha už nevěřila. Pro mne se to ale hodně změnilo během života. Jsem silně spirituální, jsem přesvědčená, že existuje a pokračuje duše, ale co se týče Boha, jsem agnostik. Vzdělání a znalost historie jsou podle mého zcela nezbytné v každé skupině lidí, každé identitě, jinak opravdu špatně jako lidstvo dopadneme. Jsem moc ráda, jestli moje práce někomu pomůže historii lépe poznat a pochopit – a zdá se, podle reakcí lidí, že to tak funguje.
Do jaké míry vás formovala Kanada? Asi je dost jiné být evropským přistěhovalcem v Kanadě než v USA? Hlavně mě formovalo Toronto, kde převládají menšiny, jejichž mateřským jazykem není ani angličtina ani francouzština. Což se odráží i v hudbě, a já to miluju. Usilovala jsem, aby se to dalo poznat i v hudbě mé skupiny Fray. Nevím, jak je to v USA, ale v Kanadě má spousta lidí nějaký přízvuk, ať už z Evropy či odjinud. Proto jsem se tu cítila jako doma. Všichni sem patří a snadno se včlení do kulturní mozaiky.
Není v kanadském modelu větší akcent na kulturní dědictví, na humanistické hodnoty, na granty a podporu umění? Vybavuje se mi historie ‘68 Publishers, exilového nakladatelství Josefa Škvoreckého, které vzniklo v Torontu, kde žijete. V New Yorku, jen 500 km jižněji, by takové projekty asi udusil nedostatek finanční podpory… I v USA mají fondy, tuším, že privátní, na podporu umění. Tady je to více po evropsku. Vládou financovaná tělesa existují na všech rovinách, federální, provinční a městská. Bez těchto podpor by se nikdo svou tvorbou neuživil. Bez grantů bych album Zloději snů nenatočila.
Je za názvem Zloději snů nějaký příběh? Babinka v jedné básni napsala, že zloděj ukradl sen a nechal naději. To mě oslovilo. Platí to o celém holocaustu a bohužel i o dalších situacích.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII V/2023.
