„V Praze na váš koncert přijdou turisté, kteří si někdy ani nevšimnou právě probíhajícího vystoupení. Oproti tomu do klubů mimo Prahu chodí spíše místní hudební nadšenci, kteří si vás opravdu chtějí poslechnout.“ Tak vnímá bubeník Tomáš Hobzek rozdíl mezi jazzovými kluby v metropoli a v regionech. Sám si je samozřejmě vědom zjednodušení. Zatímco v Praze se nedávno začalo blýskat na lepší časy mimo jiné otevřením Jazz Docku a důrazem na kvalitnější dramaturgii v některých dalších klubech, provozovatelé v některých menších městech si stěžují na čím dál menší zájem místních nadšenců.
„Samostatné jazzové koncerty v posledních letech pořádáme jen výjimečně a stejně bez zájmu. Je zvláštní, že v našem městě, kde tak ohromně funguje blues, je poptávka po jazzu natolik minimální,“ říká například Ondřej Polák z Domu kultury Šumperk. Jazz klub Teplice na konci letošního června přestal existovat úplně – po necelých šesti letech činnosti. „Majitel nemovitosti našel nového nájemce, který byl ochoten platit vyšší nájemné. Na to klub nemá peníze, protože se zabýval výhradně kulturou a to není výdělečná činnost,“ vysvětlují provozovatelé v tiskové zprávě.
Při srovnání jazzových klubů v Praze a mimo ni narážíme na terminologické úskalí. V regionech nelze vždy hovořit o klubech ve vlastním slova smyslu. Jiří Švéda , který řadu let organizuje klubový život v Brně a současně zaštiťuje ambiciózní projekt Jazz do regionů, vyjmenovává: „Jazz se hraje od kaváren až po foyer komunistického kulturáku. A mezi tím jsou klasické kluby jako Tibet v Olomouci nebo Evžen v Opavě.“ Kvalita totiž podle Švédy není závislá na místě, ale na osobách: „V každém městě si člověk musí najít svého Karla Prokeše. Musí to být člověk zapálený pro jazz, který dokáže místní komunitu přesvědčit, aby chodila na koncerty.“ Karel Prokeš , který z Valašského Meziříčí vytvořil hudební minimetropoli – nejen jazzovou – tvrdí: „Jazz je samozřejmě srozumitelný jen určité a ne až tak početné skupině posluchačů, ale nevidím to skepticky. Mám pocit, nebo spíš zkušenost, že mladých zájemců o žánr – a mám na mysli moderní jazz – v posledních letech utěšeně přibývá.“
JAZZ PRO MÍSTNÍ HONORACI
Zatímco v Praze skutečně tvoří velkou část publika zahraniční turisté („Kluby v Praze jsou turistická atrakce. Našinec tam nejde, protože by musel dát 200 Kč za vstup a 70 Kč za pivo,“ vypočítává Pavel Hrubý ze skupiny Limbo), v ostatních městech se zpravidla publikum rekrutuje na jedné straně ze studentů či obecně mladých lidí a na straně druhé z místní inteligence a „společenské špičky“. Jiří Švéda líčí: „V některých místech vznikly society prvorepublikového typu jako městský pan lékárník, pan doktor, pan ředitel ZUŠ a z jazzových koncertů se stávají nóbl záležitosti.“ Větší města typu Brna nebo Olomouce mohou těžit z přítomnosti vnímavého vysokoškolského publika. 
„Jaromír Honzák říká, že když hrál českou šňůru, byla brněnská Alterna vždycky nejlepší štace. Bylo tam vnímavé publikum, které tu hudbu dokázalo ocenit, návštěvnost byla lepší než jinde v regionech, protože Brno má potenciál ve vysokoškolácích,“ zdůrazňuje Švéda.
Zatímco posluchači nad padesát let, „swingaři“, mají podle Karla Prokeše „raději tradičnější muziku, i když jsou vlastně docela tolerantní“ , mladí lidé – často aktivní muzikanti a také žáci hudebních škol – vyhledávají progresivnější směry. Vladimír Foret z olomouckého Jazz Tibet Clubu si všímá: „Publikum se rekrutuje ze starší a střední generace, u které lze cítit posluchačskou zkušenost a dlouholetý zájem, ale i z mladých lidí, nejčastěji muzikantů, kteří si cení instrumentálních výkonů a dokáží se orientovat v komplikovanějších a méně přístupných skladbách.“
JEDNODUCHÉ POČTY?
Dramaturgii jazzových klubů v regionech neovlivňuje pouze složení publika, ale také ekonomické možnosti pořadatelů a finanční požadavky interpretů. Švéda vysvětluje: „Když jdou pražští muzikanti hrát večer do klubu, mohou si celý den dělat, co potřebují: učit, natáčet ve studiu apod. Saxofonista přijede třeba do Jazzdocku metrem s nástrojem pod paží v půl desáté. Tím pádem jsou schopni akceptovat honoráře, které se na pražské scéně pohybují mezi 800 až 1 200 Kč na hlavu, protože jim koncert včetně cesty zabere 4 – 5 hodin. Když však vyjíždějí mimo Prahu, je to při jednorázovém hraní záležitost na 8 – 12 hodin, a při hraní v rámci turné stráví koncertem včetně přesunu celý den. Hraní v regionech by tak mělo být ohodnoceno paradoxně lépe než v Praze. Narážíme tedy na jedné straně na představy účinkujících a na druhé straně na finanční možnosti regionů.“ Pianista Matej Benko tato slova sice potvrzuje („Honoráře v pražských klubech nejsou nijak závratné, ale díky tomu, že hraní je pravidelné a je poblíž místa bydliště, jsou akceptovatelné. Za stejných podmínek by se ale nemělo hrát jinde“ ), ale dodává: „Organizátoři pak bohužel nehledají cestu, jak svému publiku prezentovat kvalitu, ale jsou rádi, že mají možnost spolupracovat s levnějšími kapelami.“ Švéda reaguje: „Regionální jazzové publikum není často schopno kvalitu ani docenit… Pokud muzikant řekne: My jsme kvalita a ty se, pořadateli, starej, – to potom raději někdy kvalitu obejdu a vezmu místo ní něco levnějšího.“
Ekonomická realita výrazně ovlivnila i Švédův klubový cyklus Jazz Brno, který funguje od roku 1998. „V tomto okamžiku nejsem schopný přivézt do Brna českou jazzovou špičku, tedy kapely kolem Davida Dorůžky, Tomáše Lišky, Jaromíra Honzáka, nové party typu Points, Infinite Quintet apod.,“ vypočítává brněnský promotér a pokračuje: „Dříve jsem s nimi pravidelně spolupracoval, ale dnes už je moje dramaturgie – až na výjimky – zaměřená jinak. Jednak se snažím vozit kapely z okolních zemí, a jednak Vyšší odborná škola při Konzervatoři Jaroslava Ježka každý rok chrlí další nadějné muzikanty, kteří jsou vděční za možnost zahrát si v regionech. A mne baví tyto začínající kapely prosazovat.“
JAZZ ZA ROZUMNOU CENU
Jak jsme již zmínili, Jiří Švéda se svou agenturou Art zaštiťuje nejen klubové dění v Brně (kde však vedle jeho cyklů ve Staré Pekárně fungují i „konkurenční“ podniky v Alterně, U Kouřícího králíka nebo v Metro Music Baru), ale postupně začal nabízet kvalitní jazz i do dalších krajských, okresních i menších měst. „Vyplynulo to postupně,“ vzpomíná, „když jsem zjistil, že mám zajímavé muzikanty na Moravě, domluvil jsem se s nimi a začal jsem jim stavět víkendové šňůry. Dělali jsme v Brně jazzové koncerty v neděli a já jsem se k tomu snažil vždycky na čtvrtek, pátek a sobotu přistavět další koncerty na Moravě, aby toho kapela měla víc. Většinou to byly Ostrava, Opava, Olomouc a potom se projekt začal rozrůstat sám od sebe. Přidávala se menší města a byl jsem osloven i regionálními kluby v Čechách.“
Na otázku, jak se liší dramaturgie v jednotlivých městech, Jiří Švéda odpovídá: „V některých kulturácích chtějí jen vokální jazz a speciálně zpěvačky, jinde si vybírají jen zahraniční kapely jako něco exkluzivního. Každý si to dělá podle svého.“ To potvrzují i jednotliví dramaturgové a provozovatelé klubů, přičemž většina z nich skloňuje slova cena a publikum. Petr Humpolec z nového jazzového klubu HM v Tišnově například říká: „Snažíme se vybírat zajímavé koncerty s rozdílnými nástroji za rozumnou cenu. Samozřejmě nasloucháme i publiku.“ Vladimír Foret z olomouckého Jazz Tibet Clubu tvrdí: „Jednoznačně rozhoduje kvalita a osobitost hudby dané kapely. U muzikanta je nejdůležitější schopnost hudbou něco sdělit. Z mého pohledu proto není zdaleka tak důležité, jakého hudebního vzdělání daní muzikanti dosáhli, jako to, zda je jejich hudba něčím výjimečná a dokáže oslovit. Proto si poslední dobou mnohem více vybíráme a pořádáme méně jazzových koncertů, než tomu bylo v dřívějších letech. Musíme se do značné míry ohlížet také na zvuk konkrétního jména a z ekonomických důvodů samozřejmě na cenu.“
Podle Švédy nelze vysledovat zásadní rozdíly mezi kluby v Čechách a na Moravě, případně mezi kluby v blízkosti větších center a v nejopuštěnějších místech země: „Česká republika je malá země, kterou z Břeclavi do Ústí nad Labem projedete za tři a půl hodiny. Nelze říct, že by v severních Čechách chtěli něco jiného než na jižní Moravě. Záleží na finančních možnostech pořadatele.“ Zatímco soukromý majitel music pubu „vyzobe z nabídky třeba jen tria, která jsou nejlevnější“ , zaměstnankyně kulturního domu s financemi z městského rozpočtu si může dovolit víc. Jinde jsou omezeni prostorem: Art Café v Mariánských Lázních je podle Švédy vhodné maximálně pro tria nikoli z ekonomických důvodů, nýbrž kvůli malému prostoru.
Díky projektu Jazz do regionů se do tuzemských klubů dostane relativně velké množství středoevropských kapel. Jiří Švéda si pochvaluje: „Pro ně je velmi příjemné, že našli někoho, kdo jim zařídí třeba 12 koncertů během 12 dnů.“ Situace v jiných středoevropských zemích je podle něj podobná jako u nás: „Průměrná návštěvnost v regionálních klubech se pohybuje mezi 30 – 70 platícími na koncert. Když se zeptám Maďarů nebo Rakušanů, jak to vypadá u nich mimo Vídeň nebo Budapešť, mají stejné zkušenosti. Nejsou ani překvapení, ani zklamaní, jsou spokojení. Dopředu takovou návštěvnost očekávají.“ Problém je prý pouze s polskými hudebníky, kteří „hodně hrají v Německu a i v Polsku jsou honoráře nastavené trošku jinak“.
ZÁJEM O JAZZ
Na otázku, zda se podmínky pro provozování jazzových koncertů v posledních letech zlepšují, nebo zhoršují, odpovídají provozovatelé klubů velmi rozdílně. Podle jedněch se blýská na lepší časy a situace je rok od roku lepší, podle druhých chodí na jazz stále méně lidí. V Šumperku například zrušili pravidelný jazzový festival a i samostatných koncertů pořádají čím dál méně. Ondřej Polák z místního Domu kultury říká: „Z pohledu šumperského regionu se zájem publika o jazz fatálně změnil. K horšímu. Přitom kvalitní nabídka tu byla a je. V poslední době zkoušíme jazzové koncerty pořádat aspoň formou bilančních večerů úspěšných souborů z regionu.“ Vladimír Foret z Olomouce se pokouší najít příčiny klesajícího zájmu o jazz: „V dnešní odosobněné době očekávají lidé od koncertů strhující emoce a odpoutání se od běžných starostí. Komplikovaná jazzová hudba, která sází na strohou instrumentální dokonalost a která se často na posluchače moc neohlíží, tuto potřebu příliš neuspokojuje.“
Pokles zájmu o jazz zaznamenává i Ivana Horká z Ústí nad Labem nebo Zdeněk Hána z Kroměříže. Naopak Jiří Grauer z českobudějovické Baziliky je optimističtější: „Jazz začínají poslouchat i mladší, například studenti středních škol. Nejoblíbenější jsou kapely hrající jazz s přesahy do ostatních žánrů.“ „Že se publikum vrací od televizorů do klubů a snad i k jazzu“ pocítil Martin Juřík ze zlínské Zelenáčovy šopy. A vývoj k lepšímu zaznamenává i Tomáš Kytnar z brněnské Staré Pekárny: „Možná je to tím, že míra ortodoxního jazzu výrazně klesla, spousta jazzových muzikantů koketuje s jinými žánry a pro diváky je to zřejmě stravitelnější než sice profesionální, ale instrumentálně a harmonicky vysoce náročný klasický jazz.“
Ani mírně rostoucí počet návštěvníků však regionální scénu nespasí. „Českému jazzu jako žánru chybí systematická státní a obecní finanční podpora, osvícení sponzoři, koordinace lokálních pořadatelských aktivit, dostatečná a dobře cílená mediální publicita a smysluplné projekty typu slovenského Jazz goes to school,“ míní Jiří Švéda, podle nějž ani „sice pozitivní, ale ve své podstatě ojedinělé vlaštovky typu Animal Music, Jazz Docku či nově vznikajícího jazzového oddělení na brněnské JAMU“ nestačí. Opravdová renesance žánru v regionech chce podle Švédy systémové změny, přičemž rozhodující roli by mohla (jako zastřešující organizace a důstojný a věrohodný partner k jednání) sehrát buď Česká jazzová společnost nebo třeba zdola spontánně vzniklé občanské sdružení typu „Asociace českých jazzových klubů“.
