Lionel Loueke – kytara, zpěv, Massimo Biolcati – kontrabas, Ferenc Nemeth – bicí, hosté: Herbie Hancock – piano, Wayne Shorter – sopránsaxofon. Vydáno 2008. TT: 55: 08. 1 CD Blue Note 50999-5-19202-27 (distribuce EMI).
Z Beninu pocházející kytarista Lionel Loueke o sobě už dává vědět nějaký čas. U nás je zatím spíš neznámý, i když jsme ho slyšeli v Praze před třemi lety ve skupině Herbieho Hancocka. A přestože mu právě Hancock nebo Terence Blanchard dávají na svých albech značný prostor. Karibu je sice jeho debutem, ale jen pokud jde o Blue Note, u několika menších značek nahrával již dříve.
Zatímco v popu je elastická vylehčenost muzikantů ze západoafrického pobřeží jako doma, do jazzu teprve zvolna proniká. A Loueke spojuje hudební naturel svého původu se „seriózním“ jazzem takřka pionýrsky. Kombinace sofistikovaného kytarového stylu bezmála jimhallovské školy a vrozeného, specifického smylu pro snadno vnímatelnou, jakoby důvěrnou melodiku plus stále přítomný, nakažlivý, ale také nevtíravý a neagresivní rytmus, je jeho základní předností.
Benincovo trio je takříkajíc geograficky pestré. Při vyslovení jmen spoluhráčů není třeba dodávat zemi původu. Ale přece jen: kontrabasista Massimo Biolcati je samozřejmě Ital (ano, kontrabasista z prvého, „amerického“ alba Davida Dorůžky Hidden Paths!) a bubeník Ferenc Nemeth pochází z Maďarska. Ještě že mají k dispozici dvě přebohatá esperanta: hudební jazyk a samozřejmě angličtinu! Ale to druhé by ani nepotřebovali – se svými schopnostmi empatického napojení, kdy na některých místech alba dochází k živému dialogu v dost volných improvizacích. K rozhovoru lidí, kteří by si rozuměli za všech okolností.
Loueke je vytříbený, důkladně jazzově vzdělaný hráč (pozor, zde výhradně akustický!), se sympatickým sklonem k dobrodružství. Krásně a osobitě, na úrovni vrcholného moderního jazzu uchopil Carmichaelovu Skylark . Ve vlastních kompozicích těží z afrických rytmických vzorců, složitých, ale přitom „šlapavých“ meter, kterým „starokontinentální“ kolegové dodávají zajímavou příchuť. Experimentálnější místa vyrovnává vděčnými bensonovskými unisony scatu s kytarovými rozběhy (to se objevuje i v tématech). Hudba černé Afriky, černé Ameriky a bílé Evropy (ale co když je Nemeth Rom?), se mezi sebe vplétá bez citelného kalkulu.
Nicméně by při vší úctě disk asi člověka mohl trochu minout. Kdyby ovšem nebylo vstupů Louekeových vlídných guruú, či spíše šamanů, Hancocka a Waynea Shortera . První z nich šlehne v Seven Teens oslnivě, ihned vtiskne pokusnictví řád a božskou jiskru. A Shorter pak převrací Coltraneovu Naimu všemi směry a způsoby jako Humbert Humbert Nabokovu Lolitu. Přičemž doputuje v jednom okamžiku až k parafrázi standardu Moonlight In Vermont , asi nikoli náhodou.
Když se pak ve finále alba k Louekeovu tvořivému triu přidají oba hosté (Light Dark ), tedy přesněji řečeno nahrávku vytvářejí víceméně právě oni, deska se doslova rozzáří. Světlem nikoli temným, ale velmi jasným.
Body: 4 z 6
