Vydáno 2009. University Press of Mississippi. 220 str., psáno anglicky.
O historické roli jazzu v americké zahraniční politice toho bylo napsáno dost. Vzpomeňme jen klíčovou publikaci Satchmo Blows Up the World, v níž Penny Von Eschen detailně popsala diplomatickou úlohu cest amerických jazzmanů do východního bloku v období studené války. Ve vztahu k hnutí za občanská práva je mimořádná studie Ingrid Monson (Freedom Sounds: Civil Rights Call Out to Jazz and Africa) a obrázek doplňuje i nedávná (a jediná) monografie moderátora Willise Conovera (Terence M. Ripmaster). O významu jazzu ve studené válce byla napsána také spousta článků. Co tedy může přinést další, relativně krátká kniha o „jazzové diplomacii“? Bohužel toho není mnoho.
Lisa Davenport syntetizuje informace již uvedené ve zmíněných knihách, a také na ně bohatě odkazuje. Na rozdíl od Penny Von Eschen však nejde do takových podrobností v popisu zážitků amerických jazzmanů při cestách na Blízký východ nebo do Asie, ani nejde cestou Ingrid Monson, která se tolik soustředila na roli jazzu v boji Afroameričanů za rovnoprávnost. Po přečtení knihy si odneseme spíše zhuštěný obraz problematiky využití jazzu v americké zahraniční politice 50. a 60. let s důrazem na paradoxy a kontradikce, které oficiální prezentace této hudby přinesla doma.
Ve střední a východní Evropě, kde starší generace dodnes vzpomíná na jazzové pořady na Hlasu Ameriky a občasné koncerty amerických jazzmanů v oné době, se totiž stále málo reflektuje fakt, že americkou vládou sponzorovaná turné do tohoto regionu byla zcela strategickou záležitostí. Od roku 1954, kdy prezident Eisenhower vyzval k důmyslnějšímu využití jazzu a kultury při vytváření pozitivního obrazu USA ve světě, nicméně tato strategie prošla několika zvraty a úskalími. Složitě budovanou image pluralitní a demokratické země totiž obliba amerických jazzmanů ve východní Evropě nemohla zachránit, jestliže se v médiích na obou stranách železné opony neustále připomínal Little Rock a později Vietnam. Davenportová dokládá, že i na straně amerických konzulárních úředníků nebyl výjimkou etnocentrismus, pohrdání jazzem či přímo otevřený rasismus. Že dramaturgie takových akcí byla dlouho dána politickými kritérii, dokládá rovněž výběr umělců a žánrů pro státem sponzorovaná turné: swing a rasově smíšené ansámbly ano, ale free jazz a jazzmani s vyhraněnějšími politickými postoji už ne. Brubeck a Goodman ano, Ornette Coleman ne. Jednoduše obrázek amerického jazzu měl být nekonfliktní, nezpochybňovat status quo. Není třeba zdůrazňovat, jaké reakce to vyvolalo v americkém hudebním tisku i mezi příznivci progresivnějších stylů na obou stranách Atlantiku.
Jazz Diplomacy je spíše úvodem do problematiky, klidně by mohla být doporučenou četbou pro studenty politologie a mezinárodních vztahů (terminologii těchto oborů Davenportová ráda používá) a pochopitelně také jazzových historiků. To není samo o sobě málo, ale autorka naneštěstí neříká mnoho nového. Na hlubší, rešeršemi a archivní prací více podložený příspěvek k tématu si budeme muset počkat.
Body: 0 z 6
