Luboš Soukup – saxofon, Oscar Grönberg – piano, Joel Illergah – kontrabas, Morten Hæsum – bicí, host: David Dorůžka – kytara. Nahráno: 11/2011, Studio Svárov. Vydáno: 2012. TT: 53:15. 1 CD New Port Line NPL 0012-03.
Před několika lety jsem pro jeden (dnes už neexistující) hudební časopis připravoval sérii portrétů českých saxofonistů. Luboše Soukupa jsem tehdy nezaznamenal. Až později totiž na naší scéně zazářila hvězda kapely Points, až později se naplno zaskvěl česko-polský projekt Inner Spaces a ještě později se Luboš Soukup představil jako suverénní leader vlastního mezinárodního kvintetu. Slovo suverénní doporučuji podržet v paměti. Je v Lubošově příběhu minimálně stejně důležité jako následující přirovnání, které mi sice ve zmíněném seriálu řekl o generaci starší saxofonista Jan Štolba, ale k Soukupově hře se výborně hodí. Na otázku, proč hraje právě na saxofon, mi Štolba (na rozdíl od Soukupa samouk), řekl: „Drnknutí do struny se nedalo srovnat s fyzickým aktem tvorby tónu, při němž člověk namáhá dech, rty, zuby, jazyk, lícní svaly… Skrz ten nástroj šlo opravdu mluvit, zakřičet.“
Stačí se zaposlouchat do prvních sekund Soukupova autorského alba Beyond The Borders a okamžitě to uslyšíte. Luboš skrze saxofon křičí a hned v první skladbě Escape se představí takový, jak jsem jej měl příležitost poznat při našem rozhovoru v rádiu. Zdravě sebevědomý, inteligentní, na svůj věk (do třicítky mu ještě pár let zbývá) poučený a zkušený. A suverénní, což je to slovo, na které jsem upozorňoval výše. Jako člověk, který vyrůstal ve svobodné době a pro nějž je naprosto normální odjet studovat za hranice (nejprve do Polska, poté do Dánska) a tam nejen hrát, ale učit se zvládat rozsáhlé umělecké projekty. I to je totiž, jak mi vysvětlil, předmětem jeho studia na Severu.
Ze Severu, konkrétně ze Švédska a Dánska, pocházejí Soukupovi spoluhráči na albu: zkušený bubeník Morten Hæsum a dva méně známí hráči, kontrabasista Joel Illerhag a pianista Oscar Grönberg . Přestože tento projekt vznikl výhradně k interpretaci Soukupových skladeb, lze předpokládat, že jednotliví hráči do týmu přinesli nejen své zkušenosti (zvláště Hæsum) a energii, ale také něco ze svého seversky zadumaného naturelu. Přitom není nutné srovnávat se školou ECM nebo s norsko-českým triem Vojtěcha Procházky. Jazyk Luboše Soukupa a jeho spoluhráčů je čitelnější, má blíže k modernímu mainstreamu, hlásí se i k americkým kořenům (o Soukupově touze po „shorterovském“ zvuku se píše i v bookletu), ale přitom zůstává zakotvený někde mezi jazzovou tradicí střední a severní Evropy. Možná se na CD odráží i něco z Polska, někdejšího Lubošova působiště, které lze považovat za přechod mezi oběma výše zmíněnými oblastmi.
Ale vraťme se k Soukupovi coby muzikantovi. Tak jako ve zmíněné první skladbě skrze saxofon křičí, dokáže v další kompozici Storytelling vyprávět příběhy (spíše lyrické než jednoznačně epické) a v závěrečné Meditation – jak název až prvoplánově napoví – ukolébá posluchače do opravdu meditativní nálady. Mezitím však několikrát změní styl, přičemž k nejpozoruhodnějším momentům alba patří surrealistická Barcelona (jako by saxofon křičel několika hlasy naráz) nebo Folk Song , prostá zpěvná melodie, ve které však není ani náznak kýče. Mimochodem je chytře vymyšlené, že jemnější skladby, u kterých by možná při opakovaném poslechu hrozil náznak nudy, svou hrou podpořil – přesně tak lehce a nenápadně, jak bylo třeba – kytarista David Dorůžka .
Nemá smysl líčit skladbu po skladbě. Už proto, že vydavatel Petr Marek si dal tu práci a do bookletu všechno vzorně, a možná (beru-li ohled na posluchačovu fantazii) až zbytečně vzorně, vypsal. Snad jen doplním, že obal je po grafické stránce velmi povedený a že vtipná a přitom docela konzervativní fotografie muzikantů v zimních bundách a kapucích koresponduje se severským a přitom usměvavým tónem Soukupovy hudby.
Body: 5 z 6
