Pavel Hrubý – saxofony, basklarinet, hlas, František Kučera – trubka, křídlovka, Taras Vološčuk – kontrabas, Miloš Dvořáček – bicí, perkuse, kalimba, klavír. Nahráno: 27. – 28. 5. 2007, Hudební studio Smečky. Vydáno: 2007. TT: 56:11. 1 CD Amplion AMP07002.
Kvarteto Limbo je seskupení jazzových hudebníků, kterým se zdá teritorium jazzového mainstreamu příliš těsné. Střetli se v něm vyzrálí a zkušení hudebníci hledající (a častokrát i nacházející) možnosti rozšíření platformy jazzového kvarteta po stránce zvukové, rytmické i formální. Nálepka etno freejazz, se kterou se Limbo spojuje, může působit „odstrašujícím způsobem“, ale ve skutečnosti se není čeho bát. Free neznamená v tomto případě zběsile a etno neznamená folklor. Jde spíše o myšlenkově volné a otevřené využívání různých, pro mainstream ne úplně typických, rytmických textur a perkusních nástrojů.
Zvuk Limba na první pohled upoutá absencí harmonického nástroje. Prvotní pocit prázdnoty však po intenzivnějším zaposlouchání mizí. Vyniknou kreativní, harmonicky bohaté, místy polyfonické basové figury kontrabasisty Tarase Vološčuka , které se elegantně doplňují s hustým pletivem bicích a perkusí Miloše Dvořáčka . A když už zmiňuji harmonické nástroje, dojde i na ty. V titulní skladbě Kalimbo je dominantní groove hraný na kalimbu (vhodné osvěžení alba), v předposlední Psychoventilaci č. 17 se odvíjí více než bizarní dialog klavíru a saxofonu.
V hudbě Limba převládá spíš spontánní a improvizační princip než kompoziční. Autorství více než poloviny skladeb je kolektivní, což přináší na jedné straně radost ze vzájemné komunikace a interakce (a přenesla se i na nahrávku), na druhé straně skladbám chybí striktnější kompoziční výstavba. Víceré kompozice jsou charakteristické jen svojí náladou či útržkovitým motivem. Ani ze stylovosti si Limbo nedělá těžkou hlavu. Na ploše jedenácti skladeb tu najdeme rytmy samby, afro shuffle, merenque, tanga, bolera, bez toho, aby jim byl přizpůsobený charakter kompozic či improvizační jazyk. Exotické rytmy jsou v hudbě Limba jen jakýmsi kořením, bez nějaké silnější vazby na obsah. V tomto můžeme najít paralelu například se Sonny Rollinsem a jeho koketováním s Karibikem v duchu St. Thomas (a úvodní Tanec na pláži svým charakterem podobnou náladu evokuje).
Směr, jakým se Limbo vydali, je obdivuhodný a náročný. Střetává se tu snaha o kolektivní improvizovaný projev (tedy o vzájemné poznání směrem dovnitř) a zároveň vědomá snaha o fúzi či crossover napříč žánry. Výsledkem tohoto procesu by měl být vlastní a jedinečný hudební jazyk a skupinový sound (což je v konečném důsledku víc než dokonalé zvládnutí existujících stylových šablon). Limbo se k němu úspěšně blíží. Nejde tu totiž o typickou world music či etno jazz (často s násilným eklektickým propojováním různých světů), ale o hledání hudebních novotvarů, kterému však nechybí nadhled a občasný sebeironický podtext.
Body: 3 z 6
